Příběhy slavných – Věra Čáslavská 1/5 (2017)

Přidal: Premek |

Listopad 6, 2017

Radek Brož. Celý život se snažila být hrdou, nepodlehla ani v roce 1968. Režie Apolena Novotná.

Účinkují Jana Krausová a Jana Holcová.

Natočeno 2017. Premiéra 6. – 10. 11. 2017 v cyklu Příběhy slavných č. 125 (ČRo 2 Praha, 9:40 h.; 5 x 5 min.).

Lit.: Brož, Radek – Luptáková, Věra: Písařka, která toužila po studiu medicíny. Příběhy slavných: Věra Čáslavská. In web ČRo 10. 11. 2017 (anotace). – Cit.: Imaginární rozhovor mexické novinářky s 72letou sportovkyní. Účinkují Jana Krausová a Jana Holcová.

Tatínek vedl ochod s lahůdkami, který musel po roce 1948 zavřít. Vždy ale tvrdil, že člověk musí být hrdý a nikdy nesmí podlehnout skepsi. Když se Věra Čáslavská (3. května 1942 – 30. srpna 2016) účastnila olympijský her v Tokiu, řekl jí otec: „Stůj v pozoru, dívá se na tebe celý svět. Nikdy neohýbej záda. A slzy? Ty si nech až do šatny.“

Nejdřív se věnovala baletu, krasobruslení a běhu. Jako dítě ale jednou vyhrála běžecký závod podvodem. Zkrátila si cestu a nikdo na to nepřišel. Děsně se ale za ten švindl styděla… Klíčové ale pro ni bylo setkání s trenérkou Evou Bosákovou, gymnastkou se čtyřmi olympijskými medailemi. To jí nebylo ani 15 let.

Vlastně tomu hodně pomohla maminka Čáslavské. Podle trenérky neměla budoucí hvězda talent. Musela tvrdě makat. Už za tři roky ale skončila druhá na mistrovství republiky, hned za Bosákovou. A za pět let z ní byla profesionální gymnastka. Do té doby se živila jako písařka, která marně toužila po studiu medicíny.

Už na své druhé olympiádě v Tokiu v roce 1964 vyhrála tři zlaté a od Japonců dostala samurajský meč. Za odhodlání a fair play. Po návratu domů ji přijal i prezident. A zařídil, aby jí její plat 460 korun zvýšili o 60 korun… Jenže pak v roce 1968 Věra Čáslavská podepsala 2000 slov.

Funkcionáři strany jí vyhrožovali nebo prosili, aby odvolala. Tehdy ještě neměla děti, takže na ni neměli tak velkou páku, a tak svůj souhlas neodvolala. Když v srpnu přijely tanky, byla na olympiádě v Mexiku. Při sovětské hymně sklopila na znamení vzdoru hlavu. Chtěla, aby vítězství patřilo národu, ne komunistům.

V Mexiku se i vdala. Na svatbě s atletem Josefem Odložilem bylo snad 50 000 lidí. Uvnitř kostela nebylo slyšet vlastního slova a utéct museli zadním vchodem. Po návratu domů Věra dala své medaile vládě Alexandra Dubčeka, lidé ji tak doslova nosili na rukou. A s aktivní kariérou chtěla skončit.

Toužila po práci trenérky, ČSTV ji ale škrtlo z řad tělovýchovné jednoty. Čekala dceru Radku a byla z ní osoba společensky nežádoucí. O práci nezavadila dalších pět let… Pustila se do psaní knihy Cesta na Olymp, dálkově dodělávala vysokou školu a narodilo se jí i druhé dítě, syn Martin.

V roce 1974 přece jen dostala místo trenérky gymnastiky Sparty Praha. Koncem 70. let si Čáslavskou vyžádal sám mexický prezident, jako expertku gymnastiky. Pustili ji i s celou rodinou, která se tam ale začala pomalu rozpadat. Josef Odložil byl nesmlouvavý a tvrdý voják (měl zkušenosti i z mise v Iráku). Rozepře manželů nejvíc odnášely děti. Po 19 letech manželství přišel rozvod. Brala to jako prohru.

V roce 1989 žádala Václava Havla, aby mohla promluvit k lidem. Tehdy jí Havel dokonce nabízel křeslo pražské primátorky, Japonci ji zase chtěli za velvyslankyni. A když se Havel stal prezidentem, chtěl jí mít na Hradě jako poradkyni. Vydržela dva roky, ale bylo toho tolik… A pak se stalo něco, co jí změnilo zbytek života.

Syn Martin při potyčce nešťastnou náhodou zabil vlastního otce. Začal kolotoč vyšetřování, soudů, denně tragédii propíral bulvár. Bez toho, aby o to prezidenta vůbec požádala, dostal její syn prezidentskou milost. Všichni to brali jako protekci, po které následoval opravdový hon na čarodějnice. Věra Čáslavská skončila na psychiatrii.

Dalších 15 let žila v ústraní. Po synově amnestii odešla ze všech funkcí a začala se bát mluvit na veřejnosti. Když se pomalu dokázala vrátit, vážně onemocněla. Zase musela zápasit, tentokrát s časem. „Vyhraje jen ten, kdo se smíří, že nemůže ovlivnit úplně všechno. Občas to má v rukou osud, nebo chcete-li Bůh,“ říkala tehdy.

Radiodokument