Rodiče a děti – Monika Načeva a Ryu Načeva (2017)

„Co máme společný? Seriály, filmy, hudbu,“ shodují se Monika a Ryu. Momentálně oba sledují Mad Men. „Bavíme se spolu o té době,“ říká Ryu a dodává, že hudbu neposlouchají společně, ale shodnou se na její „důležitosti“. „Já si teď pouštím psychedelické šedesátky nebo předbeatlesovský pop.“ Zdejší hudba má podle Ryu problém v tom, že čeština nepatří k melodickým jazykům. „Mám rád recitování, ale jinak se čeština hodí maximálně do dechovky, pro tu je jako stvořená.“ Písničky Moniky ale hodnotí vysoko a uvažuje o tom, že by se na hudbu dal taky. Studuje grafickou školu a má dojem, že  jeho obor  klade vizuálnímu umění příliš mnoho mantinelů. „U hudby mám pocit, že se dá udělat cokoliv a můžete třeba fakt něco posunout.“

Mentální rodiče

Načeva je původem z  Chocně, kde ve čtrnácti začala hrát divadlo, v šestnácti utíkat z domova a v 18 z něj odešla definitivně. V rozhovorech říkala, že šla hledat své mentální rodiče. „Já jsem tehdy asi dávala takové zvláštní odpovědi, to bylo zrovna potom, co se narodil Ryu,“ směje se. „Myslela jsem tím, že jsem chtěla najít někoho, kdo by mi poradil, kdo by mě nasměroval, protože jsem vůbec nevěděla, co budu dělat. Sice jsem hrála divadlo, ale to mě zas tolik nebavilo. Když jsem tehdy odešla, tak to bylo dost rychlé, ani jsem se neotočila.“ Na to, co přišlo, vzpomíná ráda. „Hudební scéna tehdy byla skvělá, otvíraly se různý podzemní zákoutíčka, kluby, do kterých jste se dostali, jenom když jste o nich věděli – kolem revoluce to bylo tak super! A začátek 90. let byl úplně skvělej. Dostala jsem se k tomu přes Jáchyma Topola, který se pohyboval v uměleckým prostředí, a všechny ty lidi se soustředili do jedný díry, protože nahoře se být nemohlo. Tak to bylo hodně soustředěný a hodně vášnivý.“

„Dneska se lidi zaměřují na svůj individuální pohled na život, není moc prostor pro nějaké důrazné scény,“ myslí si Ryu. „Měl jsem štěstí, že jsem potkal pár kamarádů, se kterýma jsme se hrozně dobře ovlivnili a máme takovou společnou kulturu, ale že bych se často skamarádil jen tak s někým na nějaké párty, to ne.“ K prostoru mimo specifické scény je kritický. „To, co je mimo subkultury, je vždycky to nejhorší. Je to produkt vyrobený někde pro co nejvíc lidí.“ Z domova Ryu ještě neutíká, ale nedávno jel na vlastní pěst do Spojených států. „V nějakým smyslu to bylo možná trochu, jako když odešla máma, ale bylo to zase mnohem víc individuální. Pro mě to sice možná bylo ono, ale nikoho jinýho to neafektovalo, bylo to jenom v mý hlavě.“

Generace miláčků

Pro Moniku je generace, ke které patří Ryu, generací miláčků. „Necítím tam žádnou agresivitu, takové to machovství. To je pro mě hodně důležitý, protože to fakt nemám ráda.“ Podle Ryu to souvisí s tím, že nikdo přesně neví, co má dělat. „Kdyby dnes člověk byl agresivní, tak je spíš blázen. Není žádnej směr nebo hnutí, kterých by se mohl chytnout, proto jsou lidi v takovém klidu.“

Na první z výčtu klišé o generaci Y, které dvojici dáváme ke komentáři, reaguje Monika vzpomínkou na Ivana Martina Jirouse. „Že nemají nepřítele? Mně se vždycky vybaví, co říkal Magor: Dřív mě zavírali do kriminálu a bojoval jsem proti nepříteli, který byl vidět, teď mám pocit, že bojuju proti něčemu, co vidět není, ale je to daleko víc nebezpečný.“ Ani Ryu nesouhlasí s tím, že by dnešní mladí neměli nepřítele. „To, jak sociální média obchodují s informacemi o lidech, s jejich zálibami a vůbec s jejich mozkem, je dost špatný a je težký s tím bojovat. Moc lidí s tím nebojuje, protože by nejdřív museli jít sami proti sobě, naše vědomí už se dávno přesunulo na internet, je s ním propojené.“

Rodiče a děti je seriál rozhovorů Radia Wave o tom, jak různé generace vnímají aktuální témata. Příště si poslechněte rozhovor s Jankem a Danielem Kroupou.

Jiné klišé o mileniálech tvrdí, že jejich neustálá přítomnost na sítích může za neporozumění si se staršími. „Myslím, že už jsou na sítích uplně všichni, i moji prarodiče žijí na internetu. Lidi ovlivňuje dneska hlavně to, co se jim objeví na Facebooku, to mají všichni společné.“ Tím, co Ryu nazývá svojí paranoiou z Facebooku, Monika prý netrpí. „Já na to kašlu, já si pouštím do hlavy, co chci, a obklopuju se lidmi, kterýma chci.“ Člověk podle ní pořád bojuje hlavně sám se sebou. „Mně internet hlavu nedělá. Myslím, že je to pořád stejné – jde pořád o naši vlastní psyché. Pořád to nemáme zvládnutý, neumíme sami se sebou být. Technologie a média mě fakt netrápí.“ (…)