Portréty – Jan Beneš (2012)

Přidal: Premek |

Srpen 16, 2017

Spisovatel Jan Beneš. Jeho tématem byla svoboda jedince v nesvobodném systému, a sám poznal na vlastní kůži, co takový postoj obnáší. Připravil David Hertl. Technická spolupráce Jaroslava Tvrzníková a Markéta Bydžovská.

Hovoří publicista Pavel Hlavatý. Ze záznamu hovoří Jan Beneš. Ukázky čte Jan Vlasák a Daniel Schneider.

Natočeno 2012. Premiéra 2. 12. 2012 (ČRo 6, 22:10 h). Repríza 8. 1. 2024 (ČRo Plus, 21:10 h.) v cyklu Dokument Plus. K poslechu zde.

Lit.: Hlavatý, Pavel: Spisovatel a politický vězeň Jan Beneš. In web ČRo 6, 2. 12. 2012 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Být politickým vězněm známého jména druhé poloviny šedesátých let nebylo v Československu příliš obvyklé. Věznice sice tehdy opouštěly poslední z výrazných osobností odsouzených v padesátých letech (Josef Zvěřina, Oto Mádr, Růžena Vacková či – po propuštění znovu odsouzená – Nina Svobodová), ale mezi nově odsouzenými známá jména obvykle chyběla.

Nejvýznamnější z nich byl bezesporu spisovatel Jan Beneš, vězněný již v letech 1958 až 1960. Mezi svými vězněními vystřídal několik manuálních zaměstnání a stihl vydat dvě knihy povídek (Do vrabců jako když střelí a Situace). Kromě toho se věnoval i publicistice a spolupracoval s televizí. Své texty však kromě tuzemských časopisů uveřejňoval – pod pseudonymy – také v pařížském Svědectví. Za to byl v roce 1966 zatčen a následujícího roku odsouzen. Propuštěn byl až na základě milosti prezidenta Antonína Novotného, který mu ji koncem března 1968 udělil jako poslední akt ve své funkci. V roce 1969 odešel Jan Beneš do exilu, a to doslova několik hodin předtím, než skončila platnost tehdejších cestovních dokladů. Jeho dvě děti se za ním a jeho ženou dostaly kvůli obstrukci komunistických úřadů až o deset let později.

Po krátkém pobytu ve Francii zakotvil nakonec ve Spojených státech. Individualistické americké prostředí mu vyhovovalo, a i když se musel znovu vypracovat přes manuální profese (pracoval mimo jiné ve slévárně) a odmítal přijmout jakoukoliv podporu z titulu „nezaopatřeného českého spisovatele v exilu“, dlouhá léta pak učil i přednášel. Jeho knihy vycházely v českých exilových nakladatelstvích i v cizojazyčných vydáních. Mezi v té době vydané prózy patřily například povídkové sbírky Na místěa Banánové snya romány Druhý dech a Zelenou nahoru.

Do Čech se vrátil počátkem devadesátých let, hned jak vypořádal své americké závazky. Doma publikoval ve větší míře v Telegrafu, Českém deníku a Necenzurovaných novinách a vydal – kromě reedicí starších prací – i řadu nových knih. Vedle beletristických (Svoboda nechodí v rudém šatě, Moji výbušní zlotvoři, Psové a jiné animálie) a publicistických (Americký pitaval, Americká causerie) jsou to i práce z oblasti historie, a to jak osobní (Indolence –o vlastním odsouzení a věznění v šedesátých letech), tak širší: Zločin genocidy – o sovětských zločinech proti Litevcům a Čas voněl snem, jakési komentované dějiny Komunistické strany Sovětského svazu.

K polistopadovému vývoji měl sílící výhrady, zachycené v jeho dobové publicistice.

Zemřel v roce 2007 za ne zcela vyjasněných okolností.

Radiodokument