Host do domu – Tomki Němec (2017)

Přidal: Premek |

Prosinec 11, 2017

Tomki Němec byl prvním osobním fotografem prezidenta Václava Havla. Spoušť jeho fotoaparátu cvakala při jeho setkáních s mocnými tohoto světa, s rockovými hvězdami, ale i ve chvílích, kdy ujížděl ochrance. Jak se fotila sametová revoluce a kde jsou k vidění fotky pořízené na Národní třídě a jak se dnes fotí mobilem Praha, poví posluchačům a zeptá se Stanislava Lekešová.

Natočeno 2017. Premiéra 11. 12. 2017 (ČRo 2 Praha, 11:03 h.). K poslechu zde.

Lit.: Horálková, Elena – Lekešová, Stanislava: Je mi líto, že odkaz Havla není tam, kde by měl být. Nebyli jsme na něj připraveni, říká fotograf Tomki Němec. In web ČRo 2 Praha, 11. 12. 2017 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Tomki Němec provázel Václava Havla v den jeho zvolení. Pak se z toho stal týden, pak měsíc a pak roky. „To jsou ty životní náhody a proč to tak je, netuším“.

Musí fotit každý den, aby nevyšel ze cviku. Dařilo se mu to i s prezidentem Václavem Havlem, kterého v prvních letech po jeho zvolení provázel na každém kroku. Vznikla z toho kniha Václav Havel – Tomki Němec, fotografie.

Jsou v ní jednak známé fotky, jako ta, při které Václava Havla zasáhne u moře v Portugalsku přílivová vlna, tak i ty méně známé. Autor Tomki Němec vybíral z 67 000 fotek a bylo to dost složité. „Ta kniha není nafukovací, ale je výjimečná tím, že odráží dobu, kdy se Československo stalo svobodným.“

Tomki Němec provázel Václava Havla v den jeho zvolení prezidentem. „29. prosince jsem přišel ráno k němu do bytu a fotil celý den.“ Pokračoval v tom i potom, třeba při jeho známém projevu v Kongresu.

„Je to to nejsilnější, co jsem v životě zažil. A jsem nesmírně smutný z toho, kam se to v dnešní době posunulo. Je mi líto, že odkaz Havla není tam, kde by měl být a říkám si, že jsme na něj jako společnost nebyli připraveni.“

Václav i Keith

Tomki Němec nevěří, že by dnes fotografie mohla pohnout světem. Tak jako se říká, že fotky z Vietnamu zkrátili válku o několik let. „Dnes to funguje tak, že co bylo včera, je mrtvé. Jsme zahlceni miliardami zpráv a obrázků“.

Havla doprovázel od roku 1989 do 1991. „Byl jsem s ním víc než s vlastní rodinou. On byl velmi otevřený. Nechal mě fotografovat kdy jsem chtěl a co jsem chtěl a za ty intenzivní tři roky mi jen dvakrát jemně naznačil, že je unavený a že nechce fotit. Žádná cenzura tam neprobíhala a pro fotografa to bylo něco neuvěřitelného. Kdyby mě někdo takhle fotil, tak bych to vydržel půl dne a pak bych ho poslal do háje.“

Neměl tendenci se zaměřovat na jiné slavné, se kterými se Václav Havel setkal. „Ale když u nás byli Rolling Stones, tak jsem oslovil Keitha Richardse, který byl vždycky fajn a komunikativní. Tak jsem si udělal sólo portrét a jsem za něj moc rád.“ Jak ho vnímala ochranka na zahraničních cestách? „Byli na to zvyklí, i když někde je protokol přísnější, jako třeba v monarchiích. Nejliberálnější to bylo v USA.“

Fotit, fotit, fotit…

„Čím víc fotíte, tím vám to připadá přirozenější. Když delší dobu nefotím, objevuje se mi tam blok. Mám trochu trému, protože když fotíte lidi, vstupujete do jejich soukromí.“ Dokumentární fotografii má rád. „Je to životní láska a jsem šťastný, že mi pánbůh nadělil to, co mám. Že si můžu tzv. dělat, co chci a můžu se živit tím, co mě baví.“ Být na volné noze není žádný med. „Spoustě lidem to nedochází a myslí si, že to znamená vstávat ve dvanáct a mít ve studiu holky.“

Fotky na výstavu vybírá Tomki Němec vždycky s někým, komu důvěřuje a kdo má podobné vnímání světa. „A on mi to dává sežrat, protože když si myslím, že tohle je skvělý, tak on mi řekne, že ne,“ lomí rukama. O své práci pochybuje dodnes. „Důležité je mít sebekritiku. Pěkných věcí je jako šafránu. Vím, že kdybych udělal za život jednu knihu, kde každá fotka bude pecka, tak budu maximálně spokojený.“

Radiodokument