On Air – Miluše Kubíčková (2017)

Miluše Kubíčková působila jako pedagožka a socioložka na Pedagogické fakultě UK. Je také propagátorkou antroposofie, eurytmie a waldorfského školství. Píše knihy o zdravém životním stylu.

Jste známá jako vyznavačka antroposofie, ale přispěla jste také k rozvoji jógy v Československu. Jak jste se k józe dostala?
Po okupaci v roce 1968 jsem byla odejita z vysoké školy, jak se tehdy říkalo, a stala jsem se cvičitelkou. Tehdy byla jóga velká móda. Já jsem ale nikdy necvičila úplně tu pravou jógu, byla to spíš zdravotně tělesná cvičení s prvky jógy, protože východní spiritualita mě nijak nepřitahovala. Cvičili jsme v Tělovýchovné jednotě Spartak Praha 4, kde jsem dělala cvičitelku až do roku 1989. Náš oddíl byl největší v Praze, měl asi 500 členů, a kromě cvičení jsme také organizovali přednášky, především o zdravé výživě. Založili jsme dokonce spolek Přátelé zdravé výživy.

Kromě jógy jste se prý inspirovala i čínskými cvičeními?
Ano, dokonce jsem ve svém cvičení používala víc prvků čínské gymnastiky než indické jógy. Vedoucí naší jógové organizace se vždycky rozčilovala: „To čínské do toho nepatří!“ A já vždycky odpovídala: „No, a proč ne?“ Mě to čínské cvičení zajímalo mnohem víc, tak jsem ho i vyučovala.

Jak jste se seznámila s antroposofií?
Moje sestra měla rakovinu a přes jednoho lékaře jsme se dostali k takovému zvláštnímu preparátu ze Švýcarska. Jmenoval se Iscador a sestra se díky němu vyléčila. To mě velmi zaujalo, začala jsem se zajímat o jeho původ, a tak jsem objevila antroposofii a myšlenky jejího zakladatele Rudolfa Steinera.

Co to tedy vůbec je antroposofie?
Antropos je řecky člověk a sofia znamená moudrost, je to tedy jakási moudrost o člověku. Pomáhá člověku, aby se stal zdravým a moudrým.

Co je pro vás osobně z této moudrosti nejdůležitější?
Člověk je tělo, duše a duch, trojčlenná bytost, to si málokdo uvědomuje. Pro mě je antroposofie především kultivace duše, cesta k pochopení toho, co je v člověku podstatné – jeho duch, jeho Já. K tomu Já se člověk dostane, když se stará o svou psychiku, o svou duši. Teprve zkvalitněním duše může člověk v sobě objevit to důležité. To podstatné, co činí člověka člověkem, je jeho Já. Může k tomu pomoci třeba návštěva Obce křesťanů, pro mě to jsou spojené nádoby. Součástí antroposofie je také eurytmie, takové speciální cvičení, řeč pohybem. Já léčebnou eurytmii cvičím každý den a velmi mi to pomáhá

Antroposofie vznikla už na počátku 20. století, co z ní je podle vás dnes nejaktuálnější?
Asi hlavně waldorfské školy, ve kterých jsou děti vnímány jako celistvé bytosti. Hraje tam velkou roli i duchovní složka, nejen tělesná a duševní. Ve waldorfských školách se třeba slaví všechny křesťanské svátky. Antroposofie je v podstatě cestou křesťanskou, aspoň pro mne.

Antroposofie má také řadu kritiků, třeba Český klub skeptiků Sisyfos ji pokládá za pseudovědu a magii. Co si o takových kritikách myslíte?
Člověk by měl antroposoficky myslet a konat a být příkladem. Nemá smysl bojovat, sisyfovcům to stejně nevysvětlíte, oni to nepřijmou. Pro ty, kdo jsou otevření, se snažím být příkladem a vzorem. Nestačí něco jen hlásat, je nutné to žít. Jsou lidé, kteří jen povídají a přesvědčují, ale sami žijí bohužel jinak.

Procestovala jste velký kus světa, Češi bývají často nedůvěřiví, někteří až nepřátelští ke všemu cizímu. Jak se toho vyvarovat?
Vždy jsem se snažila v každém člověku najít jeho dobrou stránku. To je pro mě základ. I když je člověk navenek jakkoli negativní, snažím se v něm najít jiskřičku dobra a navázat na ni. Já jsem velký optimista a snažím se hledat to lepší. To mi velmi pomáhá žít v klidu a míru a nemít spory. Věřím, že v každém člověku je zárodek dobra. Snažím se také vyvarovat krajností. To je moje další heslo – hledej střed, střed je vždy důležitý.

A co z antroposofického učení může být přitažlivé pro dnešní mladou generaci?
Nedávno jsem vydala knihu Zdraví – plod poznání a činu, která popisuje šest cest ke zdraví. První a nejdůležitější je pohyb, nesedět jen u televize nebo u počítače, ale pěstovat nějaké cvičení. Druhou podmínkou je umět správně dýchat, tedy dýchat do břicha. Dále je třeba dodržovat rytmus. Ráno je jiné, večer je jiný, jaro je jiné než podzim, takže respektujte v životě rytmus. Další podmínkou je zdravá výživa. No, a nakonec je velmi důležité mít dobré vztahy. Co je to platné, když jíte zdravě, ale nemáte rád lidi. Vztahy jsou mnohostranné, je třeba mít dobrý vztah k sobě i druhým lidem, k bližním, k přírodě, k tomu, co lidé vytvořili, i k tomu, co nás přesahuje. Nestačí ovšem jen vědět, co mám dělat, ale konat to. Ten čin je důležitý.

Co byste mladým lidem vzkázala?
Naslouchejte nejen rozumu, ale také svému srdci. Naučte se hledat v člověku vždy to dobré, neodsuzovat, nesoudit, ale důvěřovat. Právě slovo důvěřovat považuji za nejkrásnější české slovo.

Poslechněte si celý rozhovor, ve kterém s Miluší Kubíčkovou rozebíráme i to, co považuje za největší problémy dneška.