Rodiče a děti – Daniel a Janek Kroupovi (2017)

Když bylo dvacet let Danielu Kroupovi, v Československu končila 60. léta a začínala normalizace, když bylo dvacet Jankovi, bylo po sametové revoluci. „Za normalizace jsme žili jen v malých okruzích lidí, scházeli jsme se na bytových seminářích, ale jen nejbližší známí. S reformními komunisty jsem se potkal až ke konci režimu, neměl jsem příležitost s nimi diskutovat,“ adresuje opačnou část názorového spektra, která podepsala Chartu 77. „Potkali jsme se až u Václava Havla, u kterého se scházely všechny skupiny. Vzpomínám si spíš na debaty v křesťanském prostředí, dělilo se to na ty, kdo zastávali nový proud po druhém vatikánském koncilu, a pak ti staromilci, kteří inklinovali k tomu, co předcházelo. S jinými jsme polemizovali o analytické a kontinentální filozofii. V politických otázkách ale panovala bezradnost, od počátku 70. let jsme věděli, že chceme normální, demokratický právní stát s tržním hospodářstvím, a všechno ostatní nám připadalo mrtvé, vedli jsme spory o to, zda spíš konzervativní, nebo spíš liberální.“

Janek Kroupa po vysoké odjel jako válečný reportér do Bosny. „Z žádné z misí jsem se nechtěl vracet, život tam má jednu velkou výhodu,“ vysvětluje. „Je oproštěný od všeho banálního každodenního rozhodování, jestli jít pěšky, nebo jet autem, co si vzít na sebe, kde se najíst – všechny tyhle zbytečný otázky příjemnýho života tam neřešíte. Je tam jedno místo, kde se můžete najíst a nebudete při tom riskovat život. Jedna cesta, kterou se můžete vydat a nebudete u toho riskovat život. Každodennost je tam oproštěná o tuhletu drobnokresbu pohodlnosti a je těžký se vrátit ze života, kdy máte pocit, že cokoliv uděláte, je důležitý, do každodennosti zahlcené množstvím banalit.“

Kroupa starší se v 90. letech věnoval pravicové politice, která se dnes jeho očima už představuje těžko. „Všichni se vrhli jen na materiální stránku a podrazili tím jakékoliv sklony k tvořivosti, jistě že tvrdá výroba stále přetrvává, ale už ji nahrazují automaty a roboty a uvolňují člověka k tomu, k čemu je určen, k tvorbě nových myšlenek,“ vysvětluje a zdůrazňuje své pojetí tržního hospodářství. „Musíme si uvědomit, že dobrý obchodník je někdo, kdo myslí na potřeby druhých lidí a dokáže jim nabídnout něco užitečného, takže to není nic sobeckého, princip trhu musí stát na mravních základech.“

„V 90. letech bylo rozhodně víc násilí,“ analyzuje Kroupa mladší. „Dneska se už organizovaný zločin posunul k tomu, že lidé mají vyděláno, mají rozdělená teritoria. Teď jsem potkal gangstera, který byl v 90. letech zapleten do několika únosů. Byl krásně oblečen, vypadal jako milý člověk, má síť restaurací a už se násilím nechce špinit. Další fáze bude, že se mu narodí děti a ty děti už to nebudou chtít mít jako tatínek. Organizovaný zločin se u nás už taky naučil jít českou cestou, všude vás pomluví. Naučil se využívat strukturu policie, hodí na vás třeba fiktivní podezření, ale už to neprovází násilí.“ Popisuje i další specifika českého prostředí organizovaného zločinu. „U nás všichni chtějí být jedničkou, a stačí jim, že na malém rybníčku. Je to u nás ve všem, třeba i náš prezident nikde jinde nikoho nezajímá, to mu nevadí, on potřebuje být jednička tady.“

Závěrečnou analýzu generací provádí hlavně Daniel Kroupa, který vyučuje mileniály na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně. „Já ještě umím Homéra z paměti a mám jednoho přítele, co umí zpaměti Bibli,“ popisuje rozdíly mezi generacemi. „Zatímco moji vnuci, to jsou všechno youtubeři, mladou generaci tohle formuje úplně jinak. Ona nebude číst noviny, nebude vázaná na tištěné slovo, ale na obrazy. To zcela jistě změní její mentalitu, evropská civilizace je už od antiky vázaná na slovo, staří Řekové se učili zpaměti dlouhé hodiny.“ Janek Kroupa se o označeních pro generace, jako je Y nebo X, dozvídá od nás. „Předtím byla generace co? X? Aha! To jsme rád, že jsme se to dozvěděl, a těším se, až to budu moct oglosovat.“