Vizitka – Krištof Kintera (2017)

Přidal: Premek |

Říjen 3, 2017

Rozhovory s těmi, kterým umění proměňuje život. Krištof Kintera, vizuální umělec. Moderuje Michaela Vrchotová.

Natočeno 2017. Premiéra 4. 10. 2017 (ČRo 3 Vltava, 10:00 h). Repríza 24. 7. 2018 (ČRo 3 Vltava, 10:00 h.; 19:00 h) – uveden jako Kryštof Kintera.

Lit.: Vrchotová, Michaela: Krištof Kintera: Kinetika je součástí řady mých věcí, ale nikdy neměla být dominantní. In web ČRo 3 Vltava, 5. říjen 2017 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Krištof Kintera už více než dvě dekády nejen na české výtvarné scéně vede skrze svoji tvorbu neúnavný dialog s každodenností a často s použitím hravosti a vtipu odhaluje absurditu ve zdánlivě samozřejmých situacích. Jeho tvorba je diskutovaná nejenom odbornou ale i laickou veřejností, je jako umělec respektován i kritizován. Málokdo jej ale dokáže obyčejně ignorovat, a nejinak je tomu i u poslední umělcovy výstavy Nervous Trees, kterou nedávno zahájila pražská Galerie Rudolfinum.

Mezi nejznámější Kinterovy práce patří například TO, Mluviči, Spotřebiče, nebo pomník sebevrahům pod Nuselským mostem s názvem Z vlastního rozhodnutí – Memento mori. Působil ale také jako kurátor, je vůdčím členem experimentální divadelní skupiny Jednotka, zakladatelem Univerzálního prostoru NoD nebo autorem výtvarné koncepce každoročního festivalu 4+4 dny v pohybu.

S významovým kontextem výstavních prostor novorenesančního Rudolfina Kintera zachází podobným způsobem jako před pěti lety s výstavními sály typu White Cube v Městské knihovně, kde začátek své výstavy pojednal jako zcela funkční večerku. Také v Rudolfinu vede s okázalým prostorem polemiku, do které návštěvníka nekompromisně vtahuje.

Prostor Rudolfina vás jako umělce může velmi snadno pohltit, možná i jako autora pohřbít zaživa. Nedovedl jsem si představit, že tam ty sochy jen přivezu, položím je na parkety, nasvítím a odejdu.

Kintera zároveň už od 90. let zkoumá rozdíl mezi galerijním a veřejným prostorem. K jejich ohledávání v roce 1995 sestrojil jedno ze svých nejvýraznějších děl TO, které ze sterilního prostředí galerie brával „ven na procházku“, aby se s ním po čase do muzea umění znovu vracel.

Opačný princip použil v případě akusticko sociální skulptury Juke box, která byla původně určena do veřejného prostoru bratislavského Náměstí svobody a dnes si ji návštěvníci mohou prohlédnout a na základě vlastní volby také poslechnout v Galerii Rudolfinum. „Umění ve veřejném prostoru je módní téma. Mám obavu, že budeme čelit době, kdy si prostor kontaminujeme četným výskytem hloupostí. Umění by venku mělo být hodně, ale mělo by tam být dočasně. Když se na to naučíme takhle dívat, tak to pro nás bude velmi úlevný a pomůže to vlastně i tomu, že ty věci pak mohou být radikální.“

Radiodokument