Interview Plus – Ondřej Neff (2017)

Přidal: Premek |

Srpen 22, 2017

21. srpna 1968 mu bylo 23 let, pracoval jako redaktor v tehdejším Československém rozhlase a v osudný den okupace sovětskými vojsky se podílel na vysílání. Jak po 49 letech na okupaci Československa vzpomíná? Jak to vypadalo v budově rozhlasu a v jejím okolí? A jakým způsobem se dalo vzepřít komunistické cenzuře a vysílat pravdu? Hostem v Interview Plus bude spisovatel a novinář Ondřej Neff. Připravil a moderuje Michael Rozsypal.

Hovoří publicista Ondřej Neff.

Natočeno 2017. Premiéra 21. 8. 2017 (ČRo Plus, 11:34 h.). K poslechu zde.

Lit.: Rozsypal, Michael – Erhart, Michael: Bulhaři v růžových baretech nás pobavili. Pak ale přijely tanky, vzpomíná Ondřej Neff. In web ČRo Plus, 21. 8. 2017 (článek + nahrávka k poslechu zde). – Cit.: „Já jsem byl nejmladší, takže mě vyslali do ulic, abych zjišťoval, co se děje. V prvních hodinách byly ve vysílání hlavně reakce obyvatelstva a samozřejmě zpravodajství,“ vzpomíná Neff.

21. srpna 1968 Ondřej Neff pracoval jako redaktor v Československém rozhlase a v osudný den okupace sovětskými vojsky se podílel na vysílání. „Okupanti a zrádci, kteří celou okupaci připravovali, jako první věc odpojili rozhlas a vysílání sabotovali. Poflakovali jsme se po chodbách a přicházeli stále další kolegové, ale v podstatě jsme nemohli nic dělat. Technici ovšem zjistili, že rozhlas po drátě odpojený není,“ vzpomíná.

Díky tomu se ve čtyři hodiny ráno mohlo začít vysílat, technikům se ale velmi rychle podařilo obnovit vysílání i na středních a velmi krátkých vlnách. „Lidé, kteří tehdy byli v cizině, mi později říkali, že rozhlas byl tehdy slyšet lépe než za běžných okolností. Technici na tom měli ohromnou zásluhu a i oni riskovali,“ zdůrazňuje Neff.

„S kolegou Kasalíkem jsme začali sundávat rudou hvězdu z balkonu. Těm dole se to ale nelíbilo a trochu nás pokropili ze samopalů. Nebyli to ale žádní snajpři.“
Ondřej Neff

„Byl jsem nejmladší, takže mě vyslali do ulic, abych zjišťoval, co se děje. První přijeli snad bulharští vojáci v růžových baretech a námořnických uniformách. Přišlo nám to k smíchu – i v těch nejhorších chvílích se najde něco, co člověka pobaví. Bylo to naprosto absurdní drama,“ říká po letech.

Pak ale Bulhaři zase odjeli a začalo to být drsné, zvláště jakmile přijely tanky a jeden z nich začal hořet. „Tankisti vyskákali, pak se ale jeden vrátil a vycouval někam pryč. To byla velká odvaha. A pak tady ještě ve vedlejší ulici chytnul muniční vůz a začalo to bouchat. To jsem přímo neviděl, ale třásl se celý dům,“ vzpomíná.

„Snad 22. nebo 23. srpna jsem na ulici zahlédl zedníka omítat barák. Nejdřív jsem se divil, jak to v takové situaci může dělat. Ale pak jsem si uvědomil, že život jde dál,“ říká Ondřej Neff.

Nevěří, že tahdy v jeho okolí byl někdo, kdo by se bál. „Celonárodní odezva byla tak jednoznačná, že člověku dodávala sílu. A na nějaké obavy jsme neměli moc času. Pokládali jsme za nutné tu být a dělat svou práci.“

Z budovy na Vinohradské ulici se vysílalo skoro celý den, v posledních hodinách z utajeného studia, do kterého se podle Neffových vzpomínek chodilo přes garáže. „Budova rozhlasu je ohromně rozsáhlá a nevyznali se v ní ani letití zaměstnanci. Natož nějací vyjevení vojáci.“

„Na Vinohradské to po odchodu Rusů vypadalo šíleně. Smrad, rozšlapané záchody a rozstřílená budova, roztříštěné sklo a díry ve stropě.“
Ondřej Neff

Italové nám vařili kafe

Později vysílali z pracoviště v Hviezdoslavově ulici, dnešní Dykova, odkud se svými kolegy prchal přes zahrady před blížícími se samopalníky. Okupanti nakonec obsadili všechny budovy rozhlasu, protože i mezi zaměstnanci byli zrádci.

Nakonec se uchytili v Nuslích, kde byla stanice patřící italským komunistům, která předstírala, že vysílá z italského území. „Nikdo o tom nevěděl, jen technici, kteří to tam na jaře opravovali po požáru. Italové byli vstřícní, nic nenamítali a vařili nám kafe. Zůstali jsme tam až do začátku září, než Vinohradskou opustili Rusové.“

Radiodokument