Dvacet minut Radiožurnálu – Bill Clinton (2017)

Přidal: Premek |

Srpen 22, 2017

Rozhovor s bývalým americkým prezidentem Billem Clintonem nejenom o tom, jak jeho chápání střední Evropy ovlivňovalo osobní přátelství s Václavem Havlem. Moderuje Lenka Kabrhelová.

Natočeno 2017. Premiéra 22. 8. 2017 (ČRo 1 Radiožurnál, 17:05 h). K poslechu zde.

Lit.: -lek- (= Kabrhelová, Lenka): EXKLUZIVNĚ: Havel byl plný života a daleko svobodnější než politici bývají, říká Bill Clinton. In web ČRo 1 Radiožurnál, 22. 8. 2017 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Bill Clinton byl dvaačtyřicátým prezidentem Spojených států amerických osm let před rokem 2001. Zanechal po sobě hned několik stop, tou nejvýraznější je zřejmě proces impeachmentu, který podstoupil jako historicky druhá hlava USA. Loni se dokonce do Bílého domu vrátil coby manžel demokratické kandidátky na prezidentku Hillary Clintonové. V rozhovoru pro Radiožurnál odhaluje, co si před dvaceti lety myslel o budoucnosti Ruska, Německa a celé Evropy i co z jeho odhadů se naplnilo. A vzpomíná i na Václava Havla. „Hned od začátku jsem věděl, že z nás budou přátelé. A věděl jsem, proč ho obdivovat,“ říká Clinton.

Václav Havel vzpomínal, že se potkal se sedmi americkými prezidenty, o vás ale mluvil jako o skutečném příteli. Jak na něj vzpomínáte vy?
Měl jsem před ostatními prezidenty nespravedlivou výhodu, blízce jsem spolupracoval s Madeleine Albrightovou, kterou jsem pak jmenoval velvyslankyní při OSN. A Havla jsem poprvé potkal na večeři u Madeleine doma. Byl to skvělý večer.

Ale v České republice jste nebyl poprvé?
Jel jsem do Prahy ještě jako mladík v roce 1970, přesně čtyřiadvacet let předtím, než jsem přijel jako americký prezident. Na Oxfordu jsem měl kamaráda, se kterým jsem hrál basketbal. Jeho rodiče podporovali Pražské jaro. Osud Československa mě vždycky zajímal a vždy jsem Havla z dálky pozorně sledoval. Hned od začátku jsem věděl, že z nás budou přátelé. A věděl jsem, proč ho obdivovat.

Proč jste si myslel, že budete opřátelé?
Byl mnohem uvolněnější a plný života, než si řada politiků většinou dovolí být. Líbil se mi, protože měl rád hudbu, líbil se mu jazz i rokenrol. Když jsem ho pozval na státní večeři do Bílého domu, zeptal jsem se ho, koho by chtěl slyšet po večeři, kdy je na pořadu zábava. Chci slyšet Lou Reeda, protože pomohl Sametové revoluci, řekl tehdy. Tak jsme mu sehnali Lou Reeda. Vysloveně jen kvůli Havlovi přerušil svůj důchod, aby mu zahrál. A bylo to skvělé představení.

Nejkrásnější setkání
Nejkrásnější věc, kterou pro mě Havel udělal, se stala když jsem jednou byl v Praze a šli jsme na večeři, jen sami dva. Šli jsme do malé restaurace u řeky, ani nevím, jestli bych ji dnes ještě dokázal najít. A jen jsme tam tak seděli a povídali si. Pro mě to byl neuvěřitelný dar. Byl pryč z úřadu, svobodný jako pták, v naprosté harmonii a přijímal skutečnost, že svět, tak jak by si ho přál a Česká republika, jak by ji chtěl vidět, se nezrodí kouzlem přes noc a že být občanem je námahavá práce a dřina. Havel odvedl svůj díl práce. A všichni v jeho zemi by mu za to měli být vděční, tak jako my ostatní.

A byl velký rozdíl mezi Havlem, kterého jste znal z dálky, a Havlem, kterého jste poznal osobně? Překvapil vás?
Měl jsem Havla rád, protože nebyl předvídatelný ideolog. Nevěřil nikomu, kdo prosazoval nějakou ideologii, a to se mi na něm líbilo. Uvědomoval si, že demokracie je stav mysli, že je to celý systém, kdy věci děláte jistým způsobem. Že je to víc než jen absence komunismu a víc než jen možnost volit. Že součástí demokracie jsou lidská práva a že ruku v ruce s pravidly většiny jdou práva menšin. A že podstatou demokracie je budovat spojenectví těch, kdo smýšlejí podobně. Havel se neuvěřitelně bystře orientoval v tom, jak by politika měla fungovat. Přišel do ní skoro jako dramatik, jako nadšený pozorovatel lidské povahy a toho, jak diktatury umocňují lidské slabosti a jak je vyvažuje síla těch, kdo žijí v demokratických systémech.

Co z Havla podle vás dělalo výjimečnou osobnost?
Myslím, že on sám by byl tím prvním, kdo by řekl, že se na něj osud usmál – i přes všechno utrpení, kterým za komunismu prošel. Havel svůj národ přesahoval. Měl to, co by mladá generace v Americe označila za důvěru ulice, obyčejných lidí, protože strávil roky ve vězení. A i v dobách komunismu dál psal své hry, které ukazovaly absurditu života v byrokratickém centralizovaném systému, ve kterém běžní obyvatelé nemají mnoho svobody a hlasu. Obyčejní lidé se s ním proto podle mne ztotožňovali, i když byl “slavný”. Hlavně ale – a to je ještě důležitější – on se ztotožňoval s nimi. Jako umělec byl přesvědčený, že štěstí a radost obyčejného života stojí výš než prchavý zážitek moci.

Ani vaše návštěva v Praze už v roli prezidenta nebyla úplně standardní. Havel vás vzal i s celým týmem do české hospody na pivo. Bylo to pro vás hodně neobvyklé?
Líbilo se mi to! Byl jsem politik, který vzešel “zespoda”, tady tomu říkáme “grassroots”. Rád jsem chodil mezi lidi, což bylo dost těžké, když jsem dostal ochranku. Když jsme zakázali útočné střelné zbraně a velké vojenské zásobníky, čímž jsem rozhněval velmi mocné kruhy, musela být tajná služba i já mnohem obezřetnější. Rád jsem si chodil každé ráno zaběhat s obyčejnými lidmi na washingtonský Mall. Kdokoli mohl přijít a proběhnout se se mnou a povídali jsme si u toho. Takže jít do hospody s Havlem se mi moc líbilo.

Kdysi na večeři u Madeleine Albrightové jste kromě jiného s Havlem mluvili i o tom, jak bude Evropa vypadat za dvacet let. Jaké byly vaše tehdejší předpovědi? Splnily se?
Ne, nesplnily. Tedy některé. Předvídal jsem posun Německa z periferie do středu Evropy, ke spolupráci namísto konfliktu a dominanci. Myslel jsem si, že se to stane, vzhledem k tomu, jaké kroky podnikl helmuth Kohl a protože tomu věřila Angela Merkelová a předtím i Gerhard Schröder. A byl to dobrý posun. Nepředpokládal jsem ale, že si Maďarsko řekne: “demokracie pro nás možná není až tak dobrá, raději bychom měli být víc jako Rusko.” Myslel jsem si, že dokud je u moci Putin, bude Rusko sice nevypočitatelné a nemotorné, ale bude důsledně mířit směrem k demokratičtější společnosti. Myslel jsem si, že lidská práva budou respektovanější a že se ruský stát se zmodernizuje spravedlivěji. Rusové jsou v tolika ohledech talentovaní. Jak teď už víme, hlavně v počítačových technologiích (smích). Ale myslel jsem si, že toho daru využijí jinak. V krátkodobém měřítku jsem se tedy spletl, ale tohle je dlouhý boj.

„Havel si uvědomoval, že demokracie je stav mysli, že je to celý systém, kdy věci děláte jistým způsobem. Že je to víc než jen absence komunismu a víc než jen možnost volit.“

Začali jsme u Havla a také u něj skončeme. Jsou podle vás jeho myšlenky i dnes relevantní?
V některých ohledech je Havel důležitější dnes než jako hrdina znovu svobodné České republiky. Dnes potřebujeme Havly po celém světě. Lidi, kteří by žili tak, jako on, když se dostal z vězení a pak v 80. letech psal divadelní hry a připomínal ostatním, že jsou lepší než otroci, které z nich dělal režim, lepší než aby bezduše podléhali svodům nejtemnějších instinktů a že by měli žít pro světlejší zítřek. Život, který Havel žil a který ho dovedl až do křesla prezidenta, je to, co bychom se měli snažit napodobovat. Když se nad tím zamyslíte, v historii existovali tři lidé, kteří de facto osvobodili svou zemi bez jediného výstřelu: Gándhí, Mandela a Havel. Přál bych si, aby si každý mohl přečíst to, co Havel napsal o nedůvěře k posedlostem všeho druhu. Nechtěl aby lidé byli posedlí následováním té jediné “správné ideologie”, ale aby namísto toho přijali univerzální hodnoty a také aby se jimi řídili. To je dnes ještě mnohem důležitější než v době, kdy Havel byl prezidentem.

Radiodokument