Příběhy 20. století – Dimitrij Popjuk (2017)

Přidal: Premek |

Prosinec 11, 2017

Tisíc československých vojáků se v březnu 1943 vydali z tábora v Buzuluku v SSSR do Sokolova. Asi 350 km museli pěšky, mnozí si sáhli na dno svých sil. V bitvě u Sokolova a Bílé Cerkve se vyznamenal Dimitrij Popjuk. Připravil Mikuláš Kroupa.

Natočeno 2017. Premiéra 10. 12. 2017 (ČRo Plus, 20:10 h.). K poslechu zde.

Lit.: Kroupa, Mikuláš: Kulky se mu na frontě vyhýbaly. Zasáhly jeho čepici a kabát. In web ČRo Plus, 10. 12. 2017 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Zhruba tisíc československých vojáků se v březnu 1943 vydalo z tábora v Buzuluku v SSSR do bitvy u Sokolova. Část cesty, přes 350 km, museli pěšky.

Stovky z nich si sáhly na dno svých sil. Skoro polovina z nich trpěla nemocemi a celkovou slabostí z dvouletého věznění v sovětských gulazích. Tahali s sebou až 17kilové protitankové pušky, kulomety, chůzi jim ztěžovaly napěchované kabáty plné munice a granátů. 8. března 1943 je čekal „křest ohněm“. U Sokolova čelili víc než dvojnásobné přesile wehrmachtu.

Čechoslováci ztratili 90 mužů, německých vojáků padlo nejméně tři sta. Peklo vojáci prožili i o pár měsíců později u Bílé Cerkve. Obě bitevní vřavy přežil Rusín Dimitrij Popjuk v četě protitankových pušek. Jakoby se mu kulky vyhýbaly, dvakrát mu Němci prostřelili ušanku, jedna zasáhla i granát v jeho kapse. Než vybouchl, stačil ho odhodit.

Příběh Dimitrije Popjuka zdokumentovali lidé z Post Bellum v rámci projektu Paměť národa. Rozsáhlá sbírka je financovaná především z darů jednotlivců a firem. Jak podpořit projekt naleznete na stránkách Post Bellum. Můžete využít sbírkový účet nebo vstoupit do Klubu přátel Paměti národa. https://www.postbellum.cz/podporte-nas/. Děkujeme.

U Sokolova měli Čechoslováci udržet Němce za zamrzlou řekou Mža. Velitel praporu Ludvík Svoboda rozhodl, že se jedna rota přesune před řeku, kde zaujme ve vesnici Sokolovo vysunuté obranné postavení. K tomuto se přihlásil velitel první roty nadporučík Otakar Jaroš. Během prvního útoku se podařilo Němce zaskočit. Útok odrazily německé tanky, které Jarošovy muže dostaly do pasti.

Popjuk mezi tzv. tankoborci popisuje tři způsoby, jak likvidovali obrněnce: buď trefili článek pásu, nebo přesnou muškou střelili zdířku mezi věží a tělem tanku a tím zabránili otáčení děla. Pokud se tank přiblížil, házeli granáty před pás: „Od 30 metrů měl střelec tanku hluchý prostor. Neviděl, nemohl sklonit kulomet. Zezadu na motor jsme házeli zápalné láhve, Molotovovy koktejly,“ popisuje Popjuk.

Ludvík Svoboda vyslal do protiútoku sovětské tanky, které měly zachránit obklíčené Čechoslováky. Tanky vjely na zamrzlou řeku a pod prvním z nich se prolomil led. Svoboda tedy kolem sedmé hodiny večer nařídil, aby se vojáci bojující v Sokolovu stáhli za řeku. Němci přerušili telefonní vedení. Rozkaz k ústupu se tak do Sokolova nedostal.

U sokolovského kostela pokračoval boj, ve kterém padnul nadporučík Jaroš. Richard Fischel pro Paměť národa vzpomínal: „Stál v okopu a dostal zásah do hlavy. Nebyl hned mrtvý, volal mě, a prosil: ´Jestli přijdeš domů, zajdi k mým rodičům a řekni, že jich pozdravuji v posledních mých chvílích.´“

V bitvě o Sokolovo se Čechoslováci vyznamenali, nepustili Němce přes řeku Mžu. Němci ovšem podle všeho o to neusilovali, jejich úkolem bylo dobýt a udržet Sokolovo a to jim v těch dnech vyšlo. Velitel roty protitankových pušek, kde sloužil i Dimitrij Pojuk, podporučík Mautner, byl za Sokolovo vyznamenán za chrabrost. Jeho vojáci Němcům zničili šest tanků z dvaceti.

Na pláni u Cerkve Čechoslováci utíkali

V lednu 1944 u ukrajinské vesnice Bílá Cerkev se Čechoslováci dostali opět do pasti. V této bitvě, která se stala součástí rozsáhlé Žytomyrsko-berdyčevské operace na východní frontě, padlo 66 mužů a 270 bylo raněno. „Dostali jsme se na pláň, kde jsme měli přehradit ústup německým jednotkám. Byla třeskutá zima a zmrzlá půda. Neměli jsme čas ani možnost se tam zakopat. Než jsme stačili vybudovat zběžnou obranu, překvapili nás,“ vypráví Dimitrij Popjuk.

Přímo proti jednotce se vyřítily německé tanky. Nestřílely však protipěchotní tříštivé náboje, které by způsobily násobně více obětí. Tankové projektily prolétávaly houfem utíkajících Čechoslováků a trhaly je na kusy, tvořily krvavé průzory s oddělenými končetinami, vypráví Popjuk.

Svobodova jednotka prchala asi tři kilometry. V lesíku se vojáci znovu zformovali. Německý útok odrazilo až sovětské dělostřelectvo: „Přímý zásah z tanku dostal střelec vedle mě. Byl středního vzrůstu, nejlepší střelec v četě. Dostal přímý zásah a úplně se ztratil před mýma očima. Zůstala tam jen jeho puška. Na mě to tak zapůsobilo, že jsem si říkal, že musím s jeho puškou aspoň jeden tank vyřadit. Vzal jsem ji a mířil. Jenže tanky byly už přes 200 metrů vzdálené.

A v tom, nevím, kde se vzal, velitel roty Mautner: ‚Dimitriji, co tady blbneš? Tady už nic nepořídíš. Nechej toho a koukej mazat!‘ Utíkal jsem ke stohům slámy na pláni. Dohonil jsem osvětáře ppor. Benedikta. To byl starší člověk, asi kolem padesáti roků. Byl jsem mladší a mohl jsem ho předběhnout, ale bylo mi ho líto. Neměl jsem to svědomí ho tam nechat,“ vypráví Popjuk.

Kvůli opoždění se dostal do křížové kulometné palby: „Odnesl to Benedikt. Najednou se svalil, otočil jsem ho, zachroptěl, cuknul sebou a bylo po něm. Věděl jsem, že tam taky zůstanu,“ vypráví Popjuk, který ležel vedle mrtvého vojáka. Chtěl se raději zastřelit než padnout do zajetí: „Se smrtí jsem počítal, každý den umírali moji kamarádi. Ale najednou jsem ztratil odvahu a nevystřelil jsem,“ vzpomíná na nejtěžší chvíle v bitvě u Bílé Cerkve Popjuk.

Doplazil se do německého protitankového příkopu, kterým se proplížil do Sověty už obsazené vesnice. „Měl jsem na dvou místech prostřelenou čepici. V plášti jsem napočítal několik děr. Ale co bylo nejhorší – sáhnu do kapsy, kde jsem měl granát. Začal se z něho sypat žlutý prášek. A velitel zařval: ´Ven!´“ Kulka Popjukovi prostřelila kapsu kabátu a poškodila granát. Závěrka – centimetr široký kovový pásek – byla na jednom místě natržená. Granát Popjuk v poslední chvíli odhodil a na dvoře domu explodoval.

Při bojích v Žytomyrsko-berdyčevské operaci ztratila československá brigáda 411 lidí, 4 tanky, 3 obrněné automobily, 4 protitankové kanóny, 1 houfnici, 1 velkorážní kulomet a několik lehkých zbraní. Mnohem větší ztráty však Čechoslováci způsobili nepříteli, který měl 1050 padlých. Naši vojáci zničili nebo ukořistili 5 samohybných děl, 17 tanků, a mnoho dalšího, včetně několika koní, které zabili, rozporcovali, upekli a snědli.

Radiodokument