Hovory u klábosnice – Rozhovor s Klárou Samkovou (2017)

Přidal: Premek |

Srpen 16, 2017

Připravil Vítek Ťapin.

Hovoří JUDr. Klára Samková.

Natočeno 2017. Premiéra 22. 3. 2017 (Svobodný vysílač). Nahrávka k poslechu zde.

Lit.: anonym: ROZHOVOR S KLÁROU SAMKOVOU NA SVOBODNÉM VYSÍLAČI. In web Zrcadlení, 10. 8. 2017 (anotace + přepis rozhovoru + nahrávka k poslechu). – Cit.: Rozhovor se dotýká především knížky Kláry Samkové „Proč Islám nesmí do Česka“, srovnává kontinentální/anglosaské právo na straně jedné a právo šaría na straně druhé, shrnuje ohlasy na projev K.S., přednesený v Parlamentu ČR 18. 5. 2016, dotýká se případu Paterčat…

VTJ: Krásný dobrý den, vážené posluchačky, vážení posluchači, vítám vás při poslechu pravidelného pořadu Hovory u klábosnice na Svobodném vysílači CS, studio Tapin Rádio, od mikrofonu vás zdraví Vítek a mým dnešním hostem, hostem pořadu Hovory u klábosnice je advokátka Klára Samková. Kláro, vítejte u nás!

KS: Dobrý den vespolek.

VTJ: V pražské kavárně Louvre jste představila knihu Proč islám nesmí do Česka. Kniha je vedená formou rozhovorů, které vedl novinář Svatopluk Štefl, knihu vydalo nakladatelství Bondy. Než tedy přistoupíme k samotné knize, nebo respektive k jejímu obsahu, zeptám se vás: bylo pro vás snadnější vést knihu formou rozhovoru, než psát knihu sama? Představovala pro vás tato koncepce určité oživení, nebo proč jste se rozhodla právě k této formě, pro tuto formu, co vás k tomu vedlo?

KS: Tak já jsem k této knize byla znásilněná. Protože já jsem žádnou knihu psát nechtěla, a přišel za mnou můj dlouholetý kamarád, majitel a jednatel nakladatelství Bondy doktor Luboš Koláček, a řekl: „Napiš knihu!“ A já jsem řekla: „Nenapíšu! Nemám čas! Musím roztáčet reálná kola kapitalismu!“ A on říkal: „Tak víš co? Tak my to namluvíme a přepíšeme a potom ty to jen tak jako lehce zkoriguješ.“ No, tak, dopadlo to tak, že jsem to zkorigovala těžce, a to těžce jak co do formy, tak co do obsahu, takže z mluveného dialogu vznikly takové trošku psané Hovory s TGM nebo něco podobného, čímž nemyslím tedy kvalitu obsahu, ale myslím tím tu formu, to znamená, že v podstatě se z toho stalo psané literární dílo. Takže o tom, že by se jednalo o skutečné rozhovory, abych tak řekla „per huba“, to není úplně prostě přesné. V každém případě já jsem zvyklá psát, napsala jsem za svůj život už asi desítky tisíc stran, to se nedá jako vůbec spočítat, a písemný projev mi je vlastní, takže mně nedělá problémy ani mluvit, ani psát. Moje deformace advokáta je v tomto naprosto stoprocentní. Uvědomte si, že já mám za sebou přes 4 000 na vlastním pozadí odsezených soudních případů, u soudů, jednání, po těch 4000 jsem to přestala počítat, takže já prostě klábosim naprosto co mi zobák stačí. No a s tím psaním je to totéž.

VTJ: Takže vám to nečiní problém. U nás je stále ještě nesnadné veřejně zaujímat kritická stanoviska vůči islámu. Bylo pro vás v tomto ohledu obtížné nalézt nakladatelství, které podstoupí soustředěný útok neziskovek a dalších obskurních organizací s nejasnou finanční podporou, zato s velmi jasnou řekněmě multikulturní rétorikou, a i navzdory tomu bude nakladatel ochotný vám knihu vydat? Pan Koláček se tedy nabídl, my jsme s ním mluvili i na srazu Svobodného vysílače a on nás právě angažoval k tomu, abychom vás kontaktovali na tuto knihu. Takže on, co on očekával?

KS: Já jsem… Tak zaprvé, jak jsem předeslala: s Lubošem Koláčkem se známe mnoho let, takže on, jako každý, kdo mě trochu zná, musí tušit, čeho se lze ode mě nadít. To je věc jedna. Věc druhá: já jsem žádné nakladatelství nevyhledala, jak jsem byla předeslala, bylo to nakladatelství Bondy, které mě přinutilo tu knížku napsat. Musím ovšem říct, že dneska jsem samozřejmě za to ráda, že Luboš teda na mě takřka zalehl a přinutil mě to dotáhnout do konce, protože na tu knížku je nutno pohlížet nejenom teda z hlediska antiislámu, ale taky jako na určitý dokument doby, a to doby, která byla určitým způsobem přelomová, protože jestli to takhle půjde ještě chvíli, tak ta knížka bude mainstreamová.

VTJ: Ta knížka jako by nepředběhla dobu, ona je totiž vsazená do kontextu současného děje, současných událostí a prakticky přesně vyjadřuje stav dnešní společnosti, nejenom tedy tuzemské společnosti, ale i evropské.

KS: Víte, mně bohužel byla odebrána Pánem Bohem taková schopnost zastírat. Já jsem se i v té advokacii propracovala do stavu, kdy si mohu dovolit odmítat klienty, kterým nevěřím. Nebo kterým principiálně nevěřím. Samozřejmě že každý se na své kauze, na svém případu nějakým způsobem podílí, já bych tak řekla „nějakou vinou“, nebo nějakým zapříčiněním, ale já prostě neberu případy, kde nejsem přesvědčená, že ten podíl toho zavinění je naprosto minimální vůči tomu následku, který se tomu člověku stal. A tady toto se stalo už takovým mým jakýmsi všeobecným přístupem k životu, a ta kniha to odráží úplně stejně. Já jsem nehledala nějaký populistický fráze.

VTJ: Jasně.

KS: Já jsem řekla a napsala to, co si skutečně myslím. Kromě toho bych ráda zdůraznila ještě jednu věc. Ta knížka, i když se jmenuje Proč nesmí islám do Česka, prvoplánovitě není protiislámská. Ale je to obrana evropského a českého právního řádu, který je s islámem naprosto neslučitelný a islám ho zásadním způsobem ohrožuje, a ohrožuje ho takovým způsobem, že rozkládá státy, rozkládá právní řády a rozkládá společnost, kulturu a civilizaci naši. A já k tomu nepřistupuji primárně jako ideolog nebo religionista, ale jako právník, kterému prostě se najednou jeho věda, protože já mám dva doktoráty z právní teorie, hroutí pod rukama. Představte si, kdyby fyzikovi přestala fungovat gravitace. Tak v podstatě mně se totéž, coby právníkovi, děje s islámem. A to je ten výchozí bod, ze kterého já jsem k islámu přistoupila. A proto třeba mě taky tak velice mrzí i nepochopení právnických kruhů, kteří říkají, že moje stanovisko je ideologické. To není pravda. Projev, který jsem měla v poslanecké sněmovně 18. května loňského roku, tedy 2016, který to vlastně všechno nastartoval, byl právním rozborem. To nebyla nějaká ideologická agitka. A mě prostě neobyčejně mrzí, pakliže bych použila velmi diplomatického slova, že na obranu vlastně té právní vědy a toho práva a právního řádu, který tady se dva a půl tisíce let vyvíjel, se nezvedla na jeho obranu skutečná hradba právníků a že já tady stojím víceméně osamocená. To mě skutečně velmi mrzí.

VTJ: Vy jste mi lehce trošku předběhla, ale k tomu se vrátíme v rámci kontinentálního a anglosaského práva, římského práva a vykonavatelnosti práva v našem pojetí a tak dále. Ale já bych ještě probral záležitosti ohledně té knihy, abychom to tedy nějak kompaktně uzavřeli. Od doby vydání této knihy uplynulo zhruba půl roku. S jakými mediálními ohlasy jste se Vy osobně setkala? Z pozice korporátních médií, myslím teď přednostně. Následuje obcházení po špičkách, ignorace, embargo, nebo jako snahu o jakousi konstruktivní polemiku? Je to vůbec možné v našem veřejném diskurzu, ve Vašem prostoru?

KS: Prosím vás, pro naše média ta kniha nevyšla.

VTJ: Takže embargo?

KS: To je naprosté a totální embargo, a je to samozřejmě, v momentě, kdy ta knížka vyšla, tak já jsem přestala být zvána na jakékoliv konference, jaksi diskuse, debaty, v podstatě jsem byla úplně odříznuta od veřejného prostoru a je to takové docela dost legrační. Já v mediálním prostoru působím 20 let nebo 25 nebo 27, od revoluce, a mám s řadou novinářů vypěstované nadstandardní vztahy v tom smyslu, že oni třeba když potřebují jenom nějaký názor právníka nebo poradit nebo se v něčem zorientovat, tak prostě úplně běžně zavolali a říkali „prosím vás, paní doktorko, já tady mám takový případ, mohla byste mně k tomu říct tři slova?“ A já jsem jim k tomu něco řekla. A nebo říkali „já tomu nerozumím, prosím vás a mám tady o tom něco napsat, nemohla byste mi k tomu něco říct?“ Od té doby, co vyšla ta knížka, je velké bílé ticho. Takže… No tak, co se dá dělat, že? Vlastně jediný, abych teda nekřivdila, tak stále přispívám do Lidových novin do Právního barometru, do anketních otázek, kde ovšem nejsou uvedeni ti autoři těch odpovědí, tam vždycky to je mezi padesáti a stovkou různých respondentů a pan redaktor z toho dává dohromady jakési takové stanovisko nebo co si o tom myslí právnická obec, o té otázce, tak v tom ještě pořád nějakým způsobem figuruji, a samozřejmě, že byly nějaké články v souvislosti s mým kárným stíháním Českou advokátní komorou. Ale to je v podstatě všechno.

VTJ: Vy jste absolvovala autogramiády v Praze a Ostravě, zatímco v Brně vám byla autogramiáda zrušena. Jak k tomu došlo a co bylo tím hlavním důvodem pro to, že kolem toho panovala poměrně emočně vypjatá situace?

KS: No, o tom já nemohu úplně otevřeně mluvit, protože já samozřejmě vím naprosto přesně, jak to bylo. Vím naprosto přesně, kdo přišel do toho knihkupectví a požádal, že to musí být zrušeno.

VTJ: A není škoda, že ho nemůžeme pojmenovat?

KS: Já jsem právník, nejsem schopná toto prokázat. Nemohu, nemám nikoho, kdo by byl ochoten veřejně říct „ano, byl jsem u toho a stalo se to tak a tak“. Proto v momentě, kdybych to já řekla, tak velmi dobře vím, že ten člověk by mě žaloval. Nicméně ta autogramiáda byla zrušena na přímý politický pokyn. V Brně.

VTJ: Aha, z brněnské radnice? Žít Brno a tak?

KS: Prosím vás, to jsem neřekla. Já říkám přímý politický pokyn.

VTJ: To říkám já. Víme asi, odkud vítr vane. Půjdeme dál. Pan Svatopluk Štefl se nechal slyšet, že sice s vámi souhlasí ohledně islámu, ale nesouhlasí s tuzemským odporem proti islámu, že prý naše země nemá ráda jinakost, jiné kultury. Kdybychom tu začali vyjmenovávat různé komunity, které v Česku působí desetiletí a se kterými Češi nemají absolutně žádný problém, byli bychom tu možná do příštího ramadánu. Ale myslíte si, že Češi jsou tak dogmaticky, striktně monoteističtí, že nesnesou jiné kultury mezi sebou?

KS: O Češích panuje mnoho mýtů. Některé z nich jsem popsala i ve své knize. Toto je jeden z nich. Dovolte mi opravdu teplé lidské slovo. Mě už to doopravdy…

VTJ: jste právník, nezapomeňte…

KS: A tak dále… jak se neustále Čechům nasazuje psí hlava. Víte, já svým způsobem pana Štefla chápu. Ale já trvám na tom, že islám je, co se týče obsahu své ideologie, na tom úplně stejně jako nacismus, fašismus a komunismus, a představte si, kdyby tady někdo začal hlásat toleranci vůči stalinistickým čistkám, nacistickým koncentračním táborům nebo fašistickému právu. To jsou trestné věci! Za to by skončil ve vězení! A jak to, že ideologie, která je obsahově naprosto totožná, ba dokonce bych řekla i horší, protože ona neničí jenom své nepřátele, jako třeba nacisti ničili své nepřátele, ona ničí i své příznivce a svoje vyznavače. Jak to, že toto má být tolerováno? To je pro mě nepochopitelné.

VTJ: Myslíte si, že je špatné projevit určité altruistické tendence nebo sklony k islámu, když jiné muslimské země s těmito uprchlíky nechtějí nic mít a jednoduše je do své země nevpouštějí, hovořím samozřejmě Katar, Omán, Kuvajt a tak dále, další země, není to tak trochu postavené na hlavu a řekněme licoměrné? Když se vrátím k panu Šteflovi, že nám vytýká tuzemský odpor vůči islámu, ale tento odpor mají vlastně islámisté, pardon, muslimové, sami mezi sebou v podstatě.

KS: Musíme vyjít z jedné věci. Pro muslimy nemá lidský život a lidské utrpení žádnou cenu. Je to evropská civilizace, která prošla velmi dlouhým a velmi bolestivým vývojem a propracovala se k velké míře soucitu a k tomu poznání, že každý člověk je bližní. V islámu dokonce ani vlastní člověk není bližní. Rozhodně ne žádná žena není bližní. Ideologie v islámu je zcela nadřazena nad hodnotu lidského života. A proto i otázka uprchlíků… vždyť to se vlastně… Dovolte mi to trošku přerušit. Vždyť to jsou věci, které se táhnou už od 60. let, od v podstatě doby, kdy Palestinci, palestinské hnutí odporu skončil v Jordánsku, v libanonských uprchlických táborech, kde tyto islámské země, které jsou stabilizované jako islámské, Saúdská Arábie, Katar, Omán, Spojené arabské emiráty, neposkytly svým souvěrcům žádné nebo minimální pomoc, vždy se jich snažili nějakým způsobem zbavit a vlastně z nich vyrobili nositele jednak ideologie, ale taky z těchto původních uprchlíků vyrobili to, čemu se říkávalo v rakousko-uherské armádě Kanonenfutter. To znamená v podstatě takový ty ubožáky, kteří se posílají do prvních řad, aby byli vystříleni a elitní jednotky mohly nastoupit. A já jsem přesvědčená, že i ti lidé, takzvaní uprchlíci, kteří jsou dneska v Evropě, tak že jsou vysláni sem právě těmito státy, těmito zeměmi, které vlastně nadřazují ideologii islámu nad obecně lidské hodnoty, vlastně jako Kanonenfutter. Jako někoho, kdo to má tady prorazit i za cenu osobních obětí, smrti, která má ještě navíc tedy ten status toho mučedníka. Já si myslím, že ze strany našich intelektuálů, mezi které samozřejmě řadím i pana Štefla, se jedná o hluboké nepochopení vůbec toho uvažování muslimského světa.

VTJ: Ono v podstatě až by tady nastal eventuálně onen chalífát, tak potom by teprve přišly tyto elitní země, ropné monarchie…

KS: Samozřejmě. A on tady ten zárodek těch budoucích organizátorů a budoucích vůdců je. Já si nedovedu představit, že by někoho jen tak napadlo si koupit jednu vesnici u Teplic a tu kompletně v podstatě obydlet, a o těch lidech my vůbec nic nevíme, my nevíme, jaké mají vazby, kdo je sem vyslal, no prosím vás, to mi řekněte, že se někdo ze Saúdské Arábie se jen tak rozhodne, že se půjde zakopat do Modlan. To je přece absurdní. Já jsem přesvědčena, že ti lidé to dostali za úkol a jsou to rozhodně jaksi bych tak řekla jiné druhy osob, než jsou ti uprchlíci. Jsou to, jak říkali dříve soudruzi, kádrové rezervy. A kádrové rezervy si myslím, že už jsou na místě, no a Kanonenfutter už je taky na místě, tak už jenom můžeme čekat, jaký bude další vývoj.

VTJ: Jsou docela důležité ty vazby, jak jsme hovořili o těch ropných monarchiích v Perském zálivu, jako je Omán, Katar, Kuvajt, Spojené arabské emiráty a tak dále, že vlastně většina těch zemí výrazným způsobem financovala kampaň Hillary Clintonové, samozřejmě včetně dalších zemí afrického Maghrebu, jako je například Alžírsko a tak dále, že ty arabské země mají fakticky přímé vazby na Spojené státy ohledně tedy ropy a těchto nerostů, to znamená, že ty vazby tu potom jsou i na ty západní vlády, to potom se můžeme jenom ptát, do jaké míry tyto vlády v těchto ropných monarchiích v Perském zálivu a i jinde v bohatých arabských zemích spolupracují s našimi elitami. Myslíte, že to je možné?

KS: Víte, to jsou věci, o kterých já nic nevím. Já samozřejmě mohu mít na věci nějaký názor, ale já jsem takovým obecným odpůrcem různých těch teorií o spiknutí a jaksi, Protokoly Siónských mudrců počínaje přes ilumináty, skupinu Bilderberg a tady tyto věci. To mě nějak jaksi příliš nebere. Já si myslím, že peníze jsou všeobecně jaksi platná deviza, že, peníze jsou od toho, aby platily a podplácely, a bohužel i ze své advokátní praxe vím, že čím má kdo víc peněz, tím je nenasytnější a naprostá většina lidí, kteří přišli k velkým penězům, se z toho s odpuštěním zbláznila. Skutečně to neunesli a ztratili kontakt s realitou. Ale fakt je ten, že spousta lidí, a i teda z řad mých klientů se vlastně, no jaksi najednou neví, co s těma penězi, ale to je vůbec neodrazuje od toho, aby je dál nehromadili. Přitom je zcela evidentní, že jako ano, mohou mít více aut na různé příležitosti, ale ten zadek nepovezou ve více než v jednom zároveň. A víc než kolik jim toho obsáhne žaludek toho taky nesní, i kdyby to byl jaksi ten nejlepší kaviár, a jaksi více než tu cestu kolem světa si taky zařídit nemůžou. A já teda toto tak trošku nechápu, co v těchto měřítkách už s těmi penězi dělají. Ale zcela bezpečně je chyba na mojí straně, že jo, že to nechápu, oni to tak nevnímají a samozřejmě že když jim někdo ty prachy jaksi nacpe, tak je řada věcí, naprostá většina lidí, kteří mají naprosto neuvěřitelný platy, tak neodmítne. Já třeba si naprosto neumím představit, že by Česká národní banka se svou nynější intervencí k euru dělala to, co dělá, při zdravých smyslech a nebo bez hmotné zainteresovanosti. To i já, hloupý právník s minimálním ekonomickým vzděláním jaksi si umím spočítat, že ty stovky miliard, které stojí ta intervence ve prospěch eura, že to má jako určitý ekonomický dopady, a to nikoliv podle mého názoru ve prospěch státu. To jsou prostě věci, který jenom… můžeme říct, že peníze světem vládnou. A teď tedy ty islámské země mají těch peněz dost, a uvědomte si, že my jim ještě jako platíme! My jsme ti, kdo financují islámskou invazi. Protože řada podniků platí za halal certifikáty. To se platí jako velký peníze, za jeden výrobek zhruba 3 až 5 tisíc euro ročně. A teď halal výrobky nejsou jenom potraviny, to je obecně vžitý omyl. To jsou jakékoliv výrobky, nad jejichž výrobou je ideologický dohled. A ten ideologický dohled spočívá například v tom, že zaměstnanci, kteří vyrábějí halal výrobek, i kdyby to měl být penál na tužky pro prvňáky, nesmí mít na krku křížek. Například. No a komu se platí za tyto halal certifikáty? Islámským nadacím, které tady působí. Ty islámské nadace naprosto bezpečně musí mít pověření od nějakých islámských autorit, že tyto halal certifikáty smí vydávat, a naprosto bezpečně určitou část těchto finančních prostředků musí převádět do jaksi domovských zemí islámu. Které zpětně tady ty mešity a vlastně celou tu invazi teda financují. Tu si financujeme my sami! Tady vznikl v podstatě paralelní daňový systém, který zcela je mimo kontrolu státu, v podstatě ze strany těch islámských, muslimských subjektů je to nedovolený podnikání, a vůbec nikoho to nezajímá! Každý řemeslník je tady honěný s EET, ale tady prostě proudí statisíce, miliony, desítky milionů, peníze, který jsou úplně nedohledatelný, naprosto bez jakékoliv, jakéhokoliv dohledu státu! Jako já se skutečně teda panu Babišovi divím, protože aby si ministr financí tady nechal vyrůst paralelní daňový systém, to teda se hned tak každému nepovede.

VTJ: Prakticky u těchto islámských nadací můžeme pozorovat i takzvané černé fondy, tedy u nás v České republice, kdy část těch výdělků a profitu, které oni generují, tak odvádí právě do těchto černých fondů a nevykazují je v rámci daňového přiznání a tak dále. To znamená, že to jsou i další věci, podružné věci, o kterých jste mluvila.

KS: No tak já vycházím jenom z toho, co vím, tady o tomto nic nevím. To pouze mohu předpokládat. Myslím si, že i to, co vím a co mám podloženo a ověřeno, je dost hrozný na to, abychom se toho jaksi děsili. Protože mimo jiné je to naprostý obcházení českého právního řádu.

VTJ: Vy se v této knize snažíte bránit evropskou kulturu a kontinentální anglosaský systém práva. Shodneme se na tom, že naši kulturu a právo ztělesňují lidé, kteří propůjčují právu jeho vykonavatelnost. Že kdyby nebyli lidé, není ani právo. Tak jaké je však naše právo, když nedokážeme pojmenovat situaci pravými jmény, bojíme se naší justice za označení xenofob, rasista, extrémista, žijeme v době zadupávání, okřikování, žijeme v době vyvolávání viny bílého člověka za všechny hříchy a příkoří světa – netvoří tohle vražedný koktejl našeho práva, jehož pilíře se lámou a bortí pod nájezdem a invazí práva šaria?

KS: Co je to právo? Právo je způsob organizace společnosti. My máme zorganizovanou společnost tak, a máme jaksi za sebou pěkných pár set let nebo pár tisíc let, než jsme se k tomu po velkých bojích dopracovali, že základní hodnotou je člověk, lidská bytost, a právo má sloužit k tomu, aby se lidem žilo lépe. Toto ale není důvodem pro právo šaria. To je také samozřejmě organizace společnosti. Ale co je účelem organizace podle islámského práva? No vítězství islámu na celém světě! Tam nejde o jedince, o jeho rozvoj, o jeho hodnotu, kterou my tady všichni ctíme. Tam jestli islám je něčím, tak je právní ideologií a to právo je sluhou ideologie. Což samozřejmě my, co už máme odžito více let na tomto světě, si velmi dobře pamatujeme z dob reálného socialismu, kdy právo bylo podřízeno komunistické ideologii. A proto taky zejména moje starší generace je na islám tak nabroušená, protože máme ještě ta tykadýlka na to, jak vypadá ideologizace práva. Vypadá tak, jak vypadá právo šaria. Proto evropský nebo euro-americký právní systém, a je teďka jedno, jestli je to anglosaský právní systém nebo kontinentální právní systém, ty úhelný hodnoty obou jsou stejné, mají pouze jiné nástroje, jakými těch hodnot a docilování těch hodnot docilují, ale euro-americký systém práva je nekompatibilní s islámským právem šaria, protože euro-americkému právu nejde o ideologii, jde mu o spravedlnost. To je něco úplně jiného! A v momentě, kdy se tam ta ideologie dostala, tak to byl vždycky neuvěřitelný průser! To se prostě nedá říct vůbec jinak. Ať to bylo tedy nacistické právo, slavné norimberské zákony byly prostě ideologické zákony. Ať to byly komunistický zákony, přijatý v době komunismu, byly to zákony poplatné komunistické ideologii. Jakmile se do práva začne míchat ideologie, dopadne to katastrofálně. Proto je evidentní, že jestliže je tady právo, do kterého ne že se míchá ideologie, ale které je postaveno na ideologii a které je nástrojem ideologie, tak to prostě nemůže být nic jiného než průser rovněž. Tak, použila jsem jedno takové ne úplně spisovné slovo v češtině, za což se tedy omlouvám, ale skutečně nenacházím ve spisovném jazyce nic, čím by se to dalo adekvátně nahradit.

VTJ: Tak já myslím, že u nás v rádiu to fakticky nevadí, protože my si nehrajeme na nějakou puristicky vybroušenou češtinu…

KS: Tak jelikož, pakliže, pročež vám tu taky mohu jaksi prezentovat…

VTJ: Jasně. Ale – co s tím právě? Neměli bychom resuscitovat, nebo proč neresuscitujeme nástroje našich právních mechanismů, abychom se nepodvolovali intoxikaci práva šaria u nás? Muslimové třeba u nás stupňují požadavky, například nedávno delší přestávky ve školách na modlení, chtějí zřídit speciální místnosti uvnitř školních budov jako modliteben…

KS: Protože je to všechno protizákonné, protože školství je u nás ze zákona sekulární, to jako nikoho už nezajímá, že. Víte, dovolte mi takovou osobní paralelu. Abychom mohli tady tomuto čelit a opravdu dodržovat právní řád a pomocí toho právního řádu v podstatě velmi lehce a jednoduše odrazit všechny tady tyto útoky, tak bychom museli přiznat naši vlastní slabost a v mnoha směrech naše vlastní selhání. A to se nikomu nechce. Je to velmi obdobné jako v případě osobní psychoterapie, kdy spousta lidí, kteří se pustí do psychoanalýzy nebo existenciální terapie nebo jakéhokoliv druhu vlastně nějaké techniky, která má vést k osobnímu růstu, tak musí nahlédnout tváří v tvář i svým špatným vlastnostem a svým selháním. Z tohoto důvodu naprosto převažující část lidí z psychoterapie odchází. A vlastně ji nějakým způsobem zavrhuje, protože ten pohled na sebe samého je příliš bolestný. Protože jsme všichni tady vychováváni k tomu, že máme povinnost být dokonalí, krásní, mladí, dynamičtí, pravda hej, jaksi bez pupínků a bez, esteticky na úrovni, a pakliže takoví nejsme, tak jako bychom ztráceli svou lidskou hodnotu a tu možnost žít jako plnoprávné lidské bytosti. A za největší chybu a omyl, který si myslím, že naše dnešní civilizace euroamerická trpí, považuji to, že si nejsme schopni přiznat naši nedokonalost, naše selhání a naše prohry, kterých máme všichni spoustu. Podle mého názoru se každý člověk snaží žít svůj život, jak nejlépe umí, a za svou bohatou praxi a při setkání s těmi opravdu desítkami tisíc lidí, které jsem absolvovala jako advokátka, jako osoba veřejně činná, jsem ještě nepotkala člověka, který by si třeba řekl: „No tak máme sobotu odpoledne, tak co kdybych si teďka ten život schválně pokňahňal?“ Každý se snaží žít, jak nejlíp umí. Stejně tak se každý národ a každý právní snaží žít, jak nejlíp umí a dělat to, co umí nejlépe. A stejně jako v životě lidském, tak i v tom životě právním se prostě ledacos nepodaří, a myslím si, že je potřeba začít mluvit právě o těch prohrách, o těch osobních selháních a o těch problémech právního řádu, nedokonalostech a i kardinálních omylech, protože to je jediná možnost k nápravě. A myslím, že by se to mělo začít činit bez výčitek, protože jak jsem řekla, nikdo to nedělá schválně, ty chyby. Spousta lidí dělá strašně špatných věcí proto, že se bojí tu původní chybu přiznat. A já jsem byla vždycky velmi otevřená a myslím si, že klidně tím mohu začít sama a udělám to: mám za sebou dvě katastrofálně nepovedená manželství, můj rodinný život zcela selhal, profesně se cítím zcela nenaplněná, moje finanční situace naprosto není taková, jak bych si po nějakých 30 letech velmi pilné a usilovné práce představovala. Moje jediné dítě je jedno z nejkomplikovanějších stvoření, který jsem kdy v životě potkala. Prostě když bych vzala já svůj osobní život, tak je to v podstatě jedna velká katastrofa. No ale bohužel jsem to neuměla udělat líp. Nepodařilo se mi to. Tak se mám jít kvůli tomu hodit pod vlak? Prostě se budu snažit nadále žít, jak nejlíp umím a budu se snažit prostě přispět k nějakému obecnému zlepšení toho, co snad třeba zlepšit mohu. A já si myslím, že tady jakýsi takový coming-out by bylo potřeba udělat jako všeobecně a přiznat, co se nám teda jako všechno nepovedlo. Takový jak vy vždycky říkáte mladý a dynamický a úspěšný, no jo, no, ale tak jako když bychom vzali za těch posledních 27 let, co se všechno zadrbalo, tak to tady jsme taky do toho příštího ramadánu, že. Ale co – prostě v tu chvíli jsme to dělali, jak jsme nejlépe uměli, tak se pojďme tím přestat zatěžovat, co jsme zvorali, co se prostě nepovedlo, kdo nás podvedl, kde jsme měli falešný iluze, kde jsme byli naivní – no to je přece přirozené! Ale pojďme už to konečně říct, pojďme říct, že nás tady teď určitá skupina osob se snaží doběhnout a vlastně na nás parazituje, naprosto nehorázným způsobem, a zneužívá k tomu našich dobrých vlastností.

VTJ: Nemyslíte si právě, že ze strany korporátních médií tady dochází k určitému odvracení veřejnosti od reality, různými stovkami dokumentů o komunismu, o křivdách komunismu a tak dále, přičemž se vůbec neřeší ten porevoluční vývoj Československé a později České republiky, jakým způsobem tady docházelo k obrovským řekněme malverzacím, defraudacím a dalším…

KS: Nevím, co jsou to malverzace, to je na mě moc těžké slovo…

VTJ: Noo, tak tunelování, abychom se vyjádřili hezky česky. Tak, to se tu vůbec neřeší a řeší se tu pořád komunismus před dvaceti sedmi lety a současnost se neřeší.

KS: Uvědomte si, že většina aktérů těchto událostí a těchto toků, abych teda jako to tak nazvala kulantně, ještě žije a že jsou u moci. Ono i vlastně když se podívám třeba na historii Německa, tak o nacismu se začalo jaksi mluvit až na konci 60. let. To znamená nějakých 30 let po jeho nástupu, nebo 40. 30 let po prohraný válce. To jsou prostě generační věci a jestliže dneska my jsme schopni hovořit o komunismu, tak já to vidím jako velký posun. A já vám teď dokážu, že ten posun toho historického hodnocení skutečně existuje: Ještě před několika lety bylo naprosto nemožné, ať kladně nebo záporně, se zabývat událostmi konce druhé světové války, vyhnáním Němců, událostmi těsně po druhé světové válce dejme tomu od května roku 1945 a řadou podobných témat. Já jsem přesvědčena o tom, že před 10 lety by bylo úplně nemožné, aby vyšly knížky Kateřiny Tučkové jako třeba Fabrika, a podívejte se na knižní tvorbu pana Padevěta, ředitele nakladatelství Academia, jeho knížky Krvavé léto, Krvavé finále, které mapují jednak poslední měsíce války a neuvěřitelná zvěrstva, kterých se dopouštěli Němci při ústupu vlastně před sovětskou armádou, a potom ale neuvěřitelná zvěrstva, kterých se dopouštěli Češi těsně po skončení druhé světové války. To nejsou jenom lidové soudy, ale to jsou skutečně násilný, brutální, vraždící a vražedný akce. Kdy skutečně po Češích, kteří se jmenovali 7. května partyzány, zbyly desítky a stovky mrtvých. To jsou věci, o kterých se nedá donedávna, jako, nemluvilo, a dílo, které udělal pan Padevět, je podle mého názoru heroický. Stejně tak bych ráda zmínila novináře Luďka Navaru a jeho úžasné knížky Mlynáři od Babic a další, kde se zabývá v podstatě 50. léty. Ono to postupuje, tak, jak čas plyne, tak jsem přesvědčena o tom, že jednou dojde i na zhodnocení jak se dnes říká sladkých 90. let.

VTJ: A to už budou všichni bezpečně mrtví ale.

KS: To už prostě bude řada z těch lidí mrtvá, ale jako lidé, o kterých se dneska hovoří, to znamená lidé z roku 1945 a nebo z 50. let jsou také mrtví. Takže já to beru určitým způsobem fatalisticky, ona se ta historie s tím nějak vypořádá.

VTJ: Základní omyl čistě laického ateistického státu spočívá v tom, že oddělil činnost státu a jakési morální hranice a učinil tím pádem zákon a právo nezávislými na jakémsi institutu lidského dobra nebo obecného dobra nebo jak bych to řekl. A obecné spravedlnosti, což dovolilo matoucím způsobem zaměnit skutečnost výkonu moci s legitimitou moci, jo a tím to právo, které je oddělené…

KS: Vy mi fušujete do řemesla a myslím, že to říkáte strašně komplikovaně. Především si myslím – a jsem o tom hluboce přesvědčena – že s tím nemá nic moc co společného ateismus a že ani implementací křesťanských hodnot, přímo implementací křesťanských hodnot do evropského nebo českého právního řádu bychom si příliš nepomohli.

VTJ: Já si myslím spíš ty elementární, jako dobro a zlo…

KS: Ne, podívejte. Na právo znovu je nutno nahlížet jako na způsob organizace společnosti, který se vyvinul z nějakého důvodu. Tím důvodem bylo to, že s právem se společnosti jako celku i jedinci žije lépe. Tedy dodržování právního řádu je evoluční výhodou, a to v tom směru, že eliminuje třenice, eliminuje konflikty a zvyšuje takzvaný fitness přežití. A dneska já se dívám na právo, teď řeknu strašnou věc, rozuměl by mně pan profesor Cepl, z ekonomického hlediska. Dám vám příklad. Můj nenáviděný nový občanský zákoník, který místo já nevím osmi set paragrafů jich má 3000. Jestliže si vezmu všechny náklady, který ten nový občanský zákoník přinese, co všechno si každý subjekt musel upravit, stanovy nebo nějaký korporátní listiny, nájemní smlouvy, všichni právníci se to museli naučit, mimochodem ty poplatky obchodním rejstříkům a notářům, to musely být stovky milionů, to byla v podstatě skrytá zvláštní daň za podnikání. Tak já se ptám, když si dovedu tady představit ten obrovský vlastně náklad, já vám řeknu jenom příklad – nové vybavení knížkami a komentáři jenom v mojí malé advokátní kanceláři mě přišlo asi na 70 tisíc. Jo, to jsou prostě velký peníze a jenom jako díky tomu, že ve své kanceláři mám více advokátů, více advokátek, máme větší ten obrat, tak si to můžeme dovolit, ale prostě řada mých kolegů si nemůže dovolit stálý přístup do těch informačních systémů jako je ASPI nebo Lexis, nemá všechny ty komentáře, protože prostě jeden stojí několik tisíc. A teď to máte občanský zákoník, občanský soudní řád, zvláštní řízení soudní, zákon o korporacích, najednou tam prostě máte čtyři běžné metry nových knih, že jo, a když si vezmu na jedné straně tady tyto obrovské náklady, tak se ptám – a kde se ušetřilo? Je ten zákon pro běžného občana komfortnější? Pomohl mu? Ulehčil mu? No nikoliv! Není tomu tak. A proto ten zákon je v podstatě proti-evoluční. Tedy nesplňuje svůj účel. Tudíž je špatný. V momentě, kdy zákon, jakýkoliv zákon ztěžuje život, je to zákon špatný. Tak se totiž právo vyvinulo. A to je taky ten důvod, proč se vyvinulo.

VTJ: Hovoří advokátka Klára Samková, která je naším dnešním hostem Hovorů u klábosnice. My si zahrajeme písničku, potom přistoupíme k druhé polovině pořadu, který bude samozřejmě kratší, takže my se na chvíli loučíme, dáme si písničku, posloucháte Svobodný vysílač studio Tapin rádio, od mikrofonu vás zdraví Vítek a přejeme vám hezký večer.

VTJ: Tak, písnička nám dohrává, takže se tu opět hlásíme znovu, zdraví vás Vítek ze studia Tapin rádio na Svobodném vysílači.cs, posloucháte Hovory u klábosnice, jejichž dnešním hostem je advokátka Klára Samková. Kláro, já vás ještě jednou vítám u nás.

KS: Dobrý den, děkuju taky za pozvání, to jsem nějak opominula v první části pořadu.

VTJ: To vůbec nevadí. Ale přistoupíme ještě k dalším otázkám. My jsme se zmínili, že tato polovina, druhá polovina pořadu bude kratší, nejen proto, že tu máme ještě další záležitosti, které musíme vyřídit. Takže přistoupíme k další otázce. Vy jste přirovnala islám, a o tom už jste tady částečně mluvila v první polovině, k nacismu, fašismu a komunismu na semináři 18. května 2016, na což turecký velvyslanec Ahmet Bigali zareagoval okamžitým odchodem, společně s jeho diplomaty. To je mimochodem krásná demonstrace toho, jak se muslimové staví ke kritické debatě – prostě odejdou, nebaví se. A následně jste ho dokonce proklela 7. června 2016 před tureckou ambasádou, což vyústilo v žalobu vznesenou vůči vaší osobě. Jednalo se o bezprecedentní porušení Vídeňské úmluvy o diplomatických vztazích. Čeho konkrétně se tato žaloba týkala a jaký byl její průběh, jak se celá ta kauza vyvinula vlastně až do zproštění obvinění na vaši osobu?

KS: No, tak s tím zproštěním to tak trošku není úplně pravda. Protože já, takže… Za prvé: Nejedná se o obžalobu, ale o kárné řízení, které se mnou vede Česká advokátní komora. Ta byla původně dvě, ta kárná řízení, první se právě týkalo toho projevu v parlamentu, kdy tajemník ČAK doktor Krym žádal prošetření právě toho mého srovnání těchto tří totalitních ideologií.

VTJ: On vycházel z novin, že?

KS: To je celkem jeho problém, abych tak řekla, nicméně zde nebyla podána kárná žaloba a věc je ukončená. Jiná věc to je s tím proklínáním a já bych tady ráda trošku to takzvané proklínání vysvětlila. Základním způsobem komunikace mezilidské je řeč. Ta řeč však má nějaký obsah. A ten obsah je založen na tom, aby došlo k replikaci informace od toho, který tu informaci říká, k tomu, kdo tu informaci přijímá.

VTJ: Teď to je komplikované lehce pro mě… můžete to lehce zlaičtit?

KS: Když vám řeknu: Toto jablko je červené, tak obsahem je jakési sdělení, pod kterým vy si představíte červené jablko. Došlo ke 100% replikaci, protože já jsem si myslela na červené jablko, popsala jsem vám ho, že se jedná o červené jablko a vy jste si uměl představit červené jablko. Se stopkou, bez stopky, důležité je, že je to jablko, není to hruška, a je červené. A stejně tak jsem měla zájem na tom, aby pan velvyslanec Bigali pochopil, že absolutně nesouhlasím s jeho způsobem chování, s tím, jakým způsobem se vměšuje coby velvyslanec do záležitostí cizího státu, tedy České republiky, a nesouhlasím s tím, jakým způsobem pohrdl vlastně pohostinstvím poslance pana Soukupa a parlamentu České republiky. To, že on odešel se všemi těmi dalšími diplomaty, to není urážlivé vůči mně, ale to je urážlivé vůči Poslanecké sněmovně, kde se celá ta akce odehrávala. Z jeho chování a z následného vystoupení v televizi a následného podnětu k mému trestnímu stíhání, které bylo odloženo, bylo zřejmé, že pan velvyslanec Bigali vůbec neuznává a není schopen možná ani rozpoznat způsob vyjadřování pomocí evropského kodexu chování a pomocí evropského právního řádu. Tedy jinými slovy že ta informace ode mě k němu vůbec nedoputuje. Když mu řeknu – a taky jsem to řekla – že pan velvyslanec Bigali porušil Vídeňskou úmluvu. To po něm sklouzlo jak voda po peří, to se ho vůbec nedotklo, to ho vůbec nezajímalo a pravděpodobně to vůbec ani nepochopil. Jednalo se mi tedy, abych tak řekla, o doručení informace o hlubokém nesouhlasu s jeho chováním a o tom, že jeho jednání považuji za odporné, ponižující a lidsky, já nevím, jak bych to řekla, lidsky alarmující. Zvolila jsem tedy způsob komunikace, který vím, že funguje. Vím, že muslimové jsou neuvěřitelně pověrčiví. Tím, že jsem ho tedy proklela, jsem naprosto bezpečně doručila informaci o svém hlubokém nesouhlasu s jeho chováním. A jsem si 100% jistá, že ta informace byla přijata. To, že velvyslanec, diplomat, není schopen komunikovat způsobem, který by odpovídal jeho diplomatickému postavení, a musím se já uchylovat k těmto praktikám, skutečně není moje vina, to je jeho záležitost. A je to bohužel záležitost České republiky, která ho měla okamžitě vyhostit, samozřejmě. Toto moje proklínání bohužel ČAK, ač jsem se jí toto snažila vysvětlit a domnívám se, že toto moje vysvětlení je poměrně logické, považuje za kárné provinění a já jsem za toto své jednání vůči tureckému velvyslanci kárně stíhána, hrozí mi vysoká pokuta, případně i pozastavení výkonu advokacie. Úplně půvabné na tom je to odůvodnění té kárné žaloby, totiž že někdo mohl jít kolem a mohl být pohoršen tím, že proklínám velvyslance a mohl si to nedat do souvislosti s tím mým projevem v té sněmovně a s těmi všemi událostmi. Hele, to je opravdu jak z křišťálový koule vyvěštěno. Někdo by eventuálně mohl býti… v dnešní době, kdy dezinformace lítaj vzduchem, aniž by si toho kdokoliv všiml… No a dneska teda jsem s takovým obzvláště, já nechci říct zadostiučiněním, ale s takovým snad až spíš smutkem v duši poslouchala, jak se pan Putin s panem Erdoganem teda zase mohutně skamarádili, padli si do náruče, že jo, a my tady máme ministerstvo vlastně na potírání ruské a proruské propagandy, a já jsem stíhaná za to, že jsem se tady této turecko-ruské propagandě postavila o ¾ roku dřív, než teda tenhle slavnej úřad vznikl. Já si tady fakt připadám jak v blázinci.

VTJ: No jo, je to Kocourkov. Možná byste měla vyvíjet aktivity něco jako Pussy Riot a pak byste dostala kreativní disent.

KS: Víte, na druhou stranu já se tady dneska už dostávám do takové polohy téměř disidenta, no a abych tak řekla slovy klasika „Kdo z vás na to má?“. No to už se dneska ani nedá téměř docílit, takového statusu. No tak, já jsem připravená nést svůj úděl, ať bude jakýkoliv.

VTJ: No a člověk říká, že ty své chyby z minulosti, které se chce napravit a žít lépe, nevracet se pořád k té minulosti a nějakým způsobem se v tom nepřehrabovat, člověk si tím možná v budoucnu zadělává i na další problémy, ale prostě člověk to musí dělat, protože je to jeho princip, jeho krédo, jeho životní ne úděl, ale osud…

KS: Podívejte. Já už jsem tady řekla, že každý máme nějaké schopnosti a nějaké neschopnosti, věřte tomu, že jsem si velmi dobře vědomá toho, že moje schopnost komplikovat si svůj vlastní život je skutečně nepřeberná. Mnohokrát jsem se snažila tomu zabránit – nejde to. Tak holt se nedá nic dělat, aspoň se snažím prostě to nějak zužitkovat aspoň i k něčemu jinému než ke svým osobním průšvihům.

VTJ: Další věc: Vladimír Sáňka byl zproštěn obžaloby, je to předseda muslimské obce, pražské muslimské obce, za šíření radikální islámské knihy Základy tawheedu – Islámský koncept boha od Bilála Philipse, podle zprávy ministerstva vnitra kniha propaguje salafistický směr islámu, který hlásá netoleranci a nenávist k jiným náboženstvím. Nedávno jsem měl rozhovor taky s Martinem Konvičkou, který se vyjádřil v tom smyslu, že česká justice dává ruce pryč jak od islamofilů, tak od islamofobů. Jeho totiž také zprostili nějakého obvinění nedávno. Myslíte si, že je to takhle dobře nebo je to zbabělost naší justice postavit se k tomu čelem, viz například nedávné kauzy paní Kohoutové a muslimských šátečnic, které útočily ne na hidžábu, ale na nějakých papírech, že měly nesprávně. Nebo jde o nějaké zadání z vyšších míst? Protože oni by vás hrozně rádi obžalovali, ale jitřilo by to společenské klima jaksi a nahánělo body antiislámským stranám. A to je ten důvod, proč od toho dávají ruce pryč na obou stranách, nemyslíte?

KS: Nemyslím. Já si totiž myslím, že tady dochází k něčemu daleko horšímu. A to je k ignoraci práva, respektive k jeho ideologizaci. Protože tím, že se stavím, nebo respektive takto: tím, že se nestavím proti ideologizaci práva, a všechny ty muslimské záležitosti jsou ideologizací práva, tak sám soud to právo ideologizuje. Tím tedy, že v podstatě nepotrestal Sáňku, tak sám ten islám vlastně propaguje. Tedy – ideologizuje právo. Tím, že ta kniha je evidentně ideologická a evidentně je v rozporu s českým právním řádem, tím, že toto jednání zůstalo beztrestné, tak jednak byl pošlapán český právní řád, listina základních práv a svobod, a jednak ten soud sám se propůjčil k ideologizaci práva, protože umožnil další ideologické šíření tady tohoto vyznání. A této ideologie. Takže, víte, já právu… skutečně nesnáším takový ty morální soudy, jako že je někdo zbabělý, nebo že něco nějak nevnímá. Právo je tady od toho, aby se dodržovalo. A právo a spravedlnost, a já si to dovolím tady sfúzovat, fungují v binární soustavě. Ano – ne. Platí – neplatí. Právo nemůže platit jen trošku. V momentě, kdy se vlastně právo začne ohýbat, tak přestane platit úplně. A to je tento případ. A to je na tom to strašlivě nebezpečné. A to je to, co mi na tom vadí úplně nejvíc. Ne jenom to, že Sáňka tady šíří prostě bludy, které jsou v rozporu s Listinou základních práv a svobod, Ústavou a Úmluvou o základních právech a svobodách, ale to, že to vlastně zdeformovalo český právní řád, tím ho nadrolilo a tím ho vlastně ohrozilo. A to je podle mě daleko horší než nějaký Sáňka.

VTJ: Vytváří to určitý precedent, byť tedy nemáme anglosaské právo, ale…

KS: Otázka precedentu – je to otázka standardu, je to otázka právních standardů. A jestliže něco jednou nefunguje, tak to znamená, že se na to nelze spolehnout, to znamená, že už to není vykonatelný právo. A v momentě, kdy právo není vykonatelné, tak přestává být právem.

VTJ: Jasně. Když jsme u krás toho našeho práva, v podobě spršky žalob, což se stalo jakousi módou podávat žaloby všech na všechny za všechno, tak v jakém stavu je podaná žaloba na vás za knihu Proč islám nesmí do Česka panem Janem Čulíkem? Který že prý hanobíte rasy a náboženské přesvědčení.

KS: To já vůbec nevím, tato aktivita pana Čulíka ke mně nedorazila, stejně jako ke mně nedorazil pan Čulík ani osobně, ani zprostředkovaně, a abych opět citovala klasika, některé věci jsou pod možnosti mého vnímání a pod mými rozlišovacími schopnostmi. A pan Čulík je rozhodně pod mými rozlišovacími schopnostmi.

VTJ: Pod mikroskopem možná…

KS: Ne, ne, ne, to jako techniku nebudu špinit a nebudu ji zapleskávat takovýmito subjekty. To bych potom musela ty mikroskopický sklíčka čistit a ony potom praskají. To by bylo příliš mnoho energie nazmar.

VTJ: To je pravda. Nehledě k tomu ty prostředky, které byste musela nahradit za nové, zakoupit nový.

KS: No právě, no, představte si. No a to možná to by normální mikroskop nestačil, rozumíte, to bychom možná museli do elektronového.

VTJ: Ale je pravda, že je žalob podaných dost, například kontrolní rada České advokátní komory…

KS: Prosím vás, žalob je… jakých myslíte teď žalob?

VTJ: Na vás, na vás. Vy jste taková atraktivní pro ně docela.

KS: No jo, no. Teďka jede jenom proklínání, ty ostatní trestní věci, na kterých teda inicioval i pan velvyslanec Bigali, ty teda se všechny zfúzovaly do té advokátní komory. No jak jsem řekla – uvidíme, bratře Žižko.

VTJ: Tak, přistoupíme k dalšímu, předposlednímu tématu. A to je téma paterčata, ve kterém jste se začala angažovat a u určité části veřejnosti došlo k jistému nepochopení vašeho počínání v tomto případě. Alexandra Kiňová a Antonín Krosčen se nemohli dostat k penězům sbírky, jednalo se konkrétně o 616 713 Kč, kterou pro ně uspořádal Klub dvojčat a vícerčat. Paní Kiňová se obrátila na vás, vy jste tuto organizaci zažalovala, žalobu projednal 30. listopadu 2016 Obvodní soud pro Prahu 5. Paní Vítková Rulíková s tímto samozřejmě nesouhlasí. Zkuste nám ve zkratce vysvětlit, co tvoří hlavní podnět a podstatu vaší žaloby, celou genezi tohoto příběhu od začátku, řekněme.

KS: Víte co, já bych s dovolením začala od paterčat jako takových. Protože kolem toho a i v diskusích jak na facebooku, tak i pod články funguje neuvěřitelná řada mýtů. A hlavně naprosto neuvěřitelný výroky. A jeden z – pro mě – nejneuvěřitelnějších výroků, který jsem tam zaznamenala a který je dost častý, je „tak si neměla pořizovat tolik dětí“.

VTJ: Ona to věděla, kolik jich bude, jo?

KS: Což mně teda opravdu z toho skoro vlasy slezly hrůzou na hlavě, protože kdo tady toto tvrdí, tak si myslím, že by se měl postarat o to, aby paní Kiňová dostala Nobelovu cenu za fyziologii nebo něco takového, protože dělení buněk hele neovládá nikdo, jenom Kiňová, jo. Takže to prostě je věc, která se neustále vrací – „tak si neměli pořizovat tolik dětí“. Ona chtěla JEDNO dítě. To si myslím, že to je legitimní. Když někdo chce jedno dítě. A teprv až v 21. týdnu těhotenství se dozvěděla, že těch dětí bude 5, přičemž podotýkám, že od 24. týdne se zachraňují nedonošené děti, jako plody, a nabídli jí takzvaný selektivní potrat, to znamená, že prostě některý z těch vícerčat by v ní vlastně zabili a vytáhli a ty plody zredukovali. Ona tady toto odmítla a vlastně se k tomu Božímu nadělení, které já bych připodobnila k požáru, povodni, tornádu nebo prostě nějakému podobnému ničivému zemětřesení postavila čelem a řekla „no tak prostě já vám nedovolím tu redukci toho těhotenství a já si ty děcka nechám, pokusím se to s tím to nějak prostě vydržet“. Ona se vlastně zachovala velice přirozeně. Primárně mateřsky. Je možné, že vůbec nedovedla docenit a zhodnotit to, do jak obrovské míry tím riskuje svůj život a svoje zdraví, které dodneška je silně podlomené. Mimochodem, k dalším věcem, který, a výrokům, který mě teda úplně naprosto fascinovaly, kdy tam jednou ještě v nějakým myslím že jestli to bylo v tom pořadu nebo kde se říkalo, že teda paní Kiňová musí jít na plastiku. Načež se na facebooku rozvinula obrovská debata o tom, jaká to musí být svině, že teda ty peníze, který dostane pro ty děcka, utratí za nějaký vylepšovací zkrášlovací akce. Pod pojmem plastika se v tomto případě myslí takzvaná plastika břišní stěny, to znamená vlastně sešití těch roztrhaných svalů břišních, který se napnuly tím pateronásobným zvětšením, těmi pěti plody tak, že v podstatě všechny popraskaly, potrhaly se a dneska má paní Kiňová za sebou asi 3 nebo 4 operace s různě vlastně všívanými implantáty do břišní stěny, aby vůbec nějakým způsobem byla schopná fungovat. Ta nenávist, která se vůči tomu rozrostla, je obrovská.

VTJ: To je spíš nešťastně zvolený termín, když někdo řekne „plastika“…

KS: No jo, ale to je lékařský termín, to si nikdo jako nevymyslel. Prostě tomu se říká plastika břišní stěny. Každá žena po porodu ví, o čem se mluví.

VTJ: No tak to měli říct celé, když už, ne jenom plastiku, takhle jsem to myslel.

KS: Prostě, holt tak to chodí. Lidi si pod tím představují kdeco. Paní Rulíková vyhlásila sbírku, posléze se pohádaly o to, jakým způsobem ta sbírka má být použita, paradoxní je, že paní Kiňová nechtěla na ty peníze sahat a nechtěla, aby z toho byly placení různí pomocníci, ještě navíc teda za právních podmínek, nad kterými mně vstávaly vlasy hrůzou na hlavě. To znamená, že paní Rulíková byla jediná, která vlastně mohla ty peníze obhospodařovat, a ona se rozhodla, že je nedá paní Kiňové, ale vrátí je na magistrát. Nebo dá je na magistrát. Soud zamítl tuto žalobu z toho důvodu, že přece peníze jsou na magistrátu, tak o co se jedná. No jo, ale jestliže je paní Kiňová dostane z magistrátu, tak ona je nedostane jako sbírkové peníze, ale jako dar. To znamená, že to je, abych tak řekla, jiný dotační titul. Tedy je to způsob financování, který sice nepodléhá dani darovací, ale jsou to finanční prostředky, které se započítávají do příjmu rodiny. To znamená, že ona vlastně přijde o všechny sociální dávky. Což je naprosto fatální, protože zároveň je vázána od magistrátu, že nesmí ten dar použít jiným způsobem, než pro který byla určená ta sbírka. To znamená například ne pro jídlo, například ne na úhradu nájmu, ne na věci, které byly vlastně kryty z těch sociálních dávek. To znamená, že ona vlastně následkem tohoto daru nebude mít z čeho žít. Což je samozřejmě svinstvo nejvyššího řádu, a je to teda pozoruhodný, že pan soudce, který zamítl naši žalobu, tady tento podle mě velmi jednoduchý, tuto velmi jednoduchou úvahu nebyl schopen pochopit a měl dojem, že vlastně tím, že paní Rulíková vrátila nebo dala ty peníze tomu magistrátu, tak že tím byl účel sbírky jakoby naplněn, že teda nemohl být naplněn tím původním způsobem. To ale není pravda, protože ten důvod té sbírky tady stále existoval, ta paterčata neumřela, že? Takže vlastně paní Rulíková dosáhla významného zhoršení postavení paní Kiňové a jejích dětí, v podstatě je ohrozila na životě, a hlavně ona nepodvedla jenom paní Kiňovou, ona podvedla desítky a stovky těch drobných dárců, zejména dárkyň, protože tam přispívaly především ženy, které samy mají děti a ví, co to je, když teda je pět stejně starých dětí a máte pět nemocných dětí a pěti dětem rostou najednou zoubky a pět dětí máte najednou přebalit. Tak tyto dárce paní Rulíková podvedla. A já sama nevím, co s tím, jediné, až mi přijde podepsaná darovací smlouva od magistrátu, je, že se objednám k paní ministryni Marksové Tominové a budu se snažit tady toto prostě nějakým způsobem řešit zmírněním pro tvrdost zákona nebo něco podobného. Ale opakuji znovu: stojím si za to, že ze strany paní Rulíkové se jednalo o zneužití práva.

VTJ: Takže abychom to uzavřeli, vysvětlili, utvořili si základní obrázek, tedy hlavní spor se vede o formu té smlouvy na účet opatrovnické osoby, konkrétně jde o smlouvu o vydání sbírky versus darovací smlouvu…

KS: Ano, protože to vydání sbírky skutečně naplňuje ten původní účel té sbírky a má ten původní právní rámec. Kdežto ty peníze, které paní Kiňová případně dostane od toho magistrátu, i když ve stejné výši, tak nesplní ten právní rámec, tam dojde k určité metamorfóze těch peněz. Tím, že ty peníze vlastně protečou rozpočtem Magistrátu hlavního města Prahy, tak se změní jejich charakter, a to naprosto fatálním způsobem.

VTJ: Ti drobní dárci budou vlastně suplovat ten stát…

KS: Ano, oni v podstatě… no, to nejenom že budou suplovat ten stát, ale jde o to, z čeho ta rodina bude ve skutečnosti žít.

VTJ: Oni ty peníze taky mohou použít jenom na nějaké, jak jste říkala, nějaký účely…

KS: Pouze na některé účely, ano. Přesně tak.

VTJ: Tak, to by bylo k tomuto tématu. Blížíme se k závěru našeho rozhovoru. Předposlední otázka: vaší specializací jsou lidská práva, dosahujete rovněž četných úspěchů při obhajobě vašich klientů u Evropského soudu pro lidská práva…

KS: Bejvávalo…

VTJ: Ale když jste tady říkala o těch vašich chybách v minulosti, tak bychom měli připomenout i světlé stránky, tak proto to zmiňuju.

KS: No tak ano, mám vyhraných 15 soudů ve Štrasburku, ale víte, to byly v podstatě všechno 90. léta nebo začátek tisíciletí a Evropský soud pro lidská práva nyní následován naším Ústavním soudem a Nejvyšším soudem v podstatě se stal formální, formalistickou a zcela nefunkční soudní instancí. Já nemíním trávit svůj čas a prostředky svých klientů na účely, které jsou zcela nefunkční.

VTJ: K tomu se právě chci dostat. Máme tu totiž nález Evropského soudu pro lidská práva ze dne 13. února 2003, který rozhodl, že šaria je neslučitelná s demokracií. Případ Refa Partisi vs. Turecko. Má-li někdo v programu šarii, má v programu potlačování demokracie , lidských práv a svobod. Tento nález ESLP je pohřben pod hromadou mrtvol z kol muslimských kamionů, takže jakou má právní validitu, váhu nebo relevanci?

KS: Vždyť jsem vám to teď řekla. Má zcela zásadní váhu, protože ten rozsudek nebo rozhodnutí, které samozřejmě znám, je velmi dobré a velmi propracované. Ale je ignorován samotným evropským právním řádem. To je totiž na tom to nejstrašnější. Že evropský právní řád jednotlivých zemí i ESLP, který tvoří jednu jurisdikci, je devalvován a ničen sebou samým. A to je, musím znovu opakovat, to nejstrašnější. Je to vlastně ústup z účelu práva a z jeho smyslu. A říkám, je to totéž, jako kdyby fyzikovi přestala fungovat gravitace. Tak se já cítím a řeknu vám, že já už nejsem nejmladší, mně je 54, že to jsou jako smutné profesní konce.

VTJ: No, pojďme se věnovat trošku veselejší otázce na konec. Na vašem facebookovém profilu jste uveřejnila varování: „Kdo mě osloví ‚madam‘, bude bez dalšího okamžitě blokován. Děkuji, konec hlášení.“ Co vám vadí na oslovení „madam“?

KS: Je to slovo původně francouzské, které ale v českém jazyce získalo jistý pejorativní nádech. Pod pojmem „madam“ je obvykle myšlen někdo nekompetentní, nafoukaný, povyšující se, a to slovo je používáno za účelem ponížení. Já se necítím ani nafoukaná, ani nekompetentní, ani povýšená a nedopustím, aby mě kdokoliv ponižoval, protože to je moje lidské právo. Takže nevidím důvod, když já umím každého slušně oslovit, proč by někdo nemohl slušně oslovit mě. Buď mými akademickými tituly, nebo paní Samková, a běžně mě všichni oslovují Kláro. Tak se taky podepisuji i v oficiálních dopisech, příjmení se nezříkám, nicméně na facebooku, v korespondenci, v e-mailové korespondenci se běžně podepisuji svým křestním jménem.

VTJ: Ono něco předcházelo tomu vašemu stavu, že jste to zveřejnila?

KS: Samozřejmě, protože přesně za tím účelem, jaký jsem tady popsala, bylo to slovo používáno.

VTJ: Já vím, ale co vás vedlo k tomu, že jste ten stav uveřejnila? O to mi jde, že třeba někdo vás naštval právě tímto oslovením a právě proto, důsledkem čeho jste ten stav uveřejnila…

KS: Já se vždycky vymezuji naprosto přesně vůči tomu, co se děje. A jestliže se tady dostal do popředí nějaký problém, který se začal jevit obecnějšího charakteru, tak jsem ho prostě na obecné rovině vyřešila. Tím to také skončilo. Tato epizoda.

VTJ: Mimochodem, taková poslední otázka. O právnících se tvrdí, že jste všichni takoví toporní, škrobení, nemáte příliš smysl pro humor, jako právníci… Jak se vůbec baví právníci ve společnosti? Dokážete se jako právníci uvolnit a nenuceně se bavit, dělat si šprýmy, o čem třeba žertujete s kolegy právníky?

KS: Tak za prvé, právníci se spolu moc nestýkají. Právničina je velmi osamocené povolání.

VTJ: Teambuildingy nemáte?

KS: Ne ne ne, prosím vás, teambuildingy ne, to … a podle toho, co o těchhle akcích vím, to by mě zabilo. Tak, to je jedna věc. Ještě osamocenější zaměstnání než advokátů je zaměstnání soudců, dlužno říct. Potom musím říct, že obvykle to, co je předmětem naší činnosti obvykle nebývá moc velká legrace. Takže to je taky problém. Kromě toho, ačkoliv se to možná bude zdát zvláštní, já nejsem příliš společenský člověk, mě jenom lidi baví a mám je ráda, ale abych si šla jen tak někam pokecat, to prostě jako úplně není můj šálek kávy. Nicméně to, že by o mně někdo řekl, že nemám smysl pro humor, si myslím, že by neměl správné informace a mohu to dokázat dokonce dvěma počiny. Zaprvé jsem sebrala z veřejných zdrojů a vydala tiskem malinkou knížečku, která se jmenuje „111 vtipů o advokátech“, která má docela i slušný komerční úspěch. A potom jsem také vydala takovou knížečku advokátních příběhů, která se jmenuje, nevím, jestli znáte slavné knížky Jamese Herriota „To by se veterináři stát nemělo“, tak já jsem vydala takovou malinkou knížečku, která se jmenuje „To by se advokátovi stát nemělo“. A tam jsem sepsala nějakých 30 příběhů ze své advokátní praxe, které jsou více či méně buď komického charakteru, a nebo jejich účelem je ukázat advokátní praxi z té druhé strany, co všechno se skutečně může advokátovi přihodit a co všechno může mít vliv na úspěch jeho klientů.

VTJ: Jaký je nejkratší advokátní vtip? Vzpomenete si na nějaký?

KS: To teda si teď nevzpomenu. Ale tu knížečku tady mám, já jsem vám ji přinesla, a tak bych vám mohla nějaký vtip přečíst.

VTJ: No tak to bysme možná rádi slyšeli na konci pořadu, ale ještě se vás zeptám, než vyndáte tu knížku: takže vy se neautocenzurujete – „bacha, tenhle vtip už by mohl být příliš xenofobní, rasistický“, běží vám hlavou třeba odstavce paragrafu 356 trestního zákona… to není?

KS: Ne, tak já si myslím, že já ani rasistické, ani pseudorasistické vtipy nějak nevedu… ale já tady mám jeden takový krásný vtip, hele:

„Advokát zaparkoval nový mercedes, když v tom okolo projede kamion a utrhne jeho skvělému auťáku dveře. Advokát křičí na řidiče: „Ty gaunere, zničil jsi mi nové auto!“ A řidič mu odpoví: „Vy advokáti jste takoví materialisti! Ani jste si nevšiml, že nemáte levou ruku!“ Advokát pohlédne konsternovaně na své neexistující levé zápěstí a zaúpí: „Bože, kde mám svoje rolexky???“

VTJ: No, to se vás asi netýká, tohle…

KS: No, takovýchhle vtípků je tady 111, například: Víte, jak zachránit 5 topících se advokátů? – Ne. – To je dobře. Nebo: Minulou zimu byla strašná zima. Víte, podle čeho se to poznalo? Viděl jsem advokáta s rukama v jeho VLASTNÍCH kapsách!

VTJ: Tak ten se opravdu povedl. Tak, já vám Kláro děkuju, že jste si na nás udělala čas…

KS: Já děkuju mockrát za pozvání, knížky 111 vtipů o advokátech a To by se advokátovi stát nemělo – u všech dobrých knihkupců!

VTJ: Skvělý. Já si myslím, že Klára Samková se rozhodně nebojí nazývat a hovořit o věcech pravými jmény a doufám, že si z ní stále více z nás vezme příklad, že inspiruje řadu dalších lidí k tomu, abychom konečně ze sebe setřásli ten krunýř strachu hovořit kriticky o islámu a o věcech s ním spojených. Já vám paní doktorko teda ještě jednou děkuju, že jste si na nás udělala čas a pevně doufám, že si příště najdete čas a v příjemné konverzaci třeba u nepříjemných témat budeme třeba někdy příště pokračovat i tady u nás na Svobodném vysílači.

KS: Děkuji mnohokrát – nejsou nepříjemná témata. Mohou být obtížná témata, ale to, že je něco obtížné, to je součást života.

VTJ: Hovořila advokátka Klára Samková. Posloucháte Svobodný vysílač, studio Tapin rádio, zdraví vás Vítek, končí právě Hovory u klábosnice, tento pořad i další pořady z našeho vysílání si můžete stáhnout na našem archivu na stránkách svobodny-vysilac.cz, popřípadě si ho vyslechnout i na kanále YouTube. Já vás zdravím, od mikrofonu ještě jednou zdraví Vítek a přeji příjemný poslech dalších pořadů. Hezký večer!

Radiodokument