Mozaika – Kirill Medveděv (2017)

Ruský básník, esejista a hudebník Kirill Medveděv patří k nejvýraznějším hlasům své generace. Ve své tvorbě ostře kritizuje politický a umělecký establishment a jako občan s ním také aktivně bojuje. Názory na putinovské Rusko i současnou krizi kapitalismu spojil v knize „It’s No Good“, která mu v roce 2013 umožnila vstup na americkou scénu. Do angličtiny přeložené básně, eseje, polemiky a různé črty zapůsobily na tamní kritiku jako elektrický šok. Výňatky z této knihy básník minulý týden představil i na pražském Festivalu spisovatelů, kde se také účastnil několika diskusí a debat.

Jste nekompromisním kritikem kapitalistické společnosti, výrazným anti-putinovským hlasem, protirežimním aktivistou. Koho Vy sám považujete za svého největšího nepřítele?

Mým největším nepřítelem je bezpochyby kapitalistický systém. Putina vnímám jen jako lokální variaci tohoto systému, který v něm hledá svou vlastní, co nejvýhodnější pozici. Jak všichni vidíme, Putin jedná velmi agresivně, o čemž svědčí mimo jiné anexe Krymu, politika, kterou dělá na Ukrajině a řada dalších kroků. I jeho rétorika je agresivní. Z mého pohledu se snaží co nejvíce posílit svou pozici a vydobýt si respekt v prostoru mezinárodních kapitalistických kruhů.

V jednom rozhovoru jste řekl, že za svého největšího soka nepovažujete Vladimíra Putina ani jiné autoritářské představitele ruské politiky, ale především zástupce liberální inteligence, kteří jsou podle Vás vinni svou lhostejností a nečinností. Právě to jste označil za nejzásadnější problém post-sovětské společnosti. Platí to stále?

Upřímně si nevzpomínám, že bych někdy označil liberální inteligenci za svého nepřítele. Určitě jsem se ale vyjadřoval k  tradici a-politicismu, která provázela celou postsovětskou éru a která pronikala celou ruskou společnost. Lidé se například domnívali, že umělci by neměli své dílo ani občanské aktivity směšovat s politikou, že jejich tvorba i veškeré konání by mělo být apolitické. Asi před patnácti, deseti lety se ale situace změnila, vzedmula se poměrně silná vlna hlasů, které se začaly vyjadřovat k aktuálnímu společenskému i politickému dění v Rusku. Řada z těchto hlasů ukazovala a stále ukazuje na chyby a zvrácenost Putinova režimu. Ukazují mimo jiné na to, jakým způsobem se Putin dostal a také jak se udržuje u moci. Ukazují, že Putin není jen dědicem minulosti a sovětského režimu, ale zároveň i produktem nového, kapitalistického systému, který se v Rusku zformoval v období po pádu Sovětského svazu, v období restaurace. Skupina oligarchů potřebovala ochránit své ekonomické zájmy, svůj business, svá bohatství, a potřebovali někoho, kdo tyto jejich zájmy ochrání. A tak našli Putina.

Můžete nám říci více o aktuální situaci v Rusku? S jakými problémy se lidé potýkají?

Většina lidí se nezabývá nějakými ideologickými a politickými fantomy. Jsou plně zaměstnaní svým každodenním životem a domnívají se, že stát by se měl o jejich život více zajímat. Lépe se postarat o zdravotní péči, o vzdělání nebo bydlení. Ceny za zboží i služby v Rusku poměrně rychle rostou, ale lidé zůstávají chudí. Platíme více peněz, ale naše životní úroveň je stále nižší a nižší. Lidé také nemají příliš možnost podílet se na komunálních rozhodnutích, na která by přirozeně chtěli mít větší vliv.

Do jaké míry je Vám umožněno na tuto situaci kriticky reagovat? Jak jste na tom se svobodou slova, svobodou projevu?

Problém je v tom, že dnes je těžké předvídat reakci režimu. Můžete být básníkem, který vyjadřuje opoziční názory a při tom se Vám nic nestane. Můžete být ale také umělcem, který takové názory vyjádří a je okamžitě postihnut, poštván před soud a následně zavřen do vězení. To je třeba příklad divadelního a filmového režiséra Kirilla Serebrennikova (srebrenikova). Serebrennikov nejprve spolupracoval s vládními strukturami, režim ho podporoval, ale ve chvíli, kdy se stal opozičním, byl obviněn z korupce, ze zpronevěření státních peněz, a za tuto zpronevěru mu hrozí až deset let vězení. Nikdo příliš nerozumí tomu, na jakém základě režim na opoziční postoje a názory reaguje. Je to naprosto iracionální a produkuje to atmosféru paranoie. Někteří lidé proto raději zůstávají zticha, jiní se ale odmítají nechat potlačit, odmítají se bát.

K takovým hlasům ostatně patříte i Vy sám. K neduhům kapitalismu a putinovského Ruska se nevyjadřujete jen ve svých básních a písňových textech, ale také v esejích. V nich se kromě kritiky snažíte i naznačit odpověď na celosvětovou krizi kapitalismu. Jaké je podle Vás řešení?

Přiznám se, že nemám žádný globální recept. Pevně ale doufám, že jednoho dnes se moci chopí nějaká progresivní společenská, politická síla, která odpoví na celosvětovou krizi neoliberalismu. V Evropě se už takové pokusy objevují, například v Británii takovou alternativu představuje Labouristická strana pod vedením Jeremy Corbyna, kterého velmi obdivuji a kterého si vážím. Podobné procesy probíhají v Řecku, zatím ale jen na lokální úrovni. Uvidíme, v co přesně se vyvine boj za nezávislost Katalánska. Pokud by se tam k moci propracovaly demokratické síly, považoval bych to za pozitivní znamení. Pokud by ale převážily nacionalistické tendence, nebylo by to dobře. Na obecné rovině vnímám, že lidé jsou unaveni věčnou nejistotou a strachem o to, co bude zítra. Zda nepřijdou o práci nebo bydlení, zda nepřijdou o své základní jistoty. Je třeba na tuto situaci upozorňovat a snažit se hledat řešení, jakkoli těžké to je.