Interview Plus – Saša Uhlová (2017)

Přidal: Premek |

Září 8, 2017

Přestože firmám chybějí pracovníci na mnoho pozic, v řadě případů jsou ochotny platit jen minimální mzdu. Jak se dá s takovým platem vyžít? Připravil Jan Bumba.

Hovoří Saša Uhlová.

Natočeno 2017. Premiéra 6. 9. 2017 (ČRo Plus, 11:34 h). K poslechu zde.

Lit.: Bumba, Jan: V prádelně lidé běžně řešili, že jejich děti nemají boty nebo kalhoty, říká novinářka Uhlová. In web ČRo Plus, 6. 9. 2017 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Do všech zaměstnání se Uhlová hlásila pod novým jménem, které si nechala legálně změnit. Každý den si zapisovala, co v nové práci zažila.

Hospodářství České republiky je ve vynikající kondici. Rostou platy, průměrná mzda se blíží 30 tisícům korun, nezaměstnanost je nízká. Přestože firmám chybějí pracovníci na mnoho pozic, v řadě případů jsou ochotny platit jen minimální mzdu. Ta činí v současnosti 11 tisíc korun. „Nejvíc se mi líbilo v prádelně, i když tam byla nejnižší mzda,” říká novinářka Saša Uhlová po absolvování pěti zaměstnání se špatnými pracovními podmínkami.

Uhlová se nechala najmout postupně do pěti různých nekvalifikovaných zaměstnání. Pracovala v nemocniční prádelně, v drůbežárně, za pokladnou v obchodním řetězci, v továrně na výrobu holicích strojků a v třídírně odpadu.

Nové jméno

„Občas jsem přišla domů, něco jsem vyprávěla manželovi a brečela jsem. On mi vysvětloval, že jsem tam jenom jako. “
Saša Uhlová

Dnes začínají vycházet o tom, co zažila, reportáže v online magazínu Alarm. Uhlová na svůj projekt shromažďovala materiál od ledna do konce července. „V lednu jsem ještě nepracovala, protože jsem se připravovala na ten půlrok, měnila jsem si jméno. Byla to přípravná fáze, musela jsem to zařídit s dětmi, přehodit komunikaci na svého manžela a tak,” říká.

Do všech zaměstnání se hlásila pod novým jménem, které si nechala legálně změnit. Každý den si zapisovala, co v nové práci zažila. „Každý den bylo, co psát, ale byly dny, kdy jsem to nezvládla, kdy jsem byla tak unavená, že jsem třeba napsala jen krátký odstavec s hesly. Ale stalo se mi to jen párkrát,” popisuje.

Pořád ten samý pohyb

„Občas jsem přišla domů, něco jsem vyprávěla manželovi a brečela jsem. On mi vysvětloval, že jsem tam jenom jako. Když jsem mu zároveň povídala o některých situacích, kdy se ke mně třeba někdo choval hrubě, řekl mi, že se mám ozvat. Byla jsem tam ale spíš na pozorování,” vysvětluje rozkol novinářka, která přiznává, že nebylo možné si zachovat odstup.

„Když jsem nastoupila do obchodního řetězce, tak kvůli nedostatku lidí zvýšili nástupní mzdu pro nově příchozí. Já jsem tak měla víc, než někteří moji kolegové, kteří tam pracují už dlouho,“ říká Uhlová.

„Když už jedenáctou hodinu pořád děláte ten pohyb a jste unavený, tak ten odstup není úplně možný,” říká Uhlová.

Sto korun na hodinu

Projekt vznikl za podpory Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky. „Alarm dostal půlmilionový grant, který nešel celý na moji mzdu, byla tam spousta dalších položek jako právní podpora a tak. V plánu bylo, že můj muž nebude pracovat vůbec a bude doma s dětmi. Potom ale dostal nabídku, kterou nemohl odmítnout, takže jsme peníze použili na hlídání dětí,” vysvětluje Uhlová.

Co pokryje příjem, který by si vydělala pouze pracemi, do kterých šla jako žurnalistka sondovat? „Když jsem nastoupila do obchodního řetězce, kvůli nedostatku lidí zvýšili nástupní mzdu pro nově příchozí. Já jsem tak měla víc, než někteří moji kolegové, kteří tam pracují už dlouho. Měla jsem sto korun na hodinu, hrubého. To se blíží tomu, co vydělám normálně. Problém byl, že jsem musela zajišťovat hlídání dětí, protože jsem tam byla až do večera. Takže už by to zase nestačilo,” odpovídá novinářka.

Peníze a atmosféra

„Co se týká vztahů, tak se mi nejvíc líbilo v prádelně, tam mi ti lidi přišli nejvstřícnější a hodně se snažili, abych tam zůstala. A přitom tam byla nejnižší mzda. “
Saša Uhlová

V motolské prádelně bylo podle Uhlové velké téma, že tamní pracovníci nevycházejí s penězi. „Tam berou minimální mzdu. Bylo vidět, že si často dělají starosti s tím, za co nakoupí, uvaří, že jejich dítě nemá boty nebo kalhoty. Neustále řešili základní, existenční problémy,” popisuje.

„Bylo to různé. Když jde o matku samoživitelku, je to jiné, než když jsou ty mzdy dvě. Když jsem dělala za pokladnou, tak mi jedna kolegyně říkala, že má ještě dvě vedlejší zaměstnání, že potom, co skončí, jde někam dělat saláty a pak ještě uklízí. Ona už měla ale velké děti. Když má člověk malé děti, nevydělá si tolik, aby to pokrylo hlídání,” říká Uhlová.

Nejhorší to bylo podle žurnalistky v drůbežárně. „Jak z hlediska finančního ohodnocení, tak i atmosféry na pracovišti. Co se týká vztahů, nejvíc se mi líbilo v prádelně, tam mi lidé přišli nejvstřícnější a hodně se snažili, abych tam zůstala. A přitom tam byla nejnižší mzda. Ne vždycky to jde ruku v ruce,” podotýká Uhlová, jejíž text o práci v motolské prádelně vychází dnes (více čtěte zde).

Radiodokument