Příběhy 20. století – Bedřich Jiránek (2017)

Přidal: Premek |

Říjen 16, 2017

Bedřich Jiránek jako kluk vstoupil do vojska Protektorátu Čechy a Morava, v Itálii dezertoval k partyzánům. Přešel Alpy, stal se vojákem francouzské cizinecké legie. Po roce 1948 byl 25 let v uranových dolech. Připravil Mikuláš Kroupa.

Rozhovor s Bedřichem Jiránkem pořídil Adam Drda.

Natočeno 2017. Premiéra 15. 10. 2017 (ČRo Plus, 20:10 h.). Repríza 11. 8. 2019 (ČRo Plus, 20:05 h.); 11. 8. 2024 (ČRo Plus, 20:05 h.). K poslechu zde.

Lit.: Kroupa, Mikuláš: „Už toho máme dost!“ zařval kdosi při promítání nacistického filmu. Odnesl to nevinný kluk. In web ČRo Plus, 15. 10. 2017 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Bedřich Jiránek vyrazil v roce 1942 do kina. Dávali propagandistický film Heimkehr (Návrat) o utlačovaných Němcích v Polsku.

V potemnělém sále během filmu kdosi zařval: „Vyližte nám s tím prdel! Už toho máme dost!“ Před osmnáctiletým Bedřichem seděl německý správce místní továrny, který sebou prudce trhnul a s přísným výrazem ve tváři se na něj otočil. Druhý den si Jiránka zavolal do kanceláře. Ani za sebou nestačil zavřít a dostal facku.

Mladíka v kanceláři ztloukl. Výpraskem to neskončilo. Naopak. Tím začala Jiránkova dobrodružná anabáze. Vládní vojsko, Itálie, partyzáni, přechod Alp do francouzské cizinecké legie a obléhání Dunkerque. Na otázku, jestli byl veden nějakou vlasteneckou ideou, odpověděl: „Ne. Neměl. Jen naflákat frickům prdele!“

Bedřich Jiránek se narodil 30. dubna 1924 v Úpici nedaleko Trutnova do české rodiny. Vyrůstal v dělnické čtvrti. Otec pracoval v lese, přivydělával si výrobou betlémů a figurek do divadýlek. Zemřel v třiatřiceti na tuberkulózu.

Vládnímu vojsku se za protektorátu posměšně přezdívalo „Háchovi Melody Boys“. Jednalo se o ozbrojený spolek, něco mezi armádou a policií. Československou armádu nacisté rozpustili. Vládní vojsko vytvářelo zdání, že protektorát představuje samostatný, obranyschopný stát. Členové pobírali žold a užívali si i jiné výhody. Velel jim zplnomocněnec wehrmachtu Rudolf Toussaint. Do této služby se upisovali dobrovolníci na 25 let, nastupovali jen čeští mladí a svobodní muži ve věku mezi 18-25 lety ve vynikající fyzické kondici. Šest tisíc mužů ve 12 praporech využívali tři vojenské sklady, vojenskou nemocnici, ozdravovnu v horách, lyžařské výcvikové středisko a automobilové učiliště. Zajišťovali pořádek, bránili železnice, pracovali na likvidacích živelných pohrom a po bombardování. Nacisté Vládnímu vojsku nedůvěřovali. Proto na konci května 1944 většinu českých vojáků vyslali na strážní službu do Itálie.

Bedřich nastoupil do továrny. Po incidentu v kině se rodina obávala perzekuce. Hrozilo jim nucené nasazení nebo vězení. Maminka Bedřicha požádala, aby se přihlásil do tzv. Vládního vojska, čímž by dali najevo loajalitu.

V roce 1944 Jiránek odjel spolu s dvanácti prapory Vládního vojska do severní Itálie: „Říkali nám, že si tady v protektorátu nenechají takové české ozbrojené darebáky, ještě bychom podporovali diverze,“ vysvětluje Jiránek. Vládní vojsko v Itálii mělo střežit kasárny. Čímž by se uvolnily elitní italské jednotky SS do bojů s partyzány v horách.

V Itálii to vypadalo jinak. I Češi byli nasazení do bojů, během nichž hromadně dezertovali. Celkem přes 800 vládních vojáků zběhlo, úředně „bylo odvlečeno“. Mezi nimi i Jiránek. Toulal se s menší jednotkou v horách kolem Turína, organizovali s partyzány přepady četnických stanic, shromažďovali zbraně. Živili se především rýží.

Po měsíci se v Alpách shromáždilo asi pět set Čechoslováků, kteří přešli přes horské soutěsky do Francie: „To bylo to nejhorší z války. První prosekával v ledovci schůdky. Po jednom za sebou jsme pomalu stoupali do kopců. Z té rýže jsme měli všichni řídkou stolici. Ten před vámi se zastavil, stáhl kalhoty a vydělal se. Tedy moc tlačení to nebylo, spíš to stříkalo. Když jste si nedali pozor, tak jste to dostali přímo do tváře. To bylo příšerný,“ popisuje Jiránek.

Dunkerque 1944. Na konci srpna 1944 přesunuli k Dunkerque Československou samostatnou obrněnou brigádu pod velením generála Aloise Lišky. Jednotka čítala kolem 4000 mužů. Francouzský přístav bránilo asi 12 000 německých vojáků, kteří se na obléhání dlouho připravovali. Kolem přístavu vybudovali obranná zaminovaná pásma, vzájemně se kryjící pevnůstky a terénní překážky proti tankům. Zničili vodní kanály, čímž zaplavili skoro 60 % předpolí, místy až do výše pěti metrů. Češi chtěli donutit Němce ke kapitulaci, nepustit jednotky z města, aby neposílily ustupující wehrmacht operující na ostatních frontách v Evropě. Největší útok Češi provedli za svítání na výročí ČSR 28. října 1944. Během rána prolomili německé linie. Wehrmacht utrpěl těžké ztráty, víc než 500 mužů, padlo 150, ostatní byli zajatí nebo zranění. Na straně Čechů zahynulo během tohoto dne 11 mužů, zraněno bylo 36 a 3 nezvěstní.

Ve francouzském Lyonu se přihlásili k cizinecké legii. Na bráně stálo heslo legionářů Legio etranger pour murier (vojáci k umírání). Jiránek to komentoval: „Tak na tohle se vám vysereme! My tady nejsme proto, abychom umírali.“

Po měsíci si československou jednotku vyžádala exilová vláda v Londýně a zběhlí vládní vojáci dostali rozkaz připojit se u Dunkerque k Československé obrněné brigádě pod velením generála Aloise Lišky: „Chtěli mě dát k mrtvolkářům, což byli saniťáci, ale to jsem nechtěl. Chtěl jsem bojovat. Tak jsem se dostal k tankovému praporu,“ vypráví Jiránek, který se účastnil legendární ofenzivy 28. října 1944.

„Vjeli jsme na ně jak divoši. Nezapomenu na vyplašené zelené ksichty Němců. ´Nicht schießen! Ich habe vier Kinder!´volali. Každý měl najednou čtyři pět harantů, a abychom nestříleli. Tak jsme je brali do zajetí, tam jim bylo dobře,“ vypráví Jiránek. Boje utichly během příměří v polovině dubna. Němci ve městě kapitulovali až 8. května 1945.

Po válce Bedřich Jiránek nastoupil jako pomocník do nemocnice v Maršově. Přihlásil se do Komunistické strany Československa. Ale ani tak ho jako „zápaďáka“ nikam nechtěli. Hlásil se u železnice, na poště, udělal si školu SNB, ale úřady mu nabídly jediné místo: horník v dolech v Jáchymově. Uran rubal 25 let.

Radiodokument