Dagmar Platilová – krédo hudebníka (2017)

Přidal: Premek |

Říjen 4, 2017

Šárka Skaláková. Životní příběh přední české harfistky, jejíž profesní kariéra trvala 50 let. Působila v USA, hrála s předními českými orchestry a sólisty a 26 let byla členkou Symfonického orchestru Českého rozhlasu.

Natočeno 2017. Premiéra 8. 10. 2017 (ČRo 2 Praha, 22:00 h) u příležitosti uzavření 90. koncertní sezony SOČRu.

Pozn.: Po skončení premiéry dokumentu následovalo Noční Mikrofórum. Moderuje Dan Moravec. Host: Jakub Čížek, ředitel SOČR.

Lit.: Skaláková, Šárka: Dagmar Platilová – krédo hudebníka. Portrét harfenistky a osobnosti Symfonického orchestru Českého rozhlasu. In web ČRo 2 Praha, 8. 10. 2017 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Symfonický orchestr Českého rozhlasu letos dovršil 90. koncertní sezonu. Bývá při podobných příležitostech zvykem připomínat dirigenty nebo významná nastudování děl známých skladatelů. Ale nelze pominout, že orchestr se skládá i z jednotlivých hráčů, bez nichž by neexistoval. Všichni musejí být dobří, někteří jsou výjimeční.

Život zasvětila hudbě. V dětství ji k ní nasměrovali rodiče, především otec. V dospívání a dospělosti už ji vedla vlastní cílevědomost. Otec byl učitel, a přestože byl nadaný hudebník a chtěl, aby jeho muzikální dcera ovládla hru na nějaký nástroj, nepřál si, aby se tím živila. Sám hudbu provozoval pro radost a jako muzikant tušil, co řemeslo vrcholového hráče obnáší. Rozhodla maminka, která profesi hudebníka vnímala spíše z hlediska posluchače, návštěvníka divadel a koncertních síní.

„Aristokratka svého nástroje. “
dirigent Leoš Svárovský

„Hraje úžasně, je krásná, má charakter a je to chytrá holka. “
dirigent Libor Pešek

„Vznesla vyšší úroveň do české harfové hry, protože byla vlastně první, kdo se dostal ven studovat a vlastně nám ukázala jak se hraje ve světě. “
harfistka Hana Müllerová-Jouzová

„Nikdy nikomu nezáviděla a každému vždycky přála. “
harfistka Lydie Härtelová

„Nesmírně si jí vážím, odvedla opravdu veliký kus práce a propagace pro harfovou školu českou, ale i americkou. “
nestorka české harfy Libuše Váchalová

Volbu rodičů přijala jako danost

Dagmar Platilová byla poslušné dítě. Volbu rodičů přijala jako danost a s vrozenou svědomitostí a usilovností začala svůj talent kultivovat ve prospěch zvolených nástrojů: od šesti let klavír na hudební škole v Domažlicích a po gymnáziu v Praze harfa na Státní konzervatoři a Akademii múzických umění (AMU). Ctižádost v oboru ji ale hnala dál. Věděla, že nedosáhla maxima v technice harfové hry a také toužila poznat svět.

Profesor Karel Patras ji doporučil harfistovi Aristidu von Würtzlerovi, který působil v Americe a v roce 1968 za ním Dagmar Platilová odjela. Studovala u něj rok na University of Hartford, poté přešla na Julliard School v New Yorku, kde další dva roky studovala u světoznámého harfisty Marcela Grandjanyho. Teprve pod jeho vedením přivedla po další tvrdé práci svoji hru k dokonalosti.

Živila se jako barmanka na Wall Street

Stipendium však pokrývalo jen školné, takže musela při studiích pracovat. Živila se jako barmanka v podnicích na Wall Street a hrála turistům na luxusních zaoceánských lodích. S harfovým kvartetem New York Harp Ensemble koncertovala v Severní a Jižní Americe, v Karibiku a ve většině zemí Evropy. V Americe se stačila také zamilovat a provdat. V roce 1975 vše opustila a vrátila se do vlasti.

Zahraniční studium a koncertní praxe z ní udělaly harfistku vyhledávanou předními dirigenty a respektovanou kolegy instrumentalisty i kolegyněmi z oboru. Po návratu z USA vyhrála konkurz do SOČR a souběžně s tímto angažmá po celý život hostovala v předních českých orchestrech. Spolupracovala s dirigenty Jiřím Bělohlávkem, Liborem Peškem, Josefem Hrnčířem, Zdeňkem Mácalem, Vladimírem Ashkenazym, Leošem Svárovským, Vladimírem Válkem a řadou dalších. Vedle toho vystupovala jako sólistka a komorní hráčka, mimo jiné s houslovým virtuosem Josefem Sukem, či flétnistou Václavem Žilkou. V tuzemsku a zahraničí natočila řadu gramofonových, rozhlasových a televizních nahrávek.

Na soukromý život jí nezbyl čas

Vzpomínky Dagmar Platilové na minulost se v rozhlasovém dokumentu prolínají s přítomnou akcí, kdy jako porotkyně radí mladým harfistkám po soutěži na Pražské konzervatoři. Ví dobře, co potřebují, a přesto nechce učit. Nechce si brát na odpovědnost případné budoucí deziluze nadšených studentek. Ví, že navzdory usilovné práci řadu z nich zákonitě neminou, protože ne každý uspěje.

Další věc, kterou ví, je to, že povolání hudebníka mnoho dává, ale také hodně bere. Na soukromý život jí nezbyl čas. Nelituje. Byl to úděl, který přijala a bohatě naplnila. Po 50leté kariéře se jistě s harfou neloučila lehce, ale o tom nemluví. Když přišla nutnost volby mezi kariérou a péčí o staré nemocné rodiče, rozhodla se pro to druhé. Uzavřela hudební dráhu v plné kondici, dosloužila rodičům až do konce, překonala zdravotní krizi z vyčerpání a prodala harfu, aby jí nepřipomínala minulost.

„Můj život se převalil jako tsunami, že ještě teď vlastně ještě prožívám a vzpomínám, protože jsem to nestačila všecko registrovat, co se všecko dělo.“

Je okouzlující vypravěčka

Vzpomíná, jak se v dívčí naivitě připletla do cesty newyorské mafii, na otázku životosprávy hudebníka odpovídá, že cvičila 4–8 h denně. A se smíchem říká, že když se cvičení přežene, stříká krev po strunách z rozbitých prstů. Líčí luxus zaoceánských lodí i věčné přenášení těžké harfy, exotické kraje, kde vystupovala s třemi spoluhráčkami, vzpomíná na svého manžela i první velkou lásku, které už nikdy neviděla. Za důležitý považuje kolegiální respekt dirigenta k hráčům i mezi hudebníky navzájem.

Krédo hudebníka naplnila Dagmar Platilová celým svým životem. Seznamte se s krásnou okouzlující dámou, která k vám dosud mluvila jen tóny harfy. Poprvé promluví vlastním hlasem.

Radiodokument