Portréty – Eva Perónová (2017)

Přidal: Premek |

Červenec 27, 2017

Před pětašedesáti lety, 26. července roku 1952, zemřela v Argentině Eva Perónová, manželka diktátora Peróna a ve své době údajně nejmocnější žena na světě. Jaký byl skutečný život populární Evity, která se stala i předlohou slavného muzikálu? Připravil David Hertl.

Hovoří historik, iberoamerikanista Josef Opatrný.

Natočeno 2017. Premiéra 27. 7. 2017 (ČRo Plus, 20:05 h.). Repríza 8. 5. 2019 (ČRo Plus, 10:05 h.); 23. 7. 2020 (ČRo Plus, 11:10 h.). K poslechu zde.

Lit.: Hertl, David: Naděje chudých i bezcitná intrikánka. Legendární „Evita“ zemřela před 65 lety. In web ČRo Plus, 27. 7. 2017 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Inteligentní, neúnavná, mimořádně krásná – ale také ambiciózní a bez slitování. Ochránkyně a naděje chudých – a zároveň bezcitná intrikánka. Jaká byla Eva Perónová, známá jako legendární „Evita“?

Dívenka, která se vypracovala

Narodila se v květnu 1919 v Junínu jako Eva María Ibarguren jako jedno z pěti nemanželských dětí. Právě velká chudoba stála za její snahou uspět: v lednu 1935, kdy jí nebylo ani šestnáct let, odjíždí pracovat do Buenos Aires.

Bulvární média spekulují, že v metropoli začínala jako prostitutka; důkazy neexistují. Dostávala nevýrazné role u divadelních společností, živila se jako modelka a podle všeho žila velmi chudě. Až v roce 1937 přišla první role u filmu a zároveň se začala objevovat v tehdy mimořádně oblíbených rozhlasových hrách.

Rychle se vypracovala a v roce 1942, kdy získala pětiletou smlouvu u nejposlouchanější argentinské rozhlasové stanice, byla už celebritou s vysokými příjmy. Coby rozhlasová herečka se také v lednu 1944 setkala s ministrem práce a sociálních věcí Juanem Perónem. Několik dní po první setkání se ani ne pětadvacetiletá herečka stěhuje do bytu tohoto téměř padesátiletého vdovce.

Oči a uši prezidenta

Mladá herečka se začala objevovat po boku ministra na řadě oficiálních akcí – a byla i u toho, když byl Perón v říjnu 1945 na pokyn argentinského prezidenta ve svém bytě zatčen. Svoji popularitou začal totiž prezidenta ohrožovat.

Po týdenní internaci byl Perón – a to i na nátlak veřejnosti, která požadovala „svého“ oblíbeného ministra – propuštěn a ihned slíbil kandidovat v prezidentských volbách v únoru 1946. Než volby skutečně vyhrál, stačil se s Evou oženit. V únoru 1946 se z ní stala první dáma Argentiny, která vždy věrně doprovází svého manžela na cestách po zemi.

„Nehodlala se ale spokojit s rolí posluchačky, prezentující jen ostentativní obdiv ke slovům Peróna. Od první chvíle projevovala odhodlání mít ve vládě svoji váhu, kontrolovala vysoké funkcionáře, byla doslova očima a ušima prezidenta,“ říká historik Josef Opatrný.

Ani charita není zadarmo

Eva Perónová se do dějin zapsala jako žena, která v Argentině prosadila přiznání volebního práva ženám. Nebylo to snadné – návrh příslušného zákona byl podán v únoru 1946 a schválen až v září 1947; opoziční zákonodárci si stěžovali na nepřístojné zasahování první dámy do jednání parlamentu.

Zásadní byla sociální práce, kterou Perónová realizovala ve své nadaci. „Nadace řešila stavbu nových škol, sociálních zařízení, zdravotnických středisek a nemocnic, přidělování stipendií, organizaci prázdninových pobytů a společenských akcí pro mládež. Stavěla sociální byty a přispívala finančně málo majetným občanům, kteří se rozhodli postavit si bydlení sami. Organizovala rozvoz potravin, školních pomůcek, ošacení, hraček a dalších věcí v chudinských čtvrtích argentinských měst i na venkově,“ vysvětluje Josef Opatrný.

Nebylo to zadarmo – nadace získávala prostředky mnoha způsoby, od standardních, jakými byly různé dary, přes méně standardní (státní instituce musely nadaci poskytovat například odborníky nebo dopravní prostředky) až k nestandardním (ministerstva měla příkaz převádět na účet nadace přebytky ze svého hospodaření, příspěvky od některých institucí byly vynuceny naznačenými nebo zcela zjevnými vyhrůžkami).

„Evita“ jako viceprezidentka?

Vrcholem politické kariéry Evy Perónové byla v srpnu 1951 myšlenka její kandidatury na argentinskou viceprezidentku. Nápad vzešel z vedení odborů, sama Perónová to odmítla. Důvodem mohla být jak nepřipravenost nižších společenských vrstev na takovou novinku, tak zásadní odpor politických elit, ale i zdravotní stav Evy Perónové.

Minimálně od poloviny roku 1951 bojovala s rakovinou, v listopadu 1951 se podrobila složité operaci a v červenci 1952 zemřela. V argentinské politice ale její odkaz působí dodnes. Nejen o tom bude v dalším pořadu z cyklu Portréty hovořit právě historik, iberoamerikanista Josef Opatrný.

Radiodokument