Host do domu – Libuše Koubská (2017)

Přidal: Premek |

Říjen 23, 2017

O knize válečných vzpomínek Dědečkův deník, která připomíná dramatické události skrze pohnuté lidské osudy, nám přijde povyprávět její autorka Libuše Koubská, novinářka, někdejší šéfredaktorka Přítomnosti a také vysokoškolská pedagožka. Na setkání se těší Jitka Novotná.

Natočeno 2017. Premiéra 23. 10. 2017 (ČRo 2 Praha, 11:04 h).

Lit.: Novotná, Jitka – Horálková, Elena: „Prožíval to jako válečný trip,“ popisuje autorka Dědečkova deníku anabázi svého dědy z ruského zajetí za světové války. In web ČRo 2 Praha, 23. 10. 2017 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Když se novinářce Libuši Koubské dostal do ruky deník jejího dědečka, neodolala a napsala podle něj knihu s jednoduchým titulem Dědečkův deník. Mapuje životní osudy válečného zajatce Josefa Bačovského v období let 1880–1953.

„Tohle téma jsem v sobě nosila asi celý život,“ zamýšlí se spisovatelka a novinářka Libuše Koubská, které se v mládí dostal do rukou deník jejího dědečka Josefa Bačovského. „Nebyl to jen jeho příběh, ale příběh celé rodiny, do které vtrhly tzv. velké dějiny a začaly tam řádit. Říkala jsem si, že by byla škoda, kdyby to zůstalo ležet ladem.“

Dědeček dobrodruh

Když se podíváte na mapě na cestu, kterou urazil její dědeček, zatají se vám dech. Ke svému strastiplnému putování po Rusku prý přistupoval skoro až dobrodružně. „Když jsem to začala zpracovávat, měla jsem dojem, že k tomu přistupoval, jako by to byl velký válečný trip. Přes všechny strázně ho asi doopravdy ohromně zajímalo, jak se kde žije.“

V knize vystupují i ženské postavy. Třeba babička, která prý byla na svoji dobu velmi vzdělaná a emancipovaná.„Petr Pithart, který ke knize napsal doslov, mi řekl, že na něj největší dojem udělaly právě ty ženské postavy,“ vzpomíná Libuše Koubská.

Smysl pro čest

Rodina Libuše Koubské byla česko-německá. „Babička byla Němka, dědeček Čech a děti chodily do české školy, i když se doma mluvilo německy. Byli nadšení vlastenci.“ Přes těžké zkoušky si ale všichni její členové zachovali soudržnost a smysl pro čest.

„Odkaz slušnosti, laskavosti, statečnosti a noblesy jsem považovala za nejdůležitější. I proto si myslím, že bylo dobré poslat ten příběh dál.“ Přiznává ale, že nejhůř se jí psaly kapitoly kolem let 1938, 1945 a poválečného odsunu. „To pro mě bylo dost těžké. Psaní ale přináší určitou úlevu.“

Radiodokument