Reflexe. Film! – Švéd v žigulíku (2017)

Novinář Petr Horký natáčel film Švéd v žigulíku v ruském Toljatti, kde sídlí automobilka Avtovaz, vyrábějící vozy Lada. Hlavní postavou jeho filmu je Bo Andersson, švédský byznysman, který do továrny přichází jako krizový manažer s cílem dostat výrobce aut z hlubokých ztrát. Ruské podmínky a tradice práce v sovětském socialismu mu ale kladou značný odpor, mimo jiné proto, že Andersson nařizuje tisíce vyhazovů.

Reportáž by byla málo!

Petr Horký (ani jeho kameraman Milan Bureš) dosud nenatočil žádný, ani krátký film. Ale v celovečerním, vytříbeně nasnímaném debutu úspěšně zachytili nejen příběh jedné konkrétní ekonomické transformace, ale také kus Ruska samotného a složitý vztah západního kapitalismu a ruského postkomunismu. „Do Toljatti jsem kdysi přijel jako novinář a sledoval jsem, jak má Andersson pozápadnit někdejší symbol sovětské hrdosti a dostat ho ze ztráty. Nemohl jsem pak téma dostat z hlavy, chtělo to víc než reportáž. Zdálo se mi, že to je film, odehrávající se v drolících se sovětských kulisách.“ Bo Andersson má českou partnerku a spolupracovníky, což filmařům umožnilo dostat se k postavám dokumentu překvapivě blízko.

Rusové rádi žijí v minulosti. Západ pracuje do padnutí

Divák se podle režiséra nemusí nutně rozhodnout mezi tím, jestli je pravda na straně zahraničního managementu, nebo na straně Rusů, kteří se reorganizaci vzpírají. Film spíše než Rusko portrétuje vztah Ruska a Západu a to, co na něm nefunguje. „Podle některých diváků jsou západní manažeři padouši, podle některých jsou v právu, protože Rusové jsou líní. Každopádně mi záleželo na tom, abychom z Rusů neudělali nějaké karikatury,“ říká ve vltavském pořadu Reflexe Petr Horký s tím, že například opilce a vodku ve filmu neuvidíme. „Možná i západní přístup k věci má své mouchy. Pořád jenom pracujeme, dokud nás neodnesou nohama napřed. Možná Rusové umí žít líp,“ zamýšlí se režisér. „Rusko ale z dokumentu určitě vychází jako země lidí, kteří rádi žijí v minulosti, která byla slavnější, bohatší a mocnější.“

Jak udělat z netvůrců tvůrce?

Vizuální styl Švéda v žigulíku je ovlivněný rakouskou dokumentaristickou ikonou Ulrichem Seidlem anebo ruským režisérem Vitalijem Manským. „Komponované statické záběry vycházejí z toho, že kameraman Milan Bureš je hlavně fotograf. Všechno natáčel ze statitu, protože se v tom nejvíc věřil,“ vysvětluje Petr Horký a zdůrazňuje význam East Doc Platform, Dok Inkubátoru a dalších odborných institucí, které pomohly s vývojem filmu. „Na konzultacích nás tutoři úplně rozložili a pak zase složili. Ukazuje to, že toto soukolí dokáže i netvůrců udělat tvůrce,“ usmívá se Horký. Švéd v žigulíku byl zatím uveden stranou pozornosti českých médií na renomovaném festivalu IDFA v Amsterodamu. Česká premiéra se chystá v březnu na festivalu Jeden svět. Už teď ale můžeme film pro jeho nesporné kvality označit za objev roku.