Cestou k zářnému cíli (2017)

Přidal: Premek |

Říjen 2, 2017

Helena Pernicová hovoří na setkání Společnosti Anny Pammrové o novém vydání knihy Cestou k zářnému cíli. Připravila Alena Blažejovská.

Připravilo Brno v roce 2017. Premiéra 30. 9. 2017 v rámci pořadu Zelný rynk (ČRo Brno, 17:00 – 18:00 h).

Lit.: Blažejovská, Alena: Po 92 letech vyšla kniha Anny Pammrové Cestou k zářnému cíli. In web ČRo Brno, 29. 9. 2017 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Publikaci vydalo tišnovské nakladatelství Sursum ve spolupráci se Společností Anny Pammrové. Věří, že esej najde nové čtenáře a lepší pochopení než v době svého vzniku.

Publikaci Anny Pammrové Cestou k zářnému cíli vydal v roce 1925 nakladatel Cyrill Höschl v Klatovech. Přesněji řečeno: vydalo ji jeho odborné knihkupectví a nakladatelství pro osvětovou literaturu. Autorce, která se narodila v roce 1860 v Jinošově, bylo tehdy bezmála 65 let.

Osvětě se tato filozofka a spisovatelka skutečně věnovala, ale každému jejímu vystoupení či publikaci předcházelo dlouhé studium, kontemplace a meditace v její žďárecké samotě.

Je o ní známo, že vedla celoživotní korespondenci s básníkem Otokarem Březinou, ale i s řadou dalších osobností – a znala se také s rodinou Havlových, která měla nedaleko své letní sídlo. Za rakví Anny Pammrové kráčeli v roce 1945 (zemřela 19. září) také mladincí bratři Ivan a Václav Havlovi. Nově vydaný svazek po 92 letech zpřístupňuje veřejnosti jedno z jejích zásadních děl.

Novodobé vydání eseje Cestou k zářnému cíli vypravil tišnovský nakladatel Miroslav Klepáček, kniha má na obálce kresbu Pavla Adamce. Doslov napsala Zuzana Ticháčková, která mimo jiné konstatuje: „Ústředním filozofickým tématem Pammrové je člověk zakotvený v široké síti vztahů a vazeb, není opomenut žádný aspekt lidské existence. Celý její myšlenkový odkaz by se dal zjednodušeně shrnout do následujících témat: otázka ženské emancipace, s níž souvisí odsouzení mužské nadřazenosti a zotročení ženy, kritika moderní společnosti, civilizace, kultury, konzumní společnosti, technického věku i sociální nespravedlnosti, redefinování vztahu člověka k přírodě.“

Knihu edičně připravila Helena Pernicová a na setkání v Společnosti Anny Pammrové v Jamborově domě v Tišnově 16. září o tom také promluvila: „Dílo Anny Pammrové Cesta k zářnému cíli je z jejích děl čtenářsky nejpřístupnější a je uvedením do jejího myšlenkového světa. Kniha se čte pěkně, nikoli ovšem úplně snadno. Je to kniha hutná, nabitá myšlenkami, tématy – a jsou to všechna ta témata, která jsou pro Pammrovou typická.“

Podle Heleny Pernicové jde o knihu silně kritickou: „Nešetří nás – lidstvo, muže a ženy – ani naše instituce, dobové instituce školské, vědecké, životní kulturu. A volí k tomu expresivní, výrazný slovník. A to nejen tam, kde poukazuje na nedostatky, na to, jak bychom se měli změnit, abychom dosáhli vyšší a komplexnější úrovně našich životů a aby svět kolem nás se následně také zlepšil a povznesl.“

Dle editorky není jazyk Anny Pammrové klopotný a těžko stravitelný, jak se traduje. „To, co dělá její knihy náročné, je spíš zhuštěný obsah a jiné pohledy, které člověku třeba nejsou tak blízké, a dlouhá souvětí. Ale její práce s jazykem je úžasná, je vidět, že Anna Pammrová měla velký talent pro krásnou literaturu.“

S přijetím své knihy Cestou k zářnému cíli však sama Pammrová nebyla spokojená. Vyplývá to i z jejího dopisu Pavle Moudré z 18. dubna 1925, kde píše: „Mrzí mne nemálo, že veřejnost ženská má o mně nadměrně mylné mínění…“ Že se ale našli i chápaví čtenáři, toho si všimla paní Milada Škárová: „Vztah Anny Pammrové a Otokara Březiny byl mimořádně hluboký. Navzájem si sebe velice vážili a věděli proč.“

Milada Škárová pak citovala z dopisu, který Březina Pammrové napsal 3. března 1925, v den, kdy obdržel první vydání její knihy Cestou k zářnému cíli: „S radostí uvítal jsem novou vaši knihu a děkuji vám za ni bratrsky. Bohatá geniálními intuicemi, žádá čtenáře příbuzného duchovního založení. Ale všudy, kde hovoříte přímo o sobě a svých zkušenostech s věcmi a lidmi, má vaše slovo jistotu a sílu jako slovo vidoucího a vzbuzuje touhu slyšeti vás znovu a více. Nejhlubší naše poznání jsou ovšem nesdělitelná. Ale kdyby z knih, které píšeme, zbyla jen jediná věta a slovo schopné inspirovat k lásce a tvorbě duchy našeho rodu, nežili jsme docela marně.“

Radiodokument