On Air – Paradoxy Jaromíra Nohavici: Písničkářova cesta od protestsongů k řádu od Zemana (2017)

Jak neschematicky popsat dnešní pozici písničkářské hvězdy – a jaká k ní vedla cesta? Nohavica měl jinou startovní pozici než ostatní zdejší songwriteři. Když okouzlil s kytarou publikum v roce 1982 na festivalu Ostravský kolotoč, byl „tím od Rottrové“ – textařem, který pro popovou stálici přetextovával Black Sabbath (Lásko, voníš deštěm), The Jacksons (Muž č. 1) nebo hit ověnčený Grammy Bette Davis’ Eyes (Dívka, která spí jen tak). V českém kontextu patřil mezi lepší textaře: uměl to s jazykem, nebyl tak bezobsažný jako druzí a „ženskou mentalitu“ textů pro Marii Rottrovou naplňoval víc než jen romantikou. Když se „utrhl“, vypadalo to jako vzrušující příběh přeběhlíka od popu k nezávislé kultuře: občas zpíval neskrývaně kriticky, byl neskutečně uvolněnější a vtipnější než oficiální pop, se střapatou hlavou a mnoha zmínkami o erotice se stal hvězdou zvláštního typu. Když překládal (nebo v překladech druhých zpíval) Vladimira Vysockého a Bulata Okudžavu, říkal tím: ruská okupace neznamená, že ruskou kulturu nelze použít k souznění a mírné subverzi. Když si vybral ke zhudebnění ty nejtřaskavější ze Slezských písní, spojil se se svým krajem. Dělá to dodnes, tehdy to bylo méně proklamativní.

Změnila se v čase Nohavicova poetika? To tedy ano. Zatímco dnes má tolik míst v jeho textech lidové, až populistické rysy, v jeho nejstarších písních lze slyšet opačnou tendenci: skepsi k většině, stádnosti, pocit, že lidi umějí být pakáž. Byla to nedůvěra mladého buřiče, která se po středním věku (a v jiném levelu popularity) vytratila? Písničku Velký umění zpívá kdosi, v kom se neschopnost porozumět divadlu mění v nenávist; historické Dál se háže kamením s nechutí pozoruje vyostřené „lidové“ soudy nad vším výjimečným, od Krista po moderní matematiku. „Ve městě jménem… ale to je vlastně jedno / na sklonku přítomnosti a historie / miliarda Pilátů / zase si ruce myje,“ uzavírá Nohavica song. Cítil se tehdy spíš jako příslušník vzdělané vrstvy, skoro intelektuál, typ, který to u obecného lidu nikdy nemá zrovna dobré?

Osmdesátými roky se Nohavica prohrál mezi různými úrovněmi zákazů. Jeho koncerty byly dobrodružství. Na poloilegální vystoupení na pražských vysokoškolských kolejích nemusel existovat jediný leták nebo zmínka v programu: tichý telegraf od člověka k člověku zafungoval, klub totálně praskal ve švech, v sále byl nepochybně donašeč, přesto svobodomyslnost dominovala. Je ironie, že z festivalu Porta Nohavicu vykázal a deportoval tehdejší funkcionář SSM Miroslav Šlouf – později poradce Miloše Zemana, který nyní Nohavicu dekoroval.

Písničkář měl ve svém repertoáru z první poloviny 80. let několik jasných a drzých výpadů proti režimu. Přicházela s ním odvaha, zpíval „já se vás nelekám, / víte, co mi můžete / a hádejte kam“ (Haleluja aneb Velká zpověď), zpíval „prosím jenom o jedinou malou úsluhu / netvrďte mi do očí, / že jednáte z mé vůle“ (Rakety), o prvomájových mávátkách i o emigraci folkových zpěváků. Jistě – Nohavica byl kromě odvahy i vtipný a poetický, i tím přitahoval publikum, ale marná sláva: svou popularitu opřel o veřejnou roli rebela.

Když se pak člověk dozví, že paralelně s touto odvahou podával pro tehdejší Státní bezpečnost informace o Karlu Krylovi nebo Pavlu Kohoutovi, celá osobnost zpívajícího prostořekého bojovníka se rozpadne. Zbyde snad jen role, chuť být jako rebel viděn zvenčí. Samozřejmě, střet s mocí měl často povahu skutečného střetu a nikdo není vinen tím, že má strach: ale v zemi muzikantů zavřených, zraňovaných při výsleších, vypuzených do exilu a přinucených po léta nevystupovat byla laťka osobní integrity nasazena jinak.

Neměli bychom zapomenout zmínit, že Nohavica pravdivost dochovaných zápisů do značné míry popírá: většina jeho spisu byla skartována, ovšem v zachované části jsou konkrétní výpovědi, písničkář mimo jiné udal Vladimíra Hanzela a Jarmilu Polákovou, dramaturgy jednoho z nejpodstatnějších festivalů té doby na Lipnici a šiřitele petice Několik vět.

Kdo naslouchal předlistopadovému Nohavicovi pozorně, mohl tušit, že o roli hrdiny až tolik nestojí. Byly mu blízké šansony, psal dost lyrických písní, prokládal je humornými kuplety, protestsongů vytvořil v druhé polovině 80. let už minimum. Nohavica si dokáže získat publikum živou emocí – ale v různých písních dychtivě, tesklivě i bujaře plane pro věci, které jsou navzájem protichůdné. Jednou vstupuje do role husity, podruhé trpce zpívá „ve jménu kalicha oltáře rozsekali“. Jednou publikum ujišťuje „sám sebe povoluju, sám sebe zakazuju“, aby jindy obracel v žert cenzuru slovy „chtěl jsem vám říct, že to, co chci vám říct, dřív, než mohu říct, musím někde říct“. Jednou jako vypravěč zapáleně svědčí „pro mě žádný Bůh nikdy nebyl“, pak zas jde s dětmi pokorně a lidově „do chrámu Páně“. Nohavica je v tomto smyslu méně „osobní svědek“ a víc prostě textař, který jednou zpracuje ten motiv a podruhé protichůdný, jak si to ta která píseň pro dobrý účinek žádá. Zdá se, jako by rebelská drzost a kontakt s mocí u něj nebyly víc než právě takovým paradoxním párem motivů, rozvíjených, kde to bylo třeba.

Ještě v roce 1988 mu vyšlo album Darmoděj, náklad 105 000 kusů se vyprodal hned. První porevoluční album má titul V tom roce pitomém: ten název se váže k roku, kdy sice skončí válka, ale všichni, zvyklí existovat jen v sepětí s bojem, tu zůstávají. Je to evidentní paralela s koncem totality a studené války: s vámi, naformátovanými pro boj proti druhým, bude ještě potíž, říká touhle písní Nohavica.

Možná cítil, že i pro něj nové poměry budou těžší. Začal přitom úspěšně. „Můj listopad přišel až v roce 1991, kdy jsem šel na protialkoholní léčení,“ řekl Moravskoslezskému deníku, „to jsem se zbavil celých těch osmdesátých let v sobě.“ V roce 1993 nahrál ve studiu Karla Plíhala přelomové Mikymauzoleum, album, na kterém se bilancuje i energicky hledí dopředu. Písní Never more mluví o děsu z nátlaku minulé moci, o smlouvě s ďáblem: básnická zkratka mu ovšem umožnila nezmínit se o tom, zda a jak on sám na ďáblovu výzvu zareagoval. Mimochodem, ad Nohavicovy paradoxy a proměny: zatímco na starších koncertech Nohavica tlumí publikum a říká, že do skandovaného tleskání hrát neumí, píseň Muzeum patří k těm, které později do rytmického tleskání velkých hal Nohavica nadšeně zpíval-křičel, místy až rapoval. Už se to naučil.

K mainstreamové slávě ho nepochybně katapultovalo album Divné století (1996): manažer a hudebník Zdeněk Vřešťál poprvé postavil kolem Nohavici studiovou kapelu. Bohatší sound písní nesmírně zabral: a podíl na úspěchu jistě měla umně střídaná emoce rozvernosti a tklivosti, lidové nezávaznosti a dějinného patosu (viz písně Těšínská, Sarajevo, Až to se mnu sekne). Český pop se tehdy rozhlížel, jaké přijme nové standardy. Nohavica se vyšvihl k plošné popularitě. Jakmile se uvolnily vydavatelské poměry, začal se – od roku 2006 – vydávat sám. Ekonomicky nemohl zvolit logičtější řešení.

Když mi nevěříte, tak spolu nebudeme mluvit: do takového postoje eskalovala jeho nechuť komentovat svou minulost. Když mu redaktor Respektu Jaroslav Spurný v roce 2006 předložil zachovanou část spisu, která přinášela nová fakta, Nohavica zareagoval, že je to pro něj impuls pořádně se s minulostí vyrovnat. Na veřejnosti to nikdy neudělal: v písních jako Já si to pamatuju rezonuje především ublíženost a uraženost – spolu s obviněním, že média by z něj nejraději znovu udělala alkoholika. Album Ikarus (2008) se v tomhle smyslu stalo jeho nepodařenou krizovou komunikací.

I tady lze nejspíš hledat důvody, proč se Nohavica posouval do jiné společnosti. Na album Ikarus vyšla vřelá recenze Jany Dědečkové: členky Rady ČT v době televizní krize, nesmiřitelné kritičky veřejnoprávní televize a osoby hojně citované Parlamentními listy. Dědečková pozvala Jaromíra Nohavicu na svůj „pravicový názorový server“ Virtually.cz: písničkář tu uveřejňoval své aktuální písně týden co týden, spolupráce se protáhla na tři sezóny (2009–2012), vše pro posluchače zdarma ke stažení dodnes. Tady Nohavica střídá aktuální zábavné šťouchance a hříčky se skutečnými názory a politikou. Především je přesvědčený o nebezpečí návratu komunismu starého střihu: zpívá třeba o tom, že po létě s Topolem přichází podzim s Jiřím a pak dokonce jaro s Vojtou (tedy od Topolánka přes Paroubka k Vojtěchu Filipovi a KSČM); na tuhle polohu pak navazuje na oficiálních albech („kupte si hřebeny, blíží se všivé časy“). V souladu s celým serverem není příznivcem evropské integrace, na rozdíl od suchých demagogických výpadů v článcích je aspoň vtipný („jděte někam s eurem / my vám naňho seurem“). Průběžně píše variace na téma „obyčejní lidé jsou na tom dnes mizerně, cítím se být jedním z nich“ – viz písňové výroky jako „na posraného i hovno padá, tady je těžká jakás smysluplná rada“. A zase: motivy z Virtuálek přirozeně pokračují na albech: „V New Yorku chyt sem koutek od plastových lžiček / ale nejlepší káva je v Hypernově U Rybiček.“ Souzněním s lidovou a regionální obyčejností si Nohavica věru neškodí: viz vyprodaná O2 arena v říjnu 2017 jako standardní, u Nohavici už očekávatelná událost.

V září roku 2015 otevřel Jaromír Nohavica spolu s podnikatelem Janem Světlíkem vlastní ostravský klub Heligonka. Vystupuje tu několikrát měsíčně s různými programy, standardní cena vstupenky na jeho koncert je 1 000 korun. To je protipól Nohavicovy lidovosti: ale jak napovídají jeho písně, na rozpory je v širokém, emotivně lyrickém srdci místa dost. Snad je v životě dost prostoru na obojí, snad se prostě v čase střídají momenty, kdy člověk nadšeně splývá s něčím, a pak zas s něčím úplně jiným. Nohavica bude jednou varovat před starými komunisty, pak se zase vyfotografuje s Tomiem Okamurou, příště udělá s vážností, patosem nebo pasivně agresivní ublížeností zase něco dalšího. Bylo by zbytečné příkládat těm gestům skutečnou závažnost: jen počítejme s tím, že na své klikaté cestě Nohavica občas nějakého toho Okamuru zpopularizuje.