Příběhy slavných – Jaroslav Heyrovský 1/5 (2017)

Přidal: Premek |

Říjen 9, 2017

Radek Brož. Nositel Nobelovy ceny za chemii a vynález polarografie. Taky ale vášnivý vědec, který dostal povolení i od nacistů. Režie Izabela Schenková.

Účinkují Zdeněk Hruška, Marie Štípková, Václav Jílek a Cyril Polák.

Natočeno 2017. Premiéra 9.-13. 10. 2017 v cyklu Příběhy slavných č. 121 (ČRo 2 Praha, 9:40 h.; 5 x 5 min).

Lit.: Luptáková, Věra: Na Nobelovu cenu čekal 37 let. Taky ho obvinili z kolaborace. Příběhy slavných: Jaroslav Heyrovský. In web ČRo 13. 10. 2017 (anotace). – Cit.: Na Nobelovu cenu byl Jaroslav Heyrovský (1890-1967) nominovaný 14x (podle některých pramenů až 18x). Dostal ji až 10. prosince 1959. Od chvíle, kdy metodu polarografie objevil, ale uběhlo 37 let! Každý dostane k Nobelovce taky vysokou peněžitou odměnu, tehdy to bylo 220 000 švédských korun.

Asi 30 000 si nechal na československém velvyslanectví ve Stockholmu, ze kterých platil své další zahraniční cesty. Dceři koupil domek za Prahou a synovi auto, aby už skoro 70letého otce mohl líp přepravovat. Nic moc, a to za celoživotní bádání, kterému se přizpůsobila celá jeho rodina. Na předávání cen ale musel sám, děti totalitní režim za hranice nepustil.

Heyrovský se ale Nobelovky málem nedočkal. Po 2. světové válce ho tehdejší děkan přírodovědecké fakulty označil za kolaboranta. Byl prý s Němci až moc zadobře a hned první den po osvobození ho místní revoluční výbor nechtěl pustit do vlastní laboratoře. Proč? Ve 30. letech přicházela do předválečného Československa řada německých vědců židovského původu.

Jednomu z nich, profesoru Böhmovi, Heyrovský pomohl získat místo. Když pak nacisté vysoké školy zavřeli, profesor Böhm byl rázem šéfem. Heyrovskému pak laskavost oplatil a tak mohl i za války laboratoře používat. Patřily ale německé univerzitě. Stejný profesor Böhm se ho pak zastal i v poválečném vyšetřování a obvinění bylo staženo.

„Když jsem setrvával za německé okupace ve svém ústavu, činil jsem tak v zájmu české vědy. Neuvědomomil jsem si, že by to mohlo být závadné. Nyní však, když většina mých kolegů a přátel toto neschvaluje, uznávám, že nebylo zcela správné.“ /Jaroslav Heyrovský/

Jaroslav, kterému rodiče říkali Jaro, se narodil jako čtvrté z pěti dětí na Starém Městě pražském do rodiny Leopolda Heyrovského, profesora (a rektora) římského práva na Karlo-Ferdinandově univerzitě. Jako dítě si nejvíc rozuměl s mladším bratrem Leopoldem, který dorostl a stal se uznávaným entomologem. Spolu s bráchou sbírali zkameněliny, sami sestrojili hvězdářský dalekohled, dělali chemické pokusy a dokonce pravítkem změřili nadmořskou výšku Petřína.

Cesta do laboratoře budoucího nositele Nobelovy ceny vedla přes klasické vzdělání na Akademickém gymnáziu. Po 20 narozeninách (na začátku září 1910) odjel na britskou University College. Tápal totiž mezi fyzikou a chemií a v Londýně se konečně rozhodl. Heyrovský získal bakaláře a na univerzitě zůstal, aby pokračoval ve vědeckém zkoumání. I když se pak vrátil domů, své deníky a odborné poznámky si celý život psal už pouze v angličtině. V roce 1914 přijel na prázdniny domů, ale taky vypukla Velká válka a tak musel narukovat.

Jako vědec se dostal k rentgenu vojenské nemocnice. Jako voják by ale měl válčit proti zemi, kde čtyři roky žil a měl plno přátel. Absurdnost válek, říkával studentům, které pak učil na Karlově univerzitě. Na prvním místě ale pořád bylo experimentování. Když nakonec vymyslel polarograf a hledal výrobce, nikdo neměl zájem. Najednou se ale vyráběl v zahraničí a Heyrovský přišel o velké peníze z patentu.

Polarografie patří mezi elektrochemické analytické metody. Slouží k určování přítomnosti (kvality) a koncentrace (kvantity) redukovatelných nebo oxidovatelných neznámých látek v roztoku.

O 13 let mladší Marii Kořánovou znal od dětství, protože byli vzdálení příbuzní. Heyrovského otec a Mariina matka byli bratranec a sestřenice. Když se pak už jako dospělá přestěhovala z rodného Tábora do Prahy, začali se scházet a taky přestala Heyrovskému říkat strýčku. Zasnoubili se v roce 1924, o dva roky později byla svatba.

Přesto, že byla Marie vzdělaná, dokázala potlačit vlastní individualitu ve prospěch rodiny a péče o děti. Otec-vědec se dokázal odpoutat od práce jen o prázdninách. Přesto rodinná tradice pokračovala: dcera Jitka byla biochemičkou, syn Michael elektrochemikem a pokračovatelem otcovy práce. Chemikem a vědcem byl i vnuk David (1932-2017).

Radiodokument