Příběhy 20. století – Jan Horal (2011)
Příběh Jana Horala, který před několika lety veřejně tvrdil, že prožil dvě světové války jako stíhač RAF. Historikové zjistili, že tomu tak nebylo a Jan Horal si část svého příběhu vymyslel. Připravil Mikuláš Kroupa.
Natočeno 2017. Premiéra 20. 11. 2011 (ČRo Česko, 10:10 h.). Repríza 26. 11. 2011 (Rádio Česko, 13:10 h); 3. 9. 2017 (ČRo Plus, 20:05 h.). K poslechu zde.
Lit.: Kroupa, Mikuláš: Lživý letec Jan Horal bojoval za Československo v tanku a pomohl stovkám lidí. In web ČRo Česko, 20. 11. 2011 (článek). – Cit.: „Němec se objevil ze slunce. Vůbec jsem ho neviděl. Sestřelil mě. Všude samá exploze. Přistál jsem na písku, i když to byl spíše střemhlavý pád. Měl jsem štěstí, že letadlo nevybuchlo,“ barvitě popisoval své letecké souboje válečný veterán Jan Horal. Kdo by si pomyslel, že lže. 3. listopadu2011 zemřel a zanechal po sobě mnoho záhadného.
Jan Horal nikdy u britské RAF, nesloužil a ani nebyl sestřelen. V mnohých rozhovorech, které poskytl médiím, když se jeho lhaní odhalilo, vysvětloval, že to bylo skutečně jinak, naboural prý při přistávání, ale ani to však není pravdivé.
Aby doložil své působení u RAF, ukazoval fotografií, kde stojí před letounem. I malé dítě by rozpoznalo koláž.
Jenomže jeho lhaní je záhada. Proč si vymýšlel, když se účastnil několika bitev 2. světové války jako tankista?
Podle vojenských dokladů, které ukrývá Ústřední vojenský archiv v Praze, bojoval na Středním východě a později s tankovou brigádou u francouzského přístavu Dunkerque.
Dokumentaristé Post Bellum získali jeho vojenskou knížku i prezenční odvodové dokumenty včetně jeho žádosti o transfer z britské do československé armády na Středním východě v roce 1942.
Ukazuje se, že osud Jana Horala je pozoruhodný, jeho vzpomínky vzbuzují rozpaky. Nyní v rozhlasovém dokumentu Příběhy 20. století poprvé zazní, kde a v jakých jednotkách skutečně sloužil a co v nich zažil.
Ukazuje se, že s literární bravurou, sklonem k přehánění skloubil svůj vlastní příběh s desítkami vzpomínek skutečných letců RAF, a vše strhujícím způsobem okořenil tradovanými legendami.
Jan Horal utekl z Československa 16. září 1939 se skupinou šesti důstojníků československé armády. Bylo mu 17 let.
Vojáci ho požádali o pomoc, protože uměl slovensky a maďarsky. Na maďarských hranicích je zadrželi četníci, kteří celou skupinu surově zbili a zavřeli do vězení:
„Byli to primitivní hlupáci, kromě toho, že nám dali přes hubu, uvěřili naší pohádce, že jsme sezónní dělníci ze Srbska a za pár dní nás vyhostili do Jugoslávie, kam jsme potřebovali,“ vyprávěl Jan Horal.
V Bělehradě se přihlásili na francouzském konzulátu a zanedlouho prý nastoupil k letce. Tady jsou poprvé na místě vážné rozpaky nad slovy Horala.
Tvrdil, že z Jugoslávie odjel vlakem do Francie a poté do Kanady, kde prošel leteckým výcvikem, pak se letadlovou lodí Malta dostal do britské RAF a operačně nasazen na Středním východě u El Alamainu.
Podle vojenských dokladů však z Jugoslávie odjel do Palestiny a dostal se k 462. britské jednotky RA CS. To není zkratka Royal Air Force, jak se někteří domnívali, ale Royal Army Service Corps, tedy zásobovací jednotky. Jan Horal jezdil na motorce, v dokladech má uvedenou dovednost montér, řidič.
U Britů se mu nelíbilo, napsal československému velitelství nejméně dva dopisy, druhý se v archivu zachoval:
„Hlásil jsem se na generálním konzulátě v Jeruzalémě už 14. října 1941. Dostal jsem odpověď, že počet branců z Palestiny u československé jednotky na Blízkém východě nelze překročiti. Čtyři dny po tom jsem se hlásil do anglického vojska. Prosím vás, pomozte mi do čs. armády. Jsem čs. příslušník a mám svou rodinu na Moravě. Moji příbuzní slouží v čs. armádě. Prosil bych vás o brzkou odpověď. Děkuji vám předem, Dr. J. Hoffmann.“
Jan Hoffmann se po válce přejmenoval a zvolil jméno neněmeckého původu. Doktor v té době nebyl, měl vystudovánu měšťanku a dva roky na Užhorodském gymnáziu bez maturity. Jeho prosbu velení vyslyšelo a 27. dubna 1943 byl přijat do jednotek pod velením pplk. Karla Klapálka.
Za tři měsíce byl jako většina vojáků z tohoto praporu transportován lodí Mauretánie do Anglie. V říjnu 1944 se účastnil útoku Čechoslováků na wehrmacht ve městě Dunkerque jako řidič tanku. Najel na minu a vážně si poranil nohu. Propuštěn byl z nemocnice týden před koncem války.
Po válce se vrátil do Československa, už v červnu byl demobilizován a po letních měsících nastoupil na vysokou školu. S inženýrským titulem utekl před komunisty do Švédska, kde si patentoval několik optických vynálezů a vydělal ohromné jmění.
Když zjistil, co se děje v komunistickém Československu, že jeho spolubojovníci mizí v kriminálech, začal jim pomáhat. Posílal jim léky, lékařské pomůcky, například naslouchátka, a některým i peníze. Stal se z něho největší mecenáš československých válečných veteránů zvláště letců z RAF.
Ti mu poděkovali nabídkou čestného členství ve Svazu letců, které Jan Horal po roce 1989 přijal. Od svých vděčných přátel získal i leteckou modrou uniformu a jak říkal: „Někde pro mě splašili i plukovnickou hodnost.“
Tu musel vrátit formálně vrátit do rukou jakéhosi zaměstnance generálního štábu, když se o jeho výmyslech objevily v médiích první články. Slavní letci, jako byli František Fajtl, František Peřina, Alois Šiška, mu samozřejmě jeho historky nevěřili, věděli, že lže, ale považovali ho za svého blízkého přítele, který se o ně stará.
Peřina prohlásil, že „po válce kde kdo prohlašuje, že válku vyhrál, ale k Honzovi Horalovi se vyjadřovat nebudu.“
Příběh lživého letce poslouchejte na Rádiu Česko v premiéře v neděli 20. listopadu 2011 po 10. hodině a v repríze v sobotu 26. listopadu 2011 po 13. hodině.
Lit.: Kroupa, Mikuláš: Letec RAF, který nelétal. Ale mnohé epizody si vymyslel. In web ČRo Plus, 3. 9. 2017 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Jan Horal nosíval modrou leteckou uniformu válečného veterána. Tvrdil, že prožil 2. světovou válku jako stíhač RAF.
„Němec se objevil ze slunce. Vůbec jsem ho neviděl. Sestřelil mě. Všude samá exploze,“ popisoval jeden letecký souboj Jan Horal. Příhodu si však vymyslel. Záhadou zůstává proč.
Podle vojenských dokladů, které ukrývá Ústřední vojenský archiv v Praze, jsme ověřili jeho životopisné údaje: narodil se roku 1923 v české rodině s židovskými kořeny, která žila na Slovensku ve Stráži u Čopu. Jmenoval se Hoffmann. Na začátku války se přihlásil na francouzském konzulátu v Jugoslávii k československým jednotkám v zahraničí. Dostal se na Střední východ. Později se účastnil se bitvy u Dunkerque.
Životní příběh Jana Horala je v mnohém výjimečný, dramatický a úctyhodný. Přesto, když vyprávěl, vzbuzoval u odborníků rozpaky. Literárně květnatými popisy přeháněl. Celé epizody – jako třeba s RAF – si vymyslel. Co tedy skutečně prožil? Ověřit dokážeme jen zlomek z jeho vzpomínek.
Jan Horal utekl z Československa 16. září 1939 se skupinou šesti důstojníků československé armády. Bylo mu sedmnáct let. Vojáci ho požádali o pomoc, protože uměl slovensky a maďarsky.
Na maďarských hranicích je zadrželi četníci, kteří celou skupinu údajně surově zbili a zavřeli do vězení: „Byli to primitivní hlupáci, kromě toho, že nám dali přes hubu, uvěřili naší pohádce, že jsme sezonní dělníci ze Srbska a za pár dní nás vyhostili do Jugoslávie,“ vyprávěl Jan Horal. V Bělehradě se přihlásil na francouzském konzulátě a zanedlouho prý nastoupil k letce.
Tady jsou poprvé na místě vážné rozpaky nad slovy Horala. Tvrdil, že z Jugoslávie odjel vlakem do Francie a poté do Kanady, kde prošel leteckým výcvikem, pak se letadlovou lodí Malta dostal do britské RAF a operačně ho nasadili na Středním východě u El Alamainu.
Podle vojenských dokladů však z Jugoslávie odjel do Palestiny a dostal se k 462. britské jednotky RA CS. To není zkratka Royal AirForce, jak se někteří domnívali, ale Royal Army Service Corps, tedy zásobovací jednotky. Jan Horal jezdil na motorce, v dokladech má uvedenou dovednost montér – řidič.
U Britů se mu nelíbilo, napsal československému velitelství nejméně dva dopisy, druhý se v archivu zachoval: „Hlásil jsem se na generálním konzulátě v Jeruzalémě už 14. října 1941. Dostal jsem odpověď, že počet branců z Palestiny u československé jednotky na Blízkém východě nelze překročiti. Čtyři dny po tom jsem se hlásil do anglického vojska. Prosím vás, pomozte mi do čs. armády. Jsem čs. příslušník a mám svou rodinu na Moravě. Moji příbuzní slouží v čs. armádě. Prosil bych vás o brzkou odpověď. Děkuji vám předem, Dr. J. Hoffmann.“
Za tři měsíce byl jako většina vojáků z tohoto praporu transportován lodí Mauretánie do Anglie. V říjnu 1944 se účastnil útoku Čechoslováků na wehrmacht ve městě Dunkerque jako řidič tanku. Najel na minu a vážně si poranil nohu. Z nemocnice ho propustili týden před koncem války.
Po válce se vrátil do Československa. Už v červnu 1945 demobilizoval a po létě nastoupil na vysokou školu. S inženýrským titulem v roce 1948 utekl před komunisty do Švédska, kde si patentoval několik optických vynálezů a zbohatl.
Když zjistil, co se děje v komunistickém Československu, že mnozí váleční veteráni jsou pronásledování StB a zavíráni do uranových lágrů, začal jim pomáhat. Od 60. let pravidelně posílal mnohým rodinám léky, lékařské pomůcky, například naslouchátka, a některým i peníze. Stal se z něho největší mecenáš československých válečných veteránů, zvláště letců RAF.
Ti mu poděkovali nabídkou čestného členství ve Svazu letců, které Jan Horal po roce 1989 přijal. Od svých vděčných přátel získal darem i leteckou modrou uniformu a jak říkal: „Někde pro mě splašili i plukovnickou hodnost.“ Tu musel vrátit, když se ukázalo, že mnohé epizody publikované v médiích si vymyslel.
Slavní letci jako byli František Fajtl, František Peřina, Alois Šiška mu jeho historky pochopitelně nevěřili, věděli, že lže, ale považovali ho za svého přítele, který jim v těžkých dobách pomáhal. Peřina krátce před smrtí v médiích prohlásil, že: „Po válce, kde kdo prohlašuje, že válku vyhrál, ale k Honzovi Horalovi se vyjadřovat nebudu.“
If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.
Kdo měl právo pana Jana Horala posuzovat a případně odsuzovat, byli čs. veteráni z RAF – a to odmítli být jeho soudci a naopak se za něj postavili. Vše ostatní je projevem české malosti a tradiční ubohé závisti.