Mozaika – Literární pondělí Václava Černého (2016)

Černého články z Lidovek psané v letech 1936 až 1938 možná nejsou tím nejskvělejším, co literární kritik a historik napsal, pravda ale je, že ať je bereme jako detail zmíněného celku, anebo samostatnou ukázku dobové práce, na první pohled z nich dýchne záviděníhodná svěžest a osobitost bez služebnosti. A v dalším náhledu zjistíme třeba to, v jak širokém okruhu se o literatuře před osmdesáti lety psalo, o poezii i próze, o kvalitách či slabinách díla samotného, bez důrazů na komerční úspěšnost nebo společenské pozice tvůrce.

Metoda se od Černého časů nezměnila

Redaktor dostával knihy na pracovní stůl, něco sám vybral, jiné mu kdosi doporučil. Důležité je, že pokud už o knize informoval, vypořádal se s jejím obsahem, rozvažoval o díle, jazykové vyzrálosti, nápaditosti. Kriticky formuloval to, co jej na slovech bavilo, provokovalo, případně popouzelo a činil tak vkusně a elegantně. Takové vyjádření je vždy užitečná služba, prospěšná duševnímu zdraví konkrétních autorů i literárního prostředí.

„Muž, jehož prozíravost zaslouží obdivu“

Nejčtenějším ze souboru bude nepochybně článek ne přímo literární, spíš společensko-kritický. 7. prosince 1936 totiž vychází pod titulkem „Dr. Goebbles ruší kritiku“ komentář začínající slovy: „Říšský ministr národní osvěty a propagandy … je muž, jehož prozíravost zaslouží obdivu, neboť chce obratně to, co chce.“ V ukázkovém stylu je tu zacíleno a jsou uvedeny jasné důsledky malých rozhodnutí mocných. Pro potvrzení příkladu stačí číst hned následný příspěvek ze 14. prosince 1936 s názvem: „Humanista Gide a stalinský komunismus“. Komu by nestačilo varování před jednou demokracii ohrožující totalitou, má zde dostatečné výhrady i v jejím sovětském vydání.

Černého Literární pondělí ale nejsou jen komentáře světodějů a všehomíra. Někdy jen stručně rekapituluje ediční plány, jinde věnuje prostor „zapomenutým básníkům“, ohlíží se po „dlouhém, němém a žalostném zástupu obětovaných a zapomenutých“ a uvádí: „často zcela výjimečnou vteřinu skutečného posvěcení v celé tvorbě autora“.

Ale samozřejmě zábavnější je, pokud Václav Černý informuje o aktuální nadějné tvorbě. Chválí Nezvala, Seiferta. Tolik krajin Hanuše Bonna je „knížka šťastná, v níž přemnohý verš zní už podivuhodně zrale a hutně, třebaže rejstřík básnických motivů i výrazových prostředků je tu dosud dosti úzký“. Kulhavý poutník Josefa Čapka je: „Kniha plná hlubokých zátočin, upřímná, hořce i sladce tryskající z ryzí pravdivosti životní…“ To, co viděl recenzent před 80. lety, je stále živé a jeho soudy platné.

Bylo jistě i tehdy mnoho balastu, břitké formulace v Černého publicistice také hojně přečteme, ale podstatné je, že v odhadu životaschopné literární kvality tu mýlku nenajdeme. Souhrn textů Václava Černého z Lidových novin je záslužný čin, za přípravu zaslouží dík editorka Klára Soukupová, stejně jako za popis, komentář a rejstřík. Literární pondělí je kniha nepostradatelná a „do učení“ k Václavu Černému může i dnes jít každý psavec, redaktor, lyrik i kritik.