Mozaika – Robert Menasse (2017)

Rakouský romanopisec, esejista a překladatel Robert Menasse je označován za nejvýznačnějšího spisovatele své generace. Jeho romány i eseje – například Blažená léta, křehký svět; Smyslová jistota; Čelem vzad; Vyhnání z pekla nebo Don Juan de la Mancha – za sebou nechávají nesmazatelnou stopu. Ve svých dílech se Menasse zabývá řadou témat: od dějin a lidské nechopnosti se z nich poučit až po kritiku současné rakouské společnosti, Evropské unie či globalizace.

Laureát řady prestižních literárních cen je v těchto dnech hostem pražského Festivalu spisovatelů, na který přijel představit svůj poslední román Hauptstadt, jehož český překlad se připravuje. Právě za tento román Menasse před měsícem (9. října 2017) obdržel prestižní Německou knižní cenu. V rámci festivalu se zároveň účastní i několika diskusí, které ukazují na aktuální problémy dnešního světa.

Přijíždíte na Festival spisovatelů, jehož mottem je letos citát z esejistického díla amerického černošského spisovatele Jamese Baldwina „A příště už oheň“. Organizátoři jím jasně upozorňují na alarmující stav, ve kterém jsme se jako lidstvo ocitli. V jakém bodě se podle Vás nyní nacházíme?

To je složitá otázka. V Evropě se každopádně nacházíme v jakési přechodové fázi, v jakémsi mezičase. Vidíme, že některé modely nefungují, ale zatím netušíme, čím je efektivně nahradit. Lidé jsou unaveni, jsou tím přesyceni, a zároveň mají strach z budoucnosti. Svět se díky globalizaci, díky masové migraci i změnám v oblasti ekonomiky radikálně mění. My v Evropě ale zatím nevíme, jak tuto situaci podchytit, jak vytvořit pro lidi lepší podmínky, jak vybudovat více vzájemné sociální důvěry a bezpečí. Tato přechodová situace, situace nejistoty, je velmi nebezpečná, protože ve společnosti dostávají prostor radikální síly. Vidíme to v řadě evropských zemí – například v Rakousku, kde se extrémní pravicová strana nedávno stala součástí vlády. Něco podobného se děje i v Německu, které v posledních volbách dostalo v tomto ohledu velmi jasný vzkaz. Podobnou radikalizaci vidíme i v České republice. Problém je v tom, že nevíme, jak většině evropské populace nabídnout jinou, novou perspektivu. Řešení ale existuje, a tím řešením je Evropská unie. Téměř všechny problémy, které řešíme ve většině evropských států, dnes nejsme schopni sami vyřešit. Tyto problémy jsou příliš velké, příliš globální. A Evropská unie nabízí možnost řešit je společně. Problém je ale mimo jiné v tom, že většina lidí ztratila důvěru v unii, ztratila důvěru v evropské politické elity.

Problém ale určitě nespočívá jen v nedůvěře lidí v Evropskou unii, problém je mnohem složitější.

Ano, samozřejmě. Politické elity si vždycky mohly dělat, co chtěly – a to i navzdory nedůvěře nebo vůli lidu – jak jsme toho byli mnohokrát svědky v dějinách. Máte pravdu, že současný problém Evropy spočívá někde jinde. A to ve dvou druzích politických elit. Ten první z nich se snaží nalézat společná řešení – to dělá evropská Komise. Na druhé straně ale stojí evropská Rada, která se skládá z reprezentantů všech členských států, kteří o všech záležitostech rozhodují prostřednictvím volících hlasů. Tak mohou zablokovat cokoli, a to se také často děje. Problémem Evropské unie je nefunkční systém, který negativně ovlivňuje možnosti rozhodování i konání této instituce. Domnívám se, že na tuto situaci existuje pouze jedno poněkud radikální řešení – zavřít Radu a nechat evropskou Komisi pracovat.

A domníváte se, že se to reálně může stát?

Ne, myslím, že ne. A já se bojím toho, že současný systém se vzhledem ke své nefunkčnosti brzy zhroutí. Až se Unie rozpadne a my se vrátíme ke konkurenci mezi jednotlivými státy, bude to mít své následky, způsobí to skutečnou misérii, a to na všech úrovních – ekonomické, politické, duchovní. Lidé pak řeknou – tohle už nikdy. A celé to začne nanovo. Upřímně nevím, proč musíme stále opakovat stejné chyby.

O systému, mechanismech i smyslu Evropské unie jste napsal řadu esejů, věnujete se jim i v posledním románu Hauptstadt (Hlavní město). Jak složité bylo zobrazit toto téma prostřednictvím literární fikce?

Bylo to velmi jednoduché. To, co mě motivovalo, bylo zjistit, jak to celé funguje. Z mého pohledu je to, co se nyní děje v Evropě, zcela unikátní, je to vlastně pomalá revoluce. Poprvé v dějinách starého kontinentu se všechno odehrává na jednom místě. Zákony a tím i podmínky našeho života jsou formovány v jednom nepříliš velkém městě. A to se předtím nikdy nestalo. Byly tu velké říše, velké mocnosti, které měly silná hlavní města, která ovlivňovala a formovala životy lidí, ale nikdy to nebyl celý kontinent. Ale dnes to tak je, Brusel je takovým místem. A to mě nesmírně zajímá. Chtěl jsem vědět, jak to funguje, jací lidé tam žijí. Jak myslí, jak jednají, co konkrétně dělají. A tak jsem odjel do Bruselu a pronajal si tam byt. Strávil jsem tam více než šest let – od roku 2010 do roku 2016, a byl jsem svědkem jedné krize za druhou – od pádu řecké ekonomiky až po brexit. Během té doby jsem se setkával s mnoha politiky, se členy a spolutvůrci této instituce. Během poměrně krátké doby jsem nahlédl dovnitř a začal systému rozumět. A pochopil jsem, že román je ten nejlepší způsob, jak toto téma uchopit, jak ho přiblížit lidem. Protože Evropská unie a celá jeho administrativa je pro většinu lidí nejasná, mlhavá, velmi abstraktní. A já jsem jí chtěl dát tvář. Protože každou instituci tvoří konkrétní lidé. Román je literární forma, v jejímž středu jsou lidé – lidské jednání, lidské charaktery, lidské typy.

Znamená to tedy, že při psaní, při vzniku románu, pro Vás byly hlavní jednotlivé figury, jednotlivé lidské charaktery?

Ano, přesně tak. Postavil jsem svůj román na pěti, šesti odlišných individualitách, na rozdílných lidských typech. Ty ostatně můžete najít kdekoli – v domech, ve kterých žijete, ve firmách, ve kterých pracujete. Jsou to muži a ženy, kteří reprezentují všechny možnosti, perspektivy, ale i nebezpečí lidstva. Mohou vyrůst hodně vysoko, mohou dělat kariéry tak, že budou šlapat po lidech. Zároveň ale mohou investovat celé své srdce i duši pro dobrou věc, pro určitou ideu. Je to zkrátka jako v normálním životě. To, co mě zajímalo, je určitá sociologická variabilita, která se mezi členy evropských institucí nachází. Přestože tito lidé jsou často velmi vzdělaní, mají prestižní západní univerzity a hovoří pěti nebo šesti světovými jazyky, jsou velmi rozdílní, mají rozdílné kulturní zázemí, rozdílné osobní historie, které zásadně ovlivňují jejich postoje, jejich smýšlení, jejich názory.

Takže i v této knize se dotýkáte kulturní identity, sepjetí individuálních jedinců s jejich prostředím, s jejich historií, s dějinami.

Ano, právě to mi přišlo velmi podstatné. Nechtěl jsem jen popisovat systém, ale i vyprávět lidské biografie, které jsou velmi silně zakořeněny v evropské historii. Je totiž velký rozdíl, pokud jste Polák, jehož otec a děd byli členy odbojových hnutí, nebo jste-li Rumunka, jejíž předci po staletí žili a pracovali jako rolníci, nebo jste-li Angličan s aristokratickým pozadím. Z tohoto pohledu jsou instituce Evropské unie neuvěřitelně bohatým melting-potem, tavícím kotlem, v němž se setkává neuvěřitelné množství lidských i kulturních identit. A to pro mě jako pro spisovatele bylo fascinující a byla to velká výzva.

Jste autorem, který rád čeří stojaté vody. Je to podle Vás úloha spisovatele, úloha umělce? Vnášet do společnosti impulsy, určitý neklid?

Myslím si, že literatura a umění obecně nemají šanci příliš mnoho změnit. Ale mohou otevřít okna. A je jen na Vás, jestli se rozhodnete okno otevřít nebo zatáhnout závěs. V tom spočívá obrovská svoboda nás všech. My jsme ti, kdo dělají rozhodnutí, jsme plně zodpovědní za své životy. Já sám si připadám jako člověk, který hází kameny do vody a ukazuje, že pod hladinou je mnohem větší hloubka, než se na první pohled zdá.