Portréty – Vladimir Antonov-Ovsejenko (2017)

Přidal: Premek |

Prosinec 1, 2017

Prominentní bolševik Vladimir Antonov-Ovsejenko dal pokyn k legendárnímu výstřelu z Aurory. O pár hodin později zatýkal i členy bývalé vlády. Zapomenutou osobnost petrohradského bolševického puče z listopadu 1917 později semlely stalinské čistky. Připravil David Hertl.

Hovoří historik Jan Adamec.

Natočeno 2017. Premiéra 30. 11. 2017 (ČRo Plus, 20:05 h.). K poslechu zde.

Lit.: Hertl, David: Vladimir Antonov-Ovsejenko dal povel k výstřelu z Aurory. Spolupráce s Trockým ho stála život. In web ČRo Plus, 30. 11. 2017 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Prominentní bolševik, revolucionář, vojevůdce, diplomat. To vše propojuje osobnost Vladimira Alexandroviče Antonova-Ovsejenka (1883 – 1938), který si až příliš často a příliš lehce pohrával se smrtí. Vlastní – i těch druhých.

Chtěli jej zastřelit, nakonec to neudělali

Syn carského důstojníka a student vojenských škol vstoupil do sociálně demokratické strany a během revoluce v roce 1905 vedl proticarské povstání. Byl odsouzen k trestu smrti, změněnému nakonec na dvacet let vyhnanství na Sibiři. Utekl do Paříže, kde pobýval až do pádu cara na jaře 1917.

Pak přijel do Petrohradu a připojil se k bolševikům. Jeho velká chvíle přišla v době bolševického puče: na jeho povel došlo 7. listopadu 1917 k legendárnímu výstřelu slepým nábojem z Aurory směrem k Zimnímu paláci, sídlu Prozatímní vlády. Obsazování Zimního paláce a následnému zatčení ministrů velel také Antonov-Ovsejenko.

Historikové se dnes přiklánějí k tomu, že spíše než o „dobývání“ šlo o nepříliš komplikované obsazení budovy. Jedinou výraznější komplikací bylo, že vojáci objevili ve sklepeních bohaté zásoby carského vína a obsazování sídla prozatímní vlády se poněkud pozdrželo…

Legenda o boji vznikla později. Pravdou ale je, že koncem listopadu 1917 byl Antonov-Ovsejenko zajat „kontrarevolucionáři“, kteří jej chtěli zastřelit nebo vyměnit za padesát svých bojovníků, vězněných bolševiky. Opět přežil.

Ten váš sovět je špatný…

V letech ruské občanské války byl Antonov-Ovsejenko komisařem pro boj s kontrarevolucí a zastával čelné funkce ve velení Rudé armády. Proti odpůrcům bolševiků postupoval s neuvěřitelnou krutostí.

Dochoval se jeho (a generála Tuchačevského) rozkaz z června 1921, ve kterém se nařizuje zastřelit na místě každého, kdo odmítne sdělit své jméno. Rolníkům v Tambovu, kteří povstali proti bolševikům, nařídil pro změnu zabavit veškeré zásoby a ponechat jim 16 kilogramů obilí a 24 kilogramů brambor na rok.

Známý je i výrok Antonova-Ovsejenka z února 1918, kdy jeho oddíly vstoupily do Rostova a dostaly se paradoxně do sporu s místními rudými, kteří byli přesvědčeni, že jsou tou pravou politickou reprezentací nové sovětské moci. Antonov-Ovsejenko jim tehdy řekl: „Jistě, všechna moc náleží sovětu, ale ten váš je špatný, takže ho rozpouštíme.“

Jak rozbít Československo

Ve dvacátých letech byl sovětským velvyslancem v řadě evropských zemí (mezi roky 1924 až 1928 i v Československu). Naposledy zastupoval SSSR v letech 1936 až 1937 v Barceloně, když ve Španělsku zuřila občanská válka.

Právě s jeho pobytem v Československu souvisí aféra generála Gajdy, který byl lidmi z okolí prezidenta Masaryka nevybíravými metodami politicky „zničen“. Stalo se tak za podpory Antonova-Ovsejenka a podle některých poznatků možná i kvůli chytré zpravodajské hře, kterou Antonov-Ovsejenko rozehrál. Část českých historiků se přiklání k názoru, že mu šlo o destabilizaci poválečných poměrů v Československu.

Konec bývalého revolucionáře byl pak rychlý: Stalin Antonovu-Ovsejenkovi nezapomněl, že ve dnech bolševického puče v roce 1917 byl jedním z nejbližších spolupracovníků později zatracovaného Lva Trockého. V říjnu 1937 byl Antonov-Ovsejenko zatčen a v únoru 1938 odsouzen a popraven za údajnou špionáž a spiknutí.

Po dvaceti letech byl Chruščovem rehabilitován a v roce 1958 vyšly v Československu jeho paměti, zaměřené na okamžiky října a listopadu 1917 v Petrohradu. A právě těmto klíčovým momentům bolševického převratu se věnuje v dalším pořadu z cyklu Portréty také historik Jan Adamec.

Radiodokument