Reflexe – Film! Blade Runner speciál (2017)

Přidal: Premek |

Říjen 9, 2017

Vše o replikantech, noirovém dešti a novém filmu Denise Villeneuva Blade Runner 2049… Připravili Šárka Gmiterková a Pavel Sladký.

Natočeno 2017. Premiéra 11. 10. 2017 (ČRo 3 Vltava, 13:00 h). Repríza 11. 7. 2020 (ČRo 3 Vltava, 8:45 h.) v cyklu Víkendová příloha.

Lit.: Krátký, Dan: Blade Runner 2049. Villeneuve natočil naředěnou aktualizaci klasiky. In web ČRo 3 Vltava, 9. říjen 2017 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Nový film Blade Runner 2049, navazující na legendární snímek Ridleyho Scotta z roku 1982, pátrá po zázraku. Není to hloupý film, jen je zbytečně doslovný.

Po zázraku pátrá nejen zádumčivý lovec replikantů K (Ryan Gosling) v nehostinné budoucnosti snímku Blade Runner 2049, ale i množství filmových diváků v temných kinosálech. A právě takovým zázrakem mohl být například vzestup kanadského režiséra Denise Villeneuvea.

Z kritické reflexe jeho filmů by se totiž mohlo zdát, že přišel z festivalového prostředí spasit komerční kinematografii. Jeho filmy nestojí na akčních scénách, nesnaží se diváka strhnout kvalitou digitálních triků, v centru najdeme jednotlivce, kteří jsou konfrontováni s vyprázdněným a často nepřátelským světem. Ve Zmizení je to svět nekonečného násilí; Nepřítel rozplétá nespolehlivou síť, která maže hranice mezi snem a realitou; fikční svět snímku Sicario nezaručí bezpečí ani morální klid žádné z postav; v Příchozích hrdinové emocionálně procitnou až po kontaktu s mimozemskou rasou. Do tohoto kontextu pak dystopická vize Blade Runnera, s odcizeným důstojníkem K, dokonale pasuje.

Poslední dva filmy sice nepovažuji za nikterak fascinující, ale jejich úspěch je pochopitelný. Villeneuve umí přenést pozornost k vývoji charakterů i poměrně zručně formuje významovou rovinu, z jeho filmů tak není nutné složitě extrahovat množství významů. Do třetice umí vytvářet neustálou tenzi mezi obrazem a zvukem, napětí drží i v momentech, kdy se nic důležitého neděje. Pro pokračování sci-fi z roku 1982 se zdál být ideální volbou.

Podvratný a krásný, ale rozhodně ne geniální

Blade Runner 2049 je film podvratný a krásný, avšak rozhodně ne geniální nebo extrémně zajímavý. Sympatické je, že klame, jak propagace, tak vyprávění. Velká herecká jména dostávají málo prostoru a film vede diváka k závěru, který posléze vyvrátí. Ale právě dávkování informací je jedním z hlavních problémů. Villeneuveův vratký sequel nahrazuje nejednoznačnost prvního dílu velkým odhalením a zbytečnou doslovností. Vše jasně formuluje a pro jistotu opakuje. V úvodu zmiňovaný zázrak je přímo pojmenován, výrobce replikantů Niander Wallace, kterého hraje Jared Leto, dvakrát přepjatě demonstruje svůj božský komplex a Goslingův K pravidelně verbalizuje své myšlenky.

Přesto Denis Villeneuve rozhodně není špatný režisér. Je vidět, že mu nejde pouze o povrchní citace, snaží se variovat i konkrétní postupy. Odkazuje na jednotlivé kompozice a pravidelně se opakují průlety nad špinavým městem v doprovodu temné hudby. Ty však nepřipomínají znepokojivé a vtahující obrazy prvního dílu, ani významotvorné prostřihy z jeho předchozích filmů – v Nepříteli totiž nabídl množství pohledů na město lapené do pavučin, ve Zmizení se pravidelně navracel ke snímání vyprázdněného předměstí, které v mlze skrývá děsivá tajemství. Blade Runner 2049 sice nechá kameru prolétat nad ruinami Los Angeles, postavy pomalu mluví, pomalu se pohybují, avšak tyto momenty pouze zpomalují už tak dlouhý film. Nedovolují nám proniknout do světa hlouběji.

Odpovědi na otázky, jejichž síla byla v nezodpovězenosti

Villeneuve si je také vědom jednoho z klíčových motivů prvního dílu – implicitně přítomné otázky, zdali je Deckard replikant. Blade Runner 2049 naopak tuto informací o svém hrdinovi zodpoví, aby ji následně začal otevřeně zpochybňovat. Bohužel už nejde o dráždivou nejednoznačnost, téma je vyvedeno do popředí a explicitně se s ním pracuje. I přesto film nabízí množství zajímavých myšlenek, před třiceti lety se totiž diváci ptali, zdali je Deckard replikant, Blade Runner 2049 tyto otázky zobecnil. Podle čeho poznáme člověka? A je vůbec dichotomie člověk/replikant důležitá?

Do vyprávění vstupuje i třetí entita, po lidech a replikantech se objevuje uvědomělý software Joi. Ta je nejvíce fascinující postavou filmu, přestože neexistuje ve fyzické formě a její vztah s K není jedinečným emocionálním poutem, ale artificiálně konstruovanou personalizací. Zajímavé je, že film její vztah s K nijak neodsuzuje, nepodřizuje ho vztahům „opravdovým”, i proto patří tato parafráze snímku Ona k nejlepším částem filmu.

Villeneuve natočil lehce naředěnou aktualizaci klasiky. Problém není v tom, že by Blade Runner 2049 byl hloupý film, jen je zbytečně doslovný. Tam kde Ridley Scott pracoval s promyšleným rytmem, náznaky a sny, přichází Villeneuve s příliš jasnými formulacemi a povrchními variacemi. Jeho film je o mnoho hlasitější, ale nemá tolik, co říct. Zatímco Batty a Deckard využili fyzickou konfrontaci k dialogu, důstojník K si v závěru se svým protivníkem vyměňuje pouze údery. A Blade Runner 2049 rozhodně není přesný zásah, nabízí totiž odpovědi na otázky, jejichž síla spočívala v tom, že zůstaly nezodpovězeny.

Radiodokument