On Air – Martin Skočdopole (2017)

Málokdo má životopis jako Martin Skočdopole. Ještě ve dvaceti to vypadalo, že se bude živit jako řidič všeho možného – od tramvají po letadla. Když pár let po maturitě na dopravní škole utrpěl při nehodě zlomeninu nohy, bral to jako znamení zkusit ještě něco jiného. Stal se knězem, ale v kostele dlouho spokojený nebyl. „Kristus řekl, buďte solí, anebo buďte kvasem. Těmhle lidem seš už jen učitelem,“ říká o svých ovečkách z obce nedaleko Prahy, kde se záhy začal cítit sám a znuděný. Víc než se vzornými návštěvníky nedělních kázání bavilo Martina diskutovat s výpravčím a signálníkem z místního nádraží. Rozhodl se, že musí zpátky do kabiny pro řidiče. Boha přitom ale neopustil.

„Má signál i v podzemí, a hodně silnej,“ říká chlapík s tlustými brýlemi a úsměvem, který si udržuje i po celém dni těžké práce. Vstával v pět a jezdit bude až do podvečera. Má dobrou náladu, i když říká, že při řízení často myslí na hranici mezi životem a smrtí. „Většinou se k Bohu dostanu, protože přejíždím přes místa, kde někdo zemřel. Žehnám místu, kde někdo vyhasnul.“ Myšlenky na Boha jsou v tunelech metra silnější než na denním světle, tvrdí Martin. Může za to i fakt, že tady dole člověk zapomene, jak plyne čas, je oproštěný od všedních vjemů. „Je to paradoxně z Vyznání víry: Sestoupil do pekel, třetího dne vstal a zvěstoval evangelium dole v podzemí,“ vysvětluje kněz v uniformě dopravního podniku, zatímco kolem nás s burácením projíždí vlak na obratiště. Na mříž vedle něj někdo pověsil vzkaz pro kolegy: „Toto není záchod.“

Pro kamarády strojvedoucí nemá Martin nic než slova chvály. „Jsou to přemýšliví lidé. Mají spoustu vedlejších zájmů. Myslím, že za to může monotónnost téhle profese, to, že se člověk pohybuje v uzavřeném prostředí.“ Jeden Martinův kolega je japanista, druhý založil pěvecký sbor Dopravního podniku, přidali se k němu i řidiči z béčka. Se strojvedoucími často vedou debaty při obědových pauzách v podzemním kamrlíku, než znova vyrazí na jízdy. Pak se Martin zase musí zabavit sám. Někdy ho těší pozorovat cestující na stanici. „Vidíš pospíchavé lidi, až smrt bude zastavením. Pak vidíš zamyšlené lidi, staré lidi. Někdo kouká do mobilu, někdo si čte knihy. Stanice je společnost ve zhuštěné formě,“ říká Martin, jediný člověk, který porušuje nepsané pravidlo vzorného návštěvníka metra: vyhnout se očnímu kontaktu. „Hledáš ty svoje lidi, svoje kategorie. K některým lidem máš blíž. K těm pomalejším. Hospodin řekl, nemám zalíbení ve svalech muže.“

Poslechněte si i audio verzi – reportáž z podzemních chodeb pod vestibulem pražského metra.