Příběhy slavných – Václav Vydra 1/5 (2017)

Přidal: Premek |

Září 11, 2017

Maria Křepelková. Příběh Václava Vydry nejstaršího, zakladatele hereckého rodu. Režie Bela Schenková.

Účinkují Jan Vlasák a Klára Suchá.

Natočeno 2017. Premiéra 11. – 15. 9. 2017 v cyklu Příběhy slavných č. 117 (ČRo 2 Praha, 9:40 h.; 5 x 5 min.).

Obsah: 2) Z kočovného herce ředitelem Národního divadla.

Lit.: Křepelková, Mária – Luptáková, Věra: Přes „slabý hlas a pražádný talent“ mistrem. Příběhy slavných: Václav Vydra st. In web ČRo 5. 9. 2017 (anotace). – Cit.: Václav Vydra st. byl prvním hercem, který se stal ředitelem Národního divadla. Taky jako úplně první dostal titul národního umělce. Na vrchol se ale dostal pouze vlastní pílí a houževnatostí. Neměl ani herecké vzdělání a česky se učil až jako dospívající mladík. Měl hodně „tvrdou hlavu“. A taky štěstí.

Narodil se v Plzni v rodině vojenského hudebníka a kapelníka. Dětství tak trávil hlavně ve vídeňských kasárnách. Doma mluvili jen německy, chodil i na německou reálku. Otec z něj chtěl mít taky vojáka, a tak v 17 utekl ke kočovné divadelní společnosti Filipa Zöllnera. Po měsíci ho vyhodili.

Že nic neumí, má slabý hlas a pražádný talent… Nechtěl se potupně vrátit domů, a tak šest let kočoval s dalšími menšími společnostmi a zažíval bídu. Každodenní vystupování z něj ale udělalo hotového herce. Nakonec se vrátil zpět i k první společnosti a vzal si dceru principála Elišku.

Brzy se rozrostli. Kromě Václava (*1902), budoucího herce a taky ředitele Národního, se jim narodila Eliška (*1904) a pak i Jiřina (*1910). Manželka se s rolí vychovatelky a hospodyně těžko smiřovala, vždyť byla přece taky herečka. Naštěstí aspoň on získal v roce 1907 stálé angažmá s pevnou gáží.

Všiml si ho totiž uznávaný ředitel plzeňského divadla Vendelín Budil. Musel se ale hodně otáčet. Za deset měsíců odehrál i 48 rolí. Občas zkoušel i čtyři najednou. A pak přišla nabídka z Vinohradského divadla, dokonce tři za sebou. Do Prahy se stěhovala celá rodina.

Kolegové v divadle na něj koukali jako na nezvaného přivandrovalce. To by nebyl Vydra, kdyby ho to je víc nenakoplo a pustil se do usilovnější práce. Ke všemu nebyl v Praze ani 14 dní, a už dostal první režii. U diváků měl obrovský úspěch a tak zlomil i nedůvěru kolegů.

Na Vinohradech měli ročně i 30 premiér. Hrál skoro ve všech. Divadlo mělo plno i během 1. světové války. Po devíti letech na Vinohradech přišlo v roce 1922 konečně vysněné angažmá v národním divadle. Bylo mu 46 let. Za druhé světové války měl ale problém.

„Byla zrovna premiéra Kleistova Rozbitého džbánu, když za mnou přišlo gestapo. Neodvedli mne hned, byla to hra Němce,“ vzpomínal. Protektorátní úředníci ho poslali do penze, hrál ale víc než dřív. Jeho penzionování bylo zrušeno hned po osvobození, kdy se stal ředitelem Národního divadla.

Ve 30. letech se sblížil s politickou levicí a kolem roku 1945 vstoupil do KSČ. Řediteloval až do roku 1949, kdy dostal infarkt. Na jeviště se ale vrátil. V den svých 75. narozenin hrál Jiráskova Vojnara. Ale jen na necelé dva roky. Zemřel v roce 1953 ve věku 76 let.

Radiodokument