Host do domu – Eva Salzmannová (2017)

Přidal: Premek |

Říjen 16, 2017

O divadelním životě, který je prý barvitý, zábavný, ale také hodně krutý nám bude vyprávět čerstvá jubilantka Eva Salzmannová. Dozvíte se mnohé o herectví jako takovém i o pedagogické práci, které se Eva Salzmannová oddaně věnuje už více než dvě desetiletí. K poslechu zve Jitka Novotná.

Natočeno 2017. Premiéra 16. 10. 2017 (ČRo 2 Praha, 11:04 h).

Lit.: Novotná, Jitka – Horálková, Elena: „Hrábla jsem si na dno.“ Eva Salzmannová o své poslední roli starého autistického muže. In web ČRo 2 Praha, 16. 10. 2017 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Nedávno oslavila šedesátku. Přesto srší nezdolnou energií a neuvěřitelným elánem. Jinak by si k narozeninám nedala další monodrama, kdy je sama na scéně hodinu a půl. Hraje nejen v Národním divadle, ale i na dalších scénách. A kromě toho učí na DAMU.

Po roli Emila Háchy v Kolowratu si Eva Salzmanová ke svým 60. narozeninám nadělila premiéru hry Jasno lepo podstín zhyna. Bezmála hodinu a půl je na pódiu MeetFactory sama. Hraje starého osamělého autistického pána, který mluví jen se svým psem.

„Proč to hraju já? Je to taková projekce autorky. Ale spíš než žena nebo muž jsem TO.“ Zkoušelo se jen šest týdnů. „Musím říct, že jsem si hrábla na dno. Jsem známá dobrou pamětí, ale dalo mi to zabrat. Učíte se v podstatě knížku. Nadělila jsem si opravdu roztomilost,“ říká ironicky.

Nevadí mi, že mě kritizují

Salzmannová od roku 1996 vyučuje herectví na DAMU. Nevadí jí, když v publiku při jejím hraní sedí její studenti. „Nebojím se toho a vždycky je vyzvu, ať se k tomu vyjádří. Nevadí mi, že mě kritizují. Mládež je dnes sebevědomá a vůbec se s tím nemaže.“ Na škole ale rozhodně kamarádění nepraktikuje.

„Myslím, že to není zdravé. Rozhodně se jim snažím nic nevnucovat a nevyrábím své klony. Naopak se snažím rozvinout jejich individualitu a to, co považuji za tvůrčí. Dokonce mi nevadí, když se vzpírají, protože považuji rebelství za znak talentu. Ten se vždycky musí vzepřít,“ je přesvědčená.

Jsem takový tulák po hvězdách

Než v roce 1994 zakotvila v činohře Národního divadla, spolupracovala v příležitostných seskupeních. I z Národního ale na dva roky odešla. „Nevěděla jsem tehdy, do čeho jdu,“ vzpomíná. „Věkem se to ale mění. Nejste už tak lehkomyslní.“ Přesto si často odskakuje jinam. „Jsem takový tulák po hvězdách.“

Co je podle ní pro herce nejdůležitější? „Soubor vlastností, které by se dalo nazvat charizmatem. A to musí být od pánaboha. To se nedá naučit. To je to, že vás někdo tak přitahuje, že se na něj chcete dívat,“ vysvětluje. „Myslím, že dobrý herec je především tvůrčí člověk. Otázkou je, jestli se tím uživí.“

Radiodokument