Josef – Pokus o portrét člověka (2017)

Přidal: Premek |

Říjen 17, 2017

Dora Kaprálová. Rozhlasový dokument. Josef P. je řidič brněnského autobusu a je mu 45 let. Má dvě autistické děti, ženu a leukémii. Jezdil dřív s náklaďáky, ještě předtím chtěl být farářem, ale to pro náš příběh není důležité. Dramaturgie Brit Jensen. Režie Petr Mančal.

Natočeno 2017. Premiéra 18. 2. 2018 (ČRo 2 Praha, 22:00 h.). Repríza 10. 5. 2018 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h) v cyklu Radiodokument; 13. 5. 2018 (ČRo 3 Vltava, 14.00 hodin); 21. 1. 2021 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.).

Pozn.: Premiéra původně plánována na ČRo Radio Wave.

Pozn.: Josef je obyčejný řidič brněnské autobusové linky a současně neobyčejný člověk. Muž, který žije se smrtelnou nemocí, autistickými dětmi a vírou v člověka. Hrdina, kterého bychom si na ulici nevšimli. Dokument o Josefovi je i příběhem o jízdních řádech, které rámují naše životy. O tom, kdy máme vystoupit, aniž bychom nemuseli litovat cesty. Příběhem jízdy z konečné na konečnou. (anotace)

Lit.: Kaprálová, Dora: Ráda bych se s Vámi podělila o radost… In Facebook, 15. 10. 2017 (status). – Cit.: Ráda bych se s Vámi podělila o radost, kterou mi přinesla výborná a dojemná spolupráce na radio-dramatu o řidiči brněnské městské linky: Josef, pokus o portrét člověka. Čirá radost a díky: Brit Jensen, Petr Mančal, Prokop Holoubek, herci, děti a hlavně opravdový člověk a řidič Josef P.

Ráda bych poděkovala i skvělému Danovi Moravcovi za důvěru. A ráda bych Vás pozvala k poslechu na radiu Wave, ale ten Josefa na poslední chvíli neodvysílá. Prý málo maringotek, příliš mnoho humoru a smutku, mládí by se polekalo…
Nemohl nám ten milý Wave udělat lepší reklamu. A protože právě nemám moc času – tak snad jen: at rádio Wave shoří v pekle unylého konzervatismu. Z osady Wietstock srdečně. D.K.

ps. Josefa uslyšíte na CRO2, díky Dane Dan Moravec.

Lit.: Kaprálová, Dora: Josef, pokus o portrét člověka. Na pomezí rozhlasové hry a experimentálního radiodokumentu. In web ČRo 2 Praha, 18. 2. 2018 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Hrdinou dokumentu je jeden muž. Je to řidič brněnského autobusu. Jmenuje se Josef P. a je mu 45 let. Má dvě autistické děti, ženu a leukémii. Jezdil dřív s náklaďáky, ještě předtím chtěl být farářem, ale to pro náš příběh není důležité.

Josefa jsem potkala virtuálně. Na Facebooku. Požádal mě o přátelství. Před osmi lety. A protože byl řidičem z mého rodného města Brna, jehož obrysy se mi začaly v Berlíně, kde nyní žiju, ztrácet před očima, odklikla jsem. Josef postuje na Facebooku drobné fragmenty ze svého života. Jeho posty jsou veselé jako zemlbába, zádumčivé jako kouř, dojemné jako Chopinův valčík, ale nikdy sentimentální. Josef je prorok v říši autobusáků. Vážný i chlapecký, soustředěný i rozjívený.

Josefovy facebookové statusy jsem si v Berlíně i jinde čítávala osm let. Pak jsem mu jednoho dne zavolala a setkali jsme se v Brně v pět hodin ráno na zastávce ve Slatině. Bylo to jednoduché jako písnička. Svítalo, autobusy spaly ve vozovně, byla zima dubnového rána. Sedla jsem si do Josefovy linky s nahrávacím přístrojem a sluchátky na uších a znovu jsem – z autobusu – poznávala své rodné město.

O každé ulici něco věděl

O každé ulici Josef něco věděl, o každém pasažérovi, který se s ním dal do řeči, dokázal vlídně vyprávět. Vyprávěl i o svých dětech, vyprávěl o historii staré maloměřické fabriky, kterou jsme právě míjeli, vyprávěl o tom, jak se snaží přimět ostatní řidiče k rozumu, a většinou marně, o xenofobii viděné z kabinky řidiče, o bezdomovcích, o politice, o strachu a o naději. Jeli jsme kolem dodávky s nápisem „Přeprava krve“. Jeli jsme kolem dítěte, které spadlo s odrážedlem do louže a vřískalo. Míjeli jsme skupinu lidí u Olympie, kteří se vlekli s nákupními taškami jako ztracení mravenci v makrokosmu omylů.

Josefa od cestujících dělí sklo. Říká, že většina řidičů je tomu ráda, ale on ne. Pro Josefa je autobus chrámem a Josef si rád s lidmi povídá. „Kolik je na světě zatáček?“ ptám se. „Dvě. Levá a pravá,“ odpovídá Josef. „Kolik je na světě otázek?“ ptám se dál. „Jejda. Možná taky dvě. Příjemné a nepříjemné,“ dostává se mi odpovědi. „Kolik jste měl zastávek v životě?“ „Dost. Někdy mně připadá, že můj život, se nevyvíjel v linii, ale občas to byly zastávky, které přesměrovaly můj život jinam, jako při té jízdě.“

Je autobus Facebookem starších pasažérů

Je autobus Facebookem starších pasažérů, kavárnou učnic, které Josef vozívá každé ráno do nedaleké školy? Je Josefův autobus zpovědnicí osamělých starých žen? To vše mě zajímalo, to vše se mi potvrdilo během těch dvou dnů trávených v autobusové lince s Josefem, při jízdě z konečné na konečnou. Z konečné na konečnou Josefovým životem a životy nás všech.

Josef mě pozval do svého světa. Do autobusu číslo 75 na lince Vozovna Slatina – Obřany, sídliště. Směrem do Obřan slyšíme staré ženy, co mluví o nemocích, čepicích, o zimě a o smrti. A taky o zahradě a o všem, co přinese den viděný z jedoucího autobusu. Tříletý chlapec Max mi za jízdy ukazuje, kde bydlí vosy. „V pneumatice,“ říká tajemně. Babička se ptá ustrašeně vnoučete, komu ve školce řeklo „vole“.

Jako bych zažila ruský román

Nahrávala jsem a byla šťastná, jako bych zažila ruský román, jako bych napsala tu nejkrásnější povídku. Jenže – a tady se nám začíná cesta za Josefovým příběhem klikatit – nahrávky z autobusu byly technicky mizerné a Josef navíc drmolil. Tak jsme se rozhodli ve studiu znovu pečlivě zrekonstruovat. Slovo od slova. Vznikl tak tvar mezi rozhlasovou hrou a experimentálním radiodokumentem. Díky skvělému autentickému neherci Josefovi (Prokop Holoubek) a díky všem hercům, kteří si s radostí zahráli minirole pasažérů, jsme tak znovu zažili ve studiu ten skoro radostný příběh plný lidskosti.

A když vám bude autenticita chybět, odpusťte nám. Zavřete oči a představte si, že jedete s námi Josefovou linkou, industriálně nevlídnými ulicemi Brna, šedivým dubnovým ránem. Jedete a říkáte si, že tohle je přece taky život a že právě tady, v tom autobuse plném drastických příběhů, s řidičem Josefem, že právě tady musíte začít žít naplno a svátečně. O tom všem by měl příběh Josefa – obyčejného muže a neobyčejného řidiče městské linky – být. Tak zase někdy, ukončete výstup a nástup, dveře se zavírají…

Lit.: jgr: Řidič dopravního podniku odmítl vyjet s vozem se sloganem SPD proti inkluzi. Sám má děti s autismem. In web IRozhlas, 1. 9. 2020 (článek). – Cit.: Jeden z řidičů Dopravního podniku města Brno Josef Prokeš se ohradil proti reklamě hnutí SPD se sloganem „Zdravé školství bez inkluze“. S autobusem, který na sobě poutač se sloganem a podobiznami předsedy hnutí Tomia Okamury a kandidátem do Senátu Tomášem Andrlem, odmítl z rodinných důvodů vyjet. Podle jeho slov se ho hluboce dotkl, sám má totiž dvě děti trpící autismem, jimž inkluze pomohla.

Prokeš se obrátil na brněnský dopravní podnik i primátorku Markétu Vaňkovou (ODS) poté, co ráno přišel k autobusu, na němž byl připevněn reklamní nosič hnutí SPD. Řidič obratem informoval dispečink, že tuto reklamu považuje za útok proti svým vlastním dětem.

„Konkrétně na moji dceru, která začne již čtvrtým rokem výuku na běžné škole díky úspěšné inkluzi jako vysokofunkční autista,“ napsal svému zaměstnavateli. Prokeš komunikaci s dopravním podnikem i primátorkou zveřejnil na svém facebookovém účtu.

„Jestli je jedno podniku, na jaké lidi, děti, na svých vozech útočí, tak sorry, ale mně to jedno není. Mohlo by tam také stát: ‚Za zdravou společnost bez Židů.‘ Nehodlám se spolupodílet, spoluplivat a urážet děti v inkluzi, zvláště svoji vlastní dceru,“ uvedl řidič s tím, že přístup vedení v této věci považuje za šokující a hrubě urážející a s vozem odmítl vyjet. (…)

Radiodokument