Příběhy 20. století – Stanislav Pitaš (2017)

Přidal: Premek |

Srpen 14, 2017

Chartisté z měst měli větší šanci ujít perzekuci. Bylo jich víc, navzájem se informovali a různými cestami vzdorovali. Signatáři žijící na malých městech nebo vesnicích zažívali hotové peklo. Jedním takovým byl i Stanislav Pitaš. Na Hrádeček se vydal po přečtení Rudého práva. Chtěl zjistit, jaký je doopravdy ten Havel, kterého v jednom z článků propírali. Prý od setkání s Havlovými věděl, na jaké je straně a vše bylo hned jednodušší. Komunisté ho z vězení nepustili ani k umírající matce. A co vzkazuje dnešním mladým lidem? Nehulte marihuanu a nenechte si srát na hlavu. Připravil Mikuláš Kroupa.

Natočeno 2017. Premiéra (?) 13. 8. 2017 (ČRo Plus, 20:10 h.; 49 min.). Repríza 21. 7. 2019 (ČRo Plus, 20:05 h.). K poslechu zde.

Lit.: Kroupa, Mikuláš: Stanislav Pitaš byl třikrát ve vězení, nepustili ho ani k umírající matce. In web ČRo Plus, 13. 8. 2017 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Lidé, kteří na konci 70. a v 80. letech podepsali Chartu 77, běžně zažívali domovní prohlídky, sledování a odposlechy StB, výslechy. Chartisté z měst měli větší šanci ujít perzekuci z mnoha důvodů. Bylo jich víc, navzájem se informovali, podporovali a různými cestami vzdorovali. Signatáři žijící na malých městech nebo vesnicích zažívali hotové peklo.

Oblastní a krajská StB jim věnovala značnou pozornost. Mezi zvlášť šikanované patří chartista, disident, pořadatel undergroundových koncertů a divadelních přehlídek Stanislav Pitaš zvaný Guma. V 80. letech ho zavřeli hned třikrát. Pravidelně ho navštěvovali estébáci kvůli domovním prohlídkám, týdny trávil ve vazbě, měsíce v kriminálech nebo blázinci.

Příběh Stanislava Pitaše zmapovali dokumentaristé z Post Bellum. Jejich práce žije především díky drobným darům. Na webu můžete pomoci i vy a stát se členem Klubu přátel Paměti národa.

Trestali ho za hanobení prezidenta a napadení veřejného činitele. Poprvé seděl na Borech za uměleckou koláž, ve které si udělal legraci z prezidenta Husáka. Napadení příslušníka policie se mělo odehrát ve Skalici 28. října 1988. Chartista se snažil dostat do Prahy na demonstraci za lidská práva. Při zatýkání si lehnul na zem. Podle něj o žádné rvačce nemůže být řeč.

U soudu ho obvinili i z písemného útoku na příslušníka StB, protože napsal dopis a rozeslal ho úřadům. Stálo v něm, že estébák, který ho léta pronásleduje, chodí špinavý, smrdí mu z úst a využívá služebního vozu v době výkonu své práce k cestám za milenkou.

Stanislav Pitaš vypráví strhujícím způsobem historky o místních komunistech, estébácích, bachařích a udavačích, kteří mu kdysi ubližovali. Dneska mnohé z nich potkává na ulici, v hospodě nebo na stavbě, kde si sem tam přivydělává. Nedávno potkal „svého“ estébáka, jak s lopatou a krumpáčem plní příkazy stavbyvedoucích, kteří na něj pokřikují. Bývalý policista, který neměl v roce 1989 odslouženo na výsluhy, je úslužně poslouchal na slovo.

Bývalý disident a politický vězeň zvažuje, že by ho pozval na pivo. Chtěl by znát podrobnosti, proč ho tolik nenáviděli? Chtěl by, aby mu někdo vysvětlil, proč mu na jaře 1989, když nastoupil k desetiměsíčnímu – už třetímu – výkonu trestu, nepovolili rozloučit se s umírající maminkou. Proč mu nedovolili zúčastnit se pohřbu?

„Za všechno vděčím bolševickému novináři Kojzarovi, který napsal článek Tučná výslužka z Holandska. Pojednával o ceně Erasma Rotterdamského za literaturu, kterou získal Václav Havel a přijal ji za něj Jan Tříska. Chtěl jsem vědět, jak to tedy je, tak jsem sedl na kolo a vydal jsem se na Hrádeček. A měl jsem štěstí – jednak, že mě nezadrželi estébáci, co tam hlídkovali, a zadruhé, že byli Vašek s Olgou doma. Od té doby jsem věděl, na které straně jsem, zjistil jsem, kde je moje místo. Pak už je v životě všechno jednodušší,“ vypráví Stanislav Pitaš.

Radiodokument