Lit.: -kal-:
Babišův muž o incidentu v rozhlase: Jak to bylo s nadávkou pro matku Emmy Smetana? In web Blesk.cz, 18. 11. 2017 (článek). – Cit.: Výročí 17. listopadu rozhádalo někdejší bojovníky proti komunistickému režimu. Diskuse Českého rozhlasu, které se účastnili komentátor Jan Macháček a vysokoškolská pedagožka Monika MacDonagh Pajerová, má dohru. Pajerová v předtáčeném pořadu Názory a argumenty Macháčkovi vyčetla jeho práci pro šéfa ANO Andreje Babiše, ten odešel ze studia a při tom ji měl počastovat vulgarismem. Tvrdí to aspoň Pajerová a další z hostů, Jefim Fištejn. Macháček se v reakci pro Blesk.cz brání, že nic neřekl na záznam ani nikomu do očí.
„My jsme si kdysi tykali, byli jsme přátelé. Cítila jsem velké sympatie k tomu, co dělala vaše kapela, že jsi podepsal Chartu a tak dále. Ale zrovna člověk jako vy, že se nechá zaměstnat Andrejem Babišem, mi přijde asi tak komické, jako kdyby ses stal ředitelem VUML (Večerní univerzity marxismu-leninismu, pozn. red.),“ uvedla ve vysílání Pajerová.
„Jestli na mě chcete útočit, tak tady nemusím sedět. Starejte se o svou osobní integritu. O mojí osobní integritě vůbec nic nevíte,“ kontroval Macháček. Zdůraznil, že přišel na debatu o 17. listopadu. A odešel ze studia. Právě to je chvíle, kdy měl podle Pajerové říct na její adresu: „P**a jedna zatracená.“ Rozhlasové mikrofony ale podle Českého rozhlasu, který pořad odvysílal v pátek, tento vulgarimus nezachytily.
Macháček: Co jsem si řekl v kabátě, je moje věc. Nikoho jsem netituloval
Blesk.cz požádal o reakci Jana Macháčka. „Na nahrávce nic není a veřejně ani do očí jsem nic takového nikomu neřekl. Můj odchod byl oprávněný, přišel jsem na debatu o 17. listopadu a ne na debatu o tom, co dělám a kdo to platí,“ uvedl komentátor Lidových novin.
„Kdyby to bylo ohlášeno jako debata o mé osobě, tak je to jiná věc,“ zmínil Macháček pro Blesk.cz, aby dodal: „Co jsem si řekl pro sebe na odchodu už v kabátě, je vlastně moje soukromá věc. Nikoho jsem netituloval.“ Publicista Jefim Fištejn nicméně Pajerovou s tvrzením o vulgární nadávce podpořil. „Něco podobného jsem nezažil. Odešel rozčílen a poslal nás všechny do pr…,“ uvedl pro Echo24.cz.
Hosty diskuse v pořadu Názory a argumenty byli kromě Pajerové a Macháčka také publicista Jefim Fištejn – dlouholetý komentátor Svobodné Evropy – a režisér Igor Chaun. Moderátor Petr Schwarz se čtveřice ptal, jak jsou spokojeni se současným směřováním naší země.
Lit.: Hovorková, Johana: V Českém rozhlase vládne normalizační strach, říká Pajerová, kterou urážel Babišův novinář. In web Forum24, 21.11.2017 (rozhovor). – Cit.: Novinář Lidových novin Jan Macháček nazval Moniku MacDonagh-Pajerovou p*čou, když mu v debatě v Českém rozhlase připomněla, že on sám pracuje pro oligarchu a majitele médií Andreje Babiše. To ovšem není na celé věci to nejpřekvapivější. Český rozhlas podivně „ztratil“ nahrávku, na které urážky jsou. A hlavně, moderátor Petr Schwarz a všichni kolem něj zjevně dostali strach, protože zveřejnit něco špatného o spolupracovníkovi nejmocnějšího muže v zemi, to se zjevně nedělá. Celý incident přitom potvrdil například komentátor Jefim Fištejn, který u debaty také byl. A právě on Pajerové řekl, že přesně takto se sám cítil v době normalizace. Deník FORUM 24 přináší rozhovor s Pajerovou o tom, co přesně se stalo, ale hlavně o naprosto neuvěřitelných reakcích veřejnoprávního média a jeho zaměstnanců.
A co Pajerová Macháčkovi řekla? „Janu Macháčkovi jsem říkala, že když už se nenechal zlomit bývalým režimem, tak se nechal zlomit penězi. Vyčetla jsem mu, že pracuje pro Andreje Babiše, který lže lidem a manipuluje je prostřednictvím svých médií,“ uvedla.
Překvapilo vás, jak se Jan Macháček v debatě zachoval?
Ano, překvapilo, byla jsem v šoku. Vůbec jsem nevěděla, že debata mezi námi a těmi, kdo pracují pro Andreje Babiše, bude od nynějška probíhat takto. Vlastně jsem tomu nemohla uvěřit. Když Jan Macháček vstal, chvíli jsem si myslela, že se na mě vrhne. Není to příjemný pocit, že to totiž dost vysoký chlap. Ovšem on nakonec odešel, místo aby třeba obhajoval svého zaměstnavatele nebo alespoň Institut pro politiku a společnost, který platí Agrofert.
Poté ale asi bylo ještě více zarážející stanovisko Českého rozhlasu.
Ano. Ostatně není to poprvé, podobou zkušenost už má s rozhlasem například server Echo 24. Nejprve jsem si myslela, že se pořad vysílá živě, takže jsem si říkala, že je dobře, že lidé uslyší, jak se ti, kdo pracují pro Babiše a jsou s tímto faktem konfrontováni, chovají. Spousta mých známých vůbec netuší, co je Jan Macháček zač, protože vůbec nic nevědí o Institutu pro politiku a společnost, a někteří mají dokonce zato, že Macháček stále pracuje pro Knihovnu Václava Havla. Překvapený z toho byl i Igor Chaun, který se inkriminované debaty také účastnil.
Pořad ovšem živě vysílán nebyl.
Nebyl, předtáčeli to. A po tomhle incidentu byl moderátor Petr Schwarz celý nervózní, bledý a evidentně mu nebylo dobře. Několikrát z místnosti odešel, nejdřív to vypadalo, že jde za Macháčkem, pak zase, že mu je špatně. Ale nakonec jsem pochopila, o co šlo. Důvodem byla snaha zbavit se celé nahrávky. Schwarz mi řekl, že jsem zničila celé vysílání, které mělo být slavnostní. Také Chaun byl v šoku a říkal mi, že si myslel, že budeme vysílat pozitivní vibrace. Já vůbec nechápu, proč by vadilo, že hovoříme o politice, zejména v této době a po volbách, které dopadly tak, jak dopadly. Kdyby Chaun vysílal v roce 1989 na Národní jen pozitivní vibrace, asi by tam ještě pořád seděl. Jediný, kdo se zachoval přiměřeně, byl Jefim Fištejn. Ten celou věc veřejně potvrdil a také mi řekl: „Takhle začíná normalizace.“ A nemyslel tím Macháčkovo chování, ale to, jak se k němu postavili ostatní.
Hovořila jste s někým z Českého rozhlasu?
Atmosféra tam je celkově hrozná, evidentně jsou přesvědčeni, že po nich teď Babiš půjde. Debata skončila tím, že jsem se dohodla s techničkou, že se za hodinu vrátím a oni mi dají na flashku celý záznam. Jenže když jsem přišla, řekla mi, že nahrávka už není k dispozici, protože všechno vystříhali, protože sprostá slova se podle Kodexu ČRo nesmí vysílat. To celé je ale samozřejmě nesmysl, protože hrubý záznam museli mít. U toho byl mimochodem také Ondřej Konrád. Všichni se strašně bojí.
Jak celá věc pokračovala dál?
Moderátor Schwarz přišel na náš tradiční večírek, který se koná vždy 17. listopadu. Začal tam na mě křičet, že ho budu mít na svědomí, že ho teď vyhodí. Že žádná nahrávka neexistuje, což mu prý potvrdil i Radko Kubičko. A jestli mi to prý stálo za to. Reagovala jsem pouze tím, že mě taková reakce velmi mrzí.
Jak o tom přemýšlíte nyní, s odstupem?
Víte, podobné věci už známe já i můj kamarád Pavel Žáček, který se za mě okamžitě postavil, ze sporů kolem Ústavu pro studium totalitních režimů s Petruškou Šustrovou. Kdysi sympatický člověk Jan Macháček se, stejně jako Petruška, může změnit. My se k těmto lidem ale bohužel často chováme, jako by byli stále stejní. jenomže nejsou. Ale možná se tak rozčílil právě proto, že sám vnitřně cítí konflikt mezi tím, čím býval, a tím, čím je teď.
Ale ještě jednou bych se vrátila ke slovům Jefima Fištejna: ano, takhle začíná plíživá normalizace. Ne tím, že někdo cenzuruje nebo nadává. Ale tím, že k tomu všichni mlčí.
Lit.: Hošna, Jiří: Reakce Českého rozhlasu na lživý článek zveřejněný na serveru forum24.cz. In web ČRo, 21. 11. 2017 (reakce na článek na webu forum.24 + nahrávka k poslechu). – Cit.: Paní Monika Pajerová v rozhovoru pro server forum24.cz uvádí zcela lživé informace, které poškozují dobré jméno Českého rozhlasu.
Český rozhlas i jeho pracovníci se řídí Kodexem ČRo i zákonem o ČRo a respektují všechny zásady novinářské práce. Slova paní Pajerové o „normalizačním strachu“ či „cenzuře“ jsou zcela nepodložená a jsou urážkou poctivé práce zaměstnanců Českého rozhlasu, kteří zachovávají striktně při přípravě pořadů i při vysílání objektivitu a nestrannost. Naprosto směšné je, že si paní Pajerová dovolí hodnotit atmosféru v Českém rozhlase, ačkoli zde nepracuje a nic o dění v ČRo neví.
Rozhovor s paní Pajerovou se odvíjí od výroku Jefima Fištejna, zcela překrouceného a daného do úplně jiných, ba opačných souvislostí. Jefim Fištejn ČRo pověřil zveřejnit jeho stanovisko: „Pokud jsem hovořil o normalizaci, hovořil jsem o normalizaci ve společnosti. Nikoli o normalizaci v Českém rozhlasu, kde vůbec žádná normalizace a v žádném případě ani žádná cenzura v současnosti neprobíhá.“
Moderátor Petr Schwarz i jeho spolupracovníci postupovali ve všech ohledech zcela profesionálně. Kulatý stůl pořadu Názory a argumenty je moderovanou strukturovanou demokratickou diskusí, která se zabývá společensky závažnými tématy a v žádném případě ne fórem, které slouží pouze k osobnímu napadání názorových protivníků. Jako v každé takové diskusi její agendu určuje moderátor, který hostům dává slovo, hlídá korektnost diskuse a je také zodpovědný za to, že debata probíhá v demokratickém duchu, slušně a podle standardů danými především platnými zákony a normami. Naopak paní Pajerová od počátku diskuse nerespektovala pravidla určená moderátorem a zcela ignorovala téma pořadu „17. listopad a stav současné společnosti“.
Další lží je obvinění, že Český rozhlas údajně „ztratil“ nahrávku, kde pan Macháček pronáší urážlivá slova. Nic takového se nestalo a žádná urážlivá slova nezazněla. Český rozhlas standardně neposkytuje nahrávky a už vůbec ne před odvysíláním pořadu. Pokud nás tedy paní Pajerová obviňuje z cenzury kvůli tomu, že ji mistryně zvuku odmítla nahrávku poskytnout, je to naprostý nesmysl, protože nahrávky zkrátka neposkytujeme. Rozhodli jsme se ale udělat výjimku, abychom předložili důkaz, že žádná cenzura neexistuje a že obvinění Českého rozhlasu je naprosto absurdní. Proto tedy uveřejňujeme kompletní „hrubou“ nahrávku onoho konfliktu.
Český rozhlas zaráží, že server forum24.cz zveřejnil rozhovor, který poškozuje dobré jméno ČRo, aniž by si ověřil jakékoli v něm uvedené údaje či požádal o vyjádření ČRo. Považujeme toto jednání za krajně neprofesionální a požadujeme okamžité zveřejnění omluvy a naší reakce na váš nepravdivý článek.
Lit.: Hovorková, Johana: Jan Macháček, gentleman z Mafry. In web Fórum24, 18. 11. 2017 (komentář). – Cit.: Tak jsme se dozvěděli, jakým způsobem novinář Jan Macháček hovoří s dámou, když jej konfrontuje s faktem, že slouží agentovi StB. Mnozí lidé jsou překvapeni, a tak je dobré jim vysvětlit, proč je takové chování u Macháčka naprosto normální.
Macháček sám sebe prezentuje jako vznešeného člověka. Nikdo by se nepozastavoval nad tím, kdyby se podobně projevil například jeho firemní kolega Jaroslav Plesl. Ovšem to, že má pan redaktor ve zvyku ženu oslovovat p*čo, odráží firemní kulturu holdingu Agrofert a jejího majitele. Pan Macháček je dobrý zaměstnanec, a tak se této kultuře přizpůsobil. Nezlobme se na něj!
O Andreji Babišovi je známo, že neustále sprostě nadává a výše připomenuté sprosté slovo není rozhodně jediným z jeho bohatého slovníku. Ostatně vzpomínáte si na nahrávku Julia Šumana, na které Macháčkova kolegu Kamberského nazval k*kotem?
Nevyčítejme Janu Macháčkovi, že není gentleman. Ona je tu totiž mnohem důležitější věc, a to slova Moniky Pajerové, na kterou reagoval. „Janu Macháčkovi jsem říkala, že když už se nenechal zlomit bývalým režimem, tak se nechal zlomit penězi. Vyčetla jsem mu, že pracuje pro Andreje Babiše, který lže lidem a manipuluje je prostřednictvím svých médií,“ uvedla. No, nezbývá než říci, že měla pravdu. Nemáte pocit, že v tom se jedno vulgární slovo tak nějak ztratí?
A kdybyste se přece jen ještě divili, vraťme se zpátky k Agrofertu. Tam se totiž , a kdy jindy tuto věc připomínat než kolem výročí 17. listopadu, s oblibou parafrázuje slavná věta Václava Havla. Takže jak říká Andrej Babiš: „Pravda a láska nech jdou do p*či.“
Ještě stále vás Macháčkovo chování zaráží?
Lit.: Kroupa, Mikuláš: Rozhlas je skvělé a svobodné médium. In Facebook, 22. 11. 2017 (status). – cit.: Pobuřuje mě a chci se ozvat na to, co se stalo 17. listopadu ve studiu ČRo a na to jak rozhlas oficiálně na celou věc reaguje. Během debaty pan Macháček sprostě urazil dámu, když nasupeně odcházel ze studia. Urážku slyšela nejen paní Pajerová, ale i pan Fištejn. Těžko uvěřit, že by si to paní Pajerová a Fištejn vymysleli, i když na nahrávce nadávky slyšet nejsou. Rozhlas se měl vehementně zastat paní Pajerové, nikoliv ve svém oficiálním prohlášení paní Pajerovou napadnout: „Naopak paní Pajerová od počátku diskuse nerespektovala pravidla určená moderátorem a zcela ignorovala téma pořadu“. Je to reakce přitažená za vlasy a nevěcná. Paní Pajerová vyjádřila v diskuzi o Sametové revoluci pochybnost nad tím, co pan Macháček dělá a že tím pošlapal něco, co přeci étos Sametové revoluce nese. Pan Macháček se urazil a začal nadávat, místo aby v klidu vysvětlil, co dělá a proč to dělá a čemu věří. To přeci k diskuzi patří a konec konců do ní patří i to, že někdo uraženě odejde, ale je to samo o sobě výmluvné. Rozhlas ve svém oficiálním prohlášení dále reaguje na to, že paní Pajerová veřejnoprávní médium napadla, že tu vládne normalizační strach, protože jí zvukařka nechtěla dát hrubý záznam celé debaty. Na to měl rozhlas reagovat s nadhledem, že tu normalizace prostě nevládne. Není to přeci útok politika, ale uražené dámy. Ostatně si myslím, že jí paní zvukařka, resp. redaktor připravující pořad nebo moderátor nahrávku – na její prosbu – dát měl. Není to nic technicky náročného ani proti pravidlům rozhlasu. Pamětníkům také poskytujeme – mají-li zájem – celé jejich vyprávění, nikoliv jen sestříhané Příběhy 20. století.
K tomu „že v rozhlasu vládne normalizační strach“ mohu dodat, že osobně nic takového – ovlivňování, cenzuru nebo či jakýkoliv tlak – co smím a nesmím říkat v Příbězích 20. století – neznám. Mám naprostou redaktorskou svobodu. Za což jsem vděčný a snažím se – seč mi síly stačí dostát, aby pořady byly kvalitní. S redaktory zvláště z Pluska, kteří pracují na aktuální publicistice, se bavím a ptám se jich na jejich práci. Nejsou vystavováni nějakému vyslovenému cenzurnímu tlaku, nemístnému politickému ovlivňování. Samozřejmě velmi nelibě nesou komentáře externích i interních redaktorů – publicistů, kteří své komentáře opírají o informace z dezinformačních webů, se kterými dokonce někteří spolupracují. A to je jistě znevěrohodňující celou stanici. Bizarní situace, ale také celkem běžná – stanice by měla komentovat komentáře. Do diskuzí však je jistě správné zvát obě strany. Rozhlas není veřejnoprávní tím, že dává stejný prostor těm, kteří prokazatelně kopírují, využívají a šíří lži z prokremelských webů a různých hoaxů ze sociálních sítích.
Jeden editor (nepřeje si kauzu rozmazávat, aby se z toho nestalo podle něj nemístné téma útoku na svobodu slova) mi vyprávěl, že nedávno v garážích rozhlasu mimo studio ho sprostě urazil jeden poslanec a předseda jedné nejmenované parlamentní politické strany. Editor, který naštvaného politika slušně doprovázel až k autu, hájil svojí práci, vysvětloval, že nepříjemné otázky pokládají každému politikovi. Politik reagoval, co si to vůbec dovoluje, že je hovno! Kdyby na urážku redaktor reagoval tím, že mu za tu sprostotu jednu vlepí, měl by mé pochopení. Redaktor přešel urážky bez povšimnutí s chladnou hlavou, i to ho v mých očích povyšuje. Přešel jí už proto, že vulgarity naštvaných politiků, kteří si myslí, že média tu jsou od toho, aby jim pochlebovala, zná léta letoucí.
Obavy z toho, že se v rozhlasu a televizi mohou měnit svobodné podmínky, jsou na místě. Snahy politických stran ovládnout rady televize a rozhlasu známe léta, ale redaktoři a hlavně jejich nadřízení celkem úspěšně čelí těmto pokusům. Horší jsou plíživé a málo viditelné manipulativní snahy a ty prý v posledních letech se objevují dost často a týkají se např. témat uprchlíků, lithia, „bílé velryby“, a jiných všemožných útoků trollů, „hry“ pochybných novinářů či politiků. Témata má jistě veřejnoprávní média ve vysílání postihovat, ale s backgroundem, kontextem a investigativně na nich pracovat a ne jen nekriticky přebírat třeba prohlášení politiků nebo ministerstev. Od rozhlasu čekám kvalitní novinářskou analytickou práci, ověřování a investigativu, tak jak k tomu obecně nabádá etický kodex. A mohu zaručit, že v rádiu pracuje stále mnoho lidí, kterým věřím a vím, že jsou skvělými novináři.
Lit.: Chaun, Igor: Ty pí*o jedna zasr… Je Monika Pajerová doživotní majitelkou „studentské pravdy“? In web Reflex, 22. listopadu 2017 (článek). – Cit.: Byl jsem minulý týden v Českém rozhlasu svědkem nepříjemné situace. Co se stalo? Byli jsme pozváni na stanici ČRo Plus do pořadu k výročí Listopadu. Já a Monika Pajerová jako bývalí studentští vůdci a Jefim Fištejn a Jan Macháček jako novináři a političtí komentátoři. Měli jsme se bavit o směřování naší společnosti po listopadu 1989, o náladách ve společnosti, výsledcích voleb a tak podobně.
Mezi Monikou a Janem Macháčkem se tam odehrálo cosi, čemu se pak dostalo velké mediální pozornosti. Překvapilo mne to, protože jsem to vnímal jako interní záležitost, která se odehrála ve studiu a zůstane mezi přítomnými.
Nabyl jsem však dojmu, že je to sama Monika Pajerová, kdo si na tom buduje mediální slávu a vytváří portrét cenzurované hrdinky. Za to, že se „postavila prodejnému Janu Macháčkovi“. A tak vám povím, co se tam podle mého názoru vlastně stalo.
Už při příchodu mi dole ve vrátnici začala Monika vypravovat, jaká je to hrůza, že s námi bude vystupovat Jan Macháček, dříve přece tak skvělý novinář a chartista, který se teď zaprodal Babišovi a vede jakýsi jeho institut. Její „zděšení“ se ještě vystupňovalo, když jsem jí řekl ve výtahu, že to za prvé nevím a za druhé je mi to jedno.
Sotva jsme vstoupili do studia, ještě než jsme se usadili k mikrofonům, Monika napadla pana Macháčka, že on, signatář Charty 77, se nestydí „dělat pro Babiše“. Protože je předsedou správní rady jeho Institutu pro politiku a společnost. Už to samo o sobě se mi jevilo trapné a nemístné. A necítil jsem to tak jenom já.
Kupodivu to však neskončilo, ani když začalo vlastní nahrávání. (Točili jsme do záznamu, mělo se vysílat o den později.) V podstatě hned první otázku redaktora Petra Schwarze využila Monika k opětovnému útoku na Jana Macháčka. Jestli mu není trapné se nechat zaměstnat panem Babišem.
Cítil jsem potřebu k připomínce Dne svobody nabídnout posluchačům spíše optimistický pohled na naši současnost. Ale Monika to uzurpovala a navážela se dál. První kolo Jan Macháček ještě ustál a ohradil se, že by se měla starat o svou vlastní osobní integritu a neútočit na něj.
Když začala znovu, stále v průběhu nahrávání, už jsem to nevydržel: „Moniko, máme přece demokracii a každý může mít zaměstnání, jaké chce!“
Po dalším ataku Moniky se už pan Macháček zvedl a řekl, že za těchto okolností tady „nemusí bejt“. Nám ostatním to bylo velmi nepříjemné. Monika si zcela mimo rámec pořadu přisoudila roli studentky jako kdyby z doby čínské kulturní revoluce. Ona byla ta „majitelka pravdy“.
Pan Macháček se zvedl a došel si pro kabát na věšáku. Při odchodu si do toho kabátu COSI ZAMUMLAL. Tato věta byla předmětem velkých spekulací v tisku, zda při odchodu Moniku urazil, nebo neurazil. Teď se dozvíte pravdu. Když se oblékal, řekl si sám pro sebe, do toho kabátu, že se „nějakou pí.ou nenechá kádrovat“. A odešel ze studia. (Zdůrazňuji, že jsem se mohl přeslechnout.)
Neadresoval to přímo jí, vyslovil obecnou tezi. Prostě si emotivním způsobem ulevil v reakci na nepatřičné útoky Moniky.
Redaktor cítil zodpovědnost za vzniklou situaci, pan Fištejn byl zaražený a celkově nastala ve studiu tak hustá atmosféra, že by ji nožem krájel. Překvapilo mne, že jediný, kdo se dobře baví, je kupodivu Monika sama!
Redaktor Schwarz se vyběhl poradit do rozhlasové režie, co dál.
Všem nám klesla nálada pod bod nula, s výjimkou Moniky, a povídání o 17. listopadu jevilo se torpédováno. Po malé pauze jsme se přece jen dohodli, že budeme pokračovat. Moderátor udělal přemostění a jako tři hosté jsme pokračovali. Debata se rozjížděla jen ztěžka. O výročí Listopadu a situaci ve společnosti.
Cítil jsem to tak, že Monika zneužila pozvání do veřejnoprávní instituce a neprojevila základní slušnost. Jak vůči hostitelům, tak vůči ostatním hostům. Nedosti na tom, začala pak ze sebe dělat hrdinku a oběť cenzury. Zjistil jsem, že následně rozesílá kamarádům a známým SMS zprávu: „Vhled do toho, co nás čeká…! Včera natáčení v ČRo k 17. 11., a jakmile jsem řekla, že Babiš je velkým nebezpečím pro demokracii a že mě mrzí, že takový kdysi dobrý Jan Macháček se nechává Babišem platit jako ředitel toho tzv. Institutu, Macháček vyskočil a se slovy ,ty pí.o jedna zasr.…“ vyrazil ze studia a už se nevrátil… Vzkřísili jsme moderátora, dojeli jsme to s Fištejnem a Chaunem bez něj a já požádala o nahrávku… Jistě, pravila technička, přijďte si v 18 hodin s fleškou… Výsledek – zmateně tam pobíhali redaktoři se strachem v očích, nic mi nedali a ,už jsme to stejně vystříhali, to víte…‘. Obávám se, že vysílání zítra po 18. hodině bude řádně zcenzurované, a uvědomila jsem si, jak už se zase lidé bojí… Nikdo se mě proti zuřivému Macháčkovi nezastal a posluchači asi neuslyší, jak se Babišova hlásná trouba chová.“
Kamarád se mě v SMS zprávě udiveně ptal: Tohle se tam DOOPRAVDY STALO?
Nestalo… Přestože jsem měl s Monikou dosud přátelské vztahy, hájím zde redakci a pana Macháčka. Uvědomil jsem si, že Monika žije v jakémsi virtuálním světě „permanentního boje za vlastní pravdu“, přičemž tento svět povyšuje nad demokratickou realitu. Že v jistém smyslu od listopadu 1989 prostě nedospěla. Je pro mě nepřijatelné, aby byl host veřejnoprávní instituce kádrován jiným hostem za to, co dělá. Pokud pan Macháček v Institutu pana Babiše nežere děti, případně neholduje jiné kriminální neřesti, má plné právo vybrat si zaměstnání, jaké chce.
Nelíbí se mi selektivní pojímání demokracie, kdy pomyslný vítěz a morální arbitr bude kádrovat druhé. A vyčítat jim veřejně, na čí straně stojí.
Z mého pohledu získal pan Babiš výsledkem voleb obrovskou možnost dokázat, že podezření, která se k jeho osobě váží, jsou lichá. Má teď čas na to (podaří-li se mu sestavit vládu, případně nebude-li souzen a odsouzen), aby dokázal lidem, že chce téhle zemi opravdu pomoci. A nevnímá ji jako další divizi Agrofertu. V tom případě budiž mu i Institut s panem Macháčkem nápomocný.
A pokud ne, jistě budu mezi prvními, kdo je za to bude kritizovat. Ale ne dopředu kádrovat.
Když jsme se pak v diskusi uklidnili, vyslovil jsem vzpomínku na jedno indiánské přísloví. V každém z nás jsou dvě zvířata. Jedno dobré, druhé zlé. Obě jsou hladová a záleží na nás, které se rozhodneme krmit. Řekl jsem to v souvislosti se současným prezidentem. Myslím, že Miloš Zeman krmí to špatné v občanech. A proto i nárůst agresivity mezi lidmi, na sociálních sítích, vulgarit a nesnášenlivosti. Proto to nebývalé rozdělení společnosti.
Vím z vlastní zkušenosti, jak obtížné je krmit to „dobré zvíře v sobě“. Ale snažím se o to. A proto píšu i tyhle řádky. Monika Pajerová každopádně ve studiu Českého rozhlasu to dobré v nás nekrmila. A ještě se tím docela dobře bavila. Tolik tedy k tomu, co se tam z mého pohledu stalo.
Lit.: Drda, Adam: Babišák a rádio. In Bubínek Revolveru, 22. 11. 2017 (článek). – Cit.: Před pár dny se ve veřejnoprávním Českém rozhlase Plus natáčela debata k výročí 17. listopadu 1989. Moderoval ji Petr Schwarz, hosty byli pedagožka a kdysi revoltující studentka Monika McDonagh-Pajerová, bývalý novinář a dnes předseda správní rady Babišova Institutu pro politiku a společnost Jan Macháček, režisér Igor Chaun a novinář Jefim Fištejn. (Sestříhaná verze pořadu je dostupná zde.)
Ve zkratce došlo při nahrávání k následujícímu: moderátor se hostů úvodem zeptal, jaká vidí po letech od převratu vítězství a prohry, co se podle nich podařilo a z čeho jsou zklamaní. Monika Pajerová odpověděla, že je „trochu zasmušilá“ z nástupu Andreje Babiše a připadá jí paradoxní, že by se měl stát zrovna v době výročí premiérem. Na to po chvíli reagoval Jan Macháček obhajobou svého zaměstnavatele, mj. výrokem: „kdyžs to tady zmínila, pana Babiše, to udělá u těch zavilých bojovníků backfire, jakože to vlastně se vám vrátí zpátky, takže na tom proděláte. Jako negativní reklama je taky reklama.“ Monika Pajerová v odpověď konstatovala, že si kdysi Macháčka vážila, neboť kromě jiného podepsal Chartu 77 – a že když dnes pracuje pro Babiše, připadá jí to vzhledem k jeho minulosti „asi tak komické, jako kdyby si se stal ředitelem VUMLu“. Macháček se poté urazil, prohlásil, že nepřišel poslouchat osobní útoky, a odešel z vysílání. Ze záznamu dosti zřetelně vyplývá, že to nebylo emotivní počínání nervózního člověka zahnaného v diskusi do kouta (to by se ještě dalo pochopit), nýbrž spíše reakce arogantního funkcionáře.
Internetový časopis Echo 24.cz vydal pak 17. listopadu dopoledne zprávu, v níž se píše, že Macháček před odchodem ze studia Monice Pajerové nadával: „‚Nazval mne pí… zatracenou,‘ uvedla Pajerová. Její slova potvrdil i Jefim Fištejn, který se rovněž účastnil natáčení. ‚Něco podobného jsem nezažil. Řekl dokonce ty pi… zasraná. Odešel rozčílen a poslal nás všechny do pr…‘ řekl Fištejn.“
Věc se může zdát bagatelní, směšná a vhodná akorát tak pro bulvár a obveselení, jenže tomu tak není – v první řadě kvůli způsobu, jímž se k ní postavil Český rozhlas. Večer téhož dne odvysílal sestříhaný záznam diskuse a publikoval k události článek s názvem Jestli na mě chcete útočit, tak tady nemusím sedět, řekl během rozhlasové debaty novinář Macháček a odešel. Tvrdí se v něm, že Pajerová konfrontovala „novináře“ a „komentátora“ Macháčka „s jeho zaměstnáním v Lidových novinách“. I na takové konstatování by měla plné právo, Pajerová nicméně konfrontovala spolubesedníka ještě s něčím jiným, a tato podstatná informace v článku chybí: Macháček není pouze redaktorem Babišových novin (je-li jím vůbec), je v první řadě předsedou správní rady Institutu pro politiku a společnost, čili vysoce postaveným spolupracovníkem aktuálně nejmocnějšího politika v zemi. Dalšími členy správní rady jsou například politici hnutí ANO Adriana Krnáčová a Pavel Telička, ostatně spojení institutu s AB nikdo nepopírá a je zjevné ze zápisů v Obchodním rejstříku. Komentář Moniky Pajerové byl v souvislosti s výročím pádu komunismu namístě: Macháčkův pán je přece někdejší nomenklaturní kádr, člen KSČ a registrovaný spolupracovník StB, který už pár let prohlašuje, že jeho cílem je proměnit liberálně-demokratický polistopadový systém, jemuž říká „staré pořádky“, a řídit stát jako firmu.
Článek v ČRo navíc sugeruje, že Macháčkovo nadávání Pajerové nikdo nezaznamenal: „‚Moderátor Petr Schwarz […] vulgarismus neslyšel, ani v záznamu nebylo nic takového slyšet,‘ uvedl k tomu komentátor Českého rozhlasu Radko Kubičko.“ Pravda je, že mikrofony ve studiu nemusely zachytit slova syčená ode dveří (to ví každý, kdo má trochu zkušeností s rozhlasovou prací), nicméně v textu ČRo je jednoduše zamlčena skutečnost, že nadávky slyšel a dosvědčil Jefim Fištejn. Autoři Petr Schwarz a šifra „kro“ událost popsali, jako by takové svědectví neexistovalo, a tím Moniku Pajerovou de facto osočili, že si vymýšlí.
V úterý 21. listopadu jsem se po telefonu ptal Jefima Fištejna, jestli ho v Echo24.cz citovali správně – a potvrdil mi, že ano. Ani sám Macháček ostatně nepopřel své nadávání, které se ve vyjádření poskytnutém deníku Blesk pokouší obhájit poněkud kuriózním způsobem: „Na nahrávce nic není a veřejně ani do očí jsem nic takového nikomu neřekl. […] Co jsem si řekl pro sebe na odchodu už v kabátě, je vlastně moje soukromá věc. Nikoho jsem netituloval.“ Dne 22. listopadu vyšel v Reflexu bizarní článek dalšího z účastníků debaty Igora Chauna, který by si pro celkovou odpudivost zasloužil samostatný rozbor. Zde se soustředíme jen na to podstatné: Macháček dle Chauna před odchodem prohlásil, že se „nějakou pí.ou nenechá kádrovat“. Jeho nadávání tedy potvrdili všichni účastníci diskuse.
Kdyby dejme tomu ve Švédsku, v Británii nebo v Německu přišel do rozhlasového vysílání poradce nastávajícího ministerského předsedy, neustál slušně sdělované kritické výhrady, uprostřed debaty odešel ze studia a počastoval při tom oponentku vulgární urážkou, novináři by událost a téma zřejmě probírali několik týdnů – a plným právem. Macháček stojí v čele institutu, jehož posláním má být (dle proklamace na webu) „zkvalitňování českého politického a veřejného prostředí prostřednictvím profesionální a otevřené diskuse“. Otázky by se tudíž v médiích jen sypaly: Co dělá v čele takové instituce arogantní chlapík, který se sám neumí slušně chovat? K čemu vlastně ona instituce slouží? Proč si budoucí premiér takového člověka vybral a co to o něm vypovídá? Co přesně Macháčka ve studiu rozhněvalo a proč? V otázkách by se dalo pokračovat, a pokud si je novináři z většiny masmédií nekladou, ukazují tím pouze, jak hluboko česká žurnalistika klesla.
Monika Pajerová se po incidentu v rozhlase dožadovala původního nesestříhaného záznamu debaty a poskytla interview internetovému deníku Forum24. Nejsem kompetentní k tomu, abych potvrzoval nebo zpochybňoval její výpovědi o chování a výrocích moderátora Petra Schwarze, Jefima Fištejna nebo rozhlasové zvukařky atd. atp. Nicméně plně chápu, že se jí reakce rozhlasu dotkla: ČRo sice nemá povinnost předávat hostům syrové záznamy rozhovorů, nicméně za dané situace by to byla otázka férového přístupu i obyčejné slušnosti. Rozhlas však na žádost Pajerové zareagoval neuvěřitelným způsobem. Konečně zveřejnil střihem neupravenou pasáž nahrávky (nadávky mikrofony nezachytily) a vydal text, podepsaný Jiřím Hošnou a nazvaný Reakce Českého rozhlasu na lživý článek zveřejněný na serveru forum24.cz. Píše se v něm toto:
„Kulatý stůl pořadu Názory a argumenty je moderovanou strukturovanou demokratickou diskusí, která se zabývá společensky závažnými tématy a v žádném případě ne fórem, které slouží pouze k osobnímu napadání názorových protivníků. Jako v každé takové diskusi její agendu určuje moderátor, který hostům dává slovo, hlídá korektnost diskuse a je také zodpovědný za to, že debata probíhá v demokratickém duchu, slušně a podle standardů danými především platnými zákony a normami. Naopak paní Pajerová od počátku diskuse nerespektovala pravidla určená moderátorem a zcela ignorovala téma pořadu ‚17. listopad a stav současné společnosti‘.“
V této reakci Český rozhlas v duchu nejhorší české tradice dělá z oběti viníka. Jak je ze záznamu pořadu zjevné, neučinila Monika Pajerová nic nekorektního ani nedemokratického, přiměřeným způsobem reagovala na otázky moderátora, konflikt naopak vyhrotil dotčený Babišův zaměstnanec Macháček. Za druhé je nepředstavitelné, aby veřejnoprávní médium diktovalo hostům, jak smějí nebo nesmějí o určitém tématu mluvit, na co mohou či nemohou klást důraz a zda a nakolik se během diskuse o nějakém tématu mohou vyjádřit k morální integritě spoludiskutujících. Prohlášení lze sotva číst jinak než jako proklamaci řízeného omezování svobody projevu. Pajerová se v diskusi chovala korektně, nikoho neurazila, jen si dovolila nenaplnit představu, že se na 17. listopad bude pouze nekonfliktně, sentimentálně a neadresně vzpomínat – místo toho pojmenovala zásadní společenský problém. Jiří Hošna jménem ČRo dále píše: „Další lží je obvinění, že Český rozhlas údajně ‚ztratil‘ nahrávku, kde pan Macháček pronáší urážlivá slova. Nic takového se nestalo a žádná urážlivá slova nezazněla.“ Jen stručně ke zvýrazněné pasáži: opět je ignorováno svědectví všech účastníků debaty a Monika Pajerová je touto formulací postavena do nepřijatelné pozice.
V České republice došlo v posledních pěti letech k zásadnímu zhoršení mediálních svobod, a tudíž i k zásadnímu omezení svobodné diskuse. Veřejnoprávní média by takovému trendu měla čelit, měla by představovat jakousi demokratickou pojistku a záchranu, jinými slovy měla by být odvážnější a silnější než v méně krizových dobách. ČRo dnes jistě neovládá cenzura, avšak těžko se divit Monice Pajerové, že získala takový dojem: v jí zveřejněném případu rozhlas postupoval, jako by se rozhodl přesvědčit veřejnost, že se neřídí úctou k pravdě, nýbrž poněkud zvláštními pravidly vyváženosti: Babišův spolupracovník = těžká váha.
Lit.: Jelínek, Lukáš: Pluralita stokrát jinak. In web Deník Referendum, 23. 11. 2017 (článek). – Cit.: Z letošního 17. listopadu mi v hlavě zůstanou dva střípky: spor na levici, zda je co slavit, a urážky mezi dvojící zasloužilých protikomunistických aktivistů. Spolu to dává vysvětlení, proč jsme tam, kde jsme a líp hned tak nebude.
Tvrdit, že bídná životní úroveň těch, co si neuzobávají ze švédského stolu současné prosperity, představuje důvod k zatracení listopadu 1989, je hodně odvážné. Zastánci tohoto pohledu na levicových debatních fórech a sociálních sítích tak redukují, byť možná nechtěně, osmadvacet let stará očekávání jen na plné talíře a nadité peněženky.
Ne snad že by ekonomická motivace nebyla rozhodující. Klíče, kterými se zvonilo v ulicích, nebyly jen nejsnáze použitelnou rekvizitou. Šlo také o nástroj k odemčení nových komnat. Jedni za dveřmi vyhlíželi především svobodnou společnost, demokracii a právní stát, druzí vyšší životní úroveň (mzdy, důchody, koupěschopnost populace…).
Často se setkávám s lidmi, kteří mi říkají, že je jim možnost volného pohybu k ničemu, když nemají za co cestovat. Místo toho hledí, jak utáhnout nájem nebo děti na škole, jejich kroužky a záliby. Nikdy by mě nenapadlo jim vyčítat, že nedostatečně oslavují demokracii.
Jenže, marná sláva, demokracie je otevřeným prostorem, nabídkou příležitostí, které využijeme, anebo nikoliv. Jsme to my, kdo rozdáváme karty. Naši volení zástupci sestavují vlády a určují, které ekonomické strategie dostanou zelenou. Máme šanci věci ovlivnit, což před listopadem 1989 neplatilo. Proto je co slavit. Přinejhorším si můžeme sypat popel na hlavu za to, kam jsme poměry nechali dospět.
Potíž je, když v intepretaci posledního čtvrtstoletí se diametrálně rozcházejí i ti, co spolu tenkrát byli na jedné lodi. Monika MacDonagh Pajerová proprala v diskusi Českého rozhlasu Plus Jana Macháčka za jeho náklonnost k hnutí ANO. Komunisté jej nezlomili, ale za peníze se koupit nechal – tak nějak zněl její soud. Chybělo už jen pověstné „Co se stalo s Janem Macháčkem?“, což by volně navázalo na dotaz „Co se stalo s Petruškou Šustrovou?“, vznesený poté, co se Monika Pajerová rozešla s touto disidentkou – ale i se mnou a dalšími kolegy – v pohledu na činnost Ústavu pro studium totalitních režimů. Holt jsme z mašiny na kladení věnců a vyrábění kampaní udělali vědecko-výzkumnou a osvětovou instituci bez ambicí hrát politické hry.
A co že se to tedy stalo? Jediné. Různí lidé v rámci pluralitní společnosti různě využívají svoji možnost na vlastní cestu, na vlastní názor. Náklonnost Jana Macháčka k hnutí ANO nechápu. Ale ani náhodou by mě nenapadlo mu to vyčítat. Vždyť i babišovci potřebují kultivovat. Pokud se z miliardářova fanklubu nezmění v normální politickou formaci, skončí jednou ANO se svým otcem. Ovšem ne ve prospěch TOP 09 nebo ČSSD, ale třeba Okamurovy SPD. Proto držím Macháčkovu Institutu pro politiku a společnost palce.
Jan Macháček se v rozhlasovém studiu kádrovat nenechal, sáhl pro kabát a při odchodu si – mimo mikrofon – ulevil vulgárním výrazem, který rockery hrající s ním v kapele asi nerozhodí. To ale nic nemění na tom, že do slovníku kultivovaného člověka nepatří. Leda bychom si řekli, že každý máme jen jedny nervy…
Další účastník debaty, Igor Chaun, stejně jako Monika MacDonagh Pajerová jeden z listopadových studentských vůdců, pak celý incident popsal takto: „Cítil jsem to tak, že Monika zneužila pozvání do veřejnoprávní instituce a neprojevila základní slušnost. Jak vůči hostitelům, tak vůči ostatním hostům. Nedosti na tom, začala pak ze sebe dělat hrdinku a oběť cenzury.“ Podle Jiřího Hošny, ředitele komunikace a vnějších vztahů Českého rozhlasu, „paní Pajerová od počátku diskuse nerespektovala pravidla určená moderátorem a zcela ignorovala téma pořadu 17. listopad a stav současné společnosti. Další lží je obvinění, že Český rozhlas údajně ztratil nahrávku, kde pan Macháček pronáší urážlivá slova.“
Dál nemá smysl scénku pitvat, nestojí za to. Dokresluje ale, jak prochází proměnou nejen česká politika, ale i společenské a intelektuální salony, v nichž doposud lidé hlásící se k dědictví 17. listopadu táhli za jeden provaz. Je to minulost? Takže už nás vážně čeká jen vybírání mezi negativistou Okamurou a shůry spadlými Piráty? Pak by možná skutečně platilo, že není co slavit…
Naštěstí mám jeden osobní zážitek z letošního 16. listopadu. Pozvali mě navečer do Kopřivnice – na každoroční vzpomínku na Tomáše G. Masaryka, který byl tamním poslancem. Na akci pořádané Masarykovým demokratickým hnutím nechyběla krátká přednáška o Masarykově vztahu k regionu a kapela hrající vkusné úpravy písní Ježka, Voskovce a Wericha. Pak už jsme s Martinem Komárkem debatovali o současné politické situaci. Bez jadrných výrazů. Naopak jsem se několikrát s exposlancem za ANO shodl. Například v tom, že letošními sněmovními volbami nekončí svět ani demokracie v České republice, a že politické chyby, které pomohly zrodit Babiše, si stejně dříve nebo později vyžádají nápravu.
V zaplněném sále kulturního domu nám u stolků se zákusky naslouchali lidé (včetně komunálních politiků z Kopřivnice a okolí), kteří by Masaryka potěšili: svůj život neměří délkou, nýbrž naplněností – zájmem o věci veřejné. Trápí je stav partají, médií i riziko trhnutí zahraničněpolitickým kormidlem. Rozhodně však nepropadají skepsi a poraženeckým náladám, natož aby si vyčítali, že jeden volí levici a druhý pravici. Po tomto úchvatném zážitku jsem už ani druhý den další slavnostní fóra nepotřeboval.
Opakovat, že bychom měli hledat, co nás spojuje, ne rozděluje, zní banálně. Jenže kdy jindy než v listopadu si připomínat význam plurality a názorové pestrosti? Teprve bez ní by byl důvod k zapšklosti – nebo k novému pokusu o revoluci.
Tak trochu znám paní Pajerovou a znam pana Macháčka. Jisté je, že pan Macháček to má v životě těžší. To nic nemění na tom, že pokud pan Macháček přijal místo u pana Babiše, tak by měl být schopen se s tím vypořádat na určité intelektuální úrovni. Vzhledem k tomu, že víme, jaká je průměrná úroveň textů pana Macháčka a s jakou sebejistotou hájí svoje postavení, tak nepřekvapuje, že se s poznámkou paní Pajerové vypořádal tak jak to udělal, tedy po svém. V tom případě je ale udivující, že jej po tomto jeho vystoupení do Českého rozhlasu dále zvou. Protože to dělají, vypovídá to něco dosti podstatného i o lidech, kteří pracují v Českém rozhlase. Pokud bych musel pojmenovat, co to znamená nejen na úrovni mravní, a ta je jistě sdostatek zodpovězena shora, pak bych položil otázku, jak jsou připraveni moderátoři pořadů ČRo na různé debaty kam zvou pana Macháčka, a jaká je tedy potom úroveň těchto pořadů. Zároveň je to i odpověd´na celkovou úroveň osob, které takové pořady v ČRo moderují, a to jak odbornou, tak lidskou. Pokud jde o paní Pajerovou, její osobnost se vymyká širšímu záběru méhou pozorovacího obzoru, troufnu si ovšem konstatovat, že její vystoupení mají určitý nadhled, co bych uvítal, aby z nich byla k poznání co největší hloubka obsahu a vhledu; k tomu: Je samozřejmé, že když přijde kamkoli člověk určité vyšší úrovně, zaimponuje, přičemž teprve větší frekvence vystupování umožní lépe takového člověka poznat. / Pokud jde o osobu pana Fištejna, tato osobnost je české veřejnosti známa dobře a víme jakými otázkami a argumentací se zabývá. / Co se týče pana Chauna, každý ví, že to je známý režisér, který na určité úrovni předává nějaká poselství, a ta jsou, pro zástupy lidí určitě v něčem i docela zajímavá. // Je škoda, že pan Macháček nedokázal jako čestný muž vyargumentovat svoje důvody a elegantně se zabývat tématy, která bude otevřena, Svým odchodem se sice nevyřadil ze slušné společnosti úplně, avšak jeho neschopnost a i neochota v duchu fair play obhájit svoji životní cestu, to svědčí především o v podstatě naprostém nepochopení demokratického, politického a společenského dění vůbec. Co takový člověk pohledává v Lidových novinách, je otázka. A vypovídá to samozřejmě i o LN dneška jako takových. / Co se týče moderátora: Sekundoval paní Pajerové dosti chabě.