Na návštěvě – Milan Muzikář (2017)

O profesi Milana Muzikáře bylo zřejmě rozhodnuto ještě dřív, než přišel na svět – ačkoliv v jeho rodině žádní muzikanti nebyli, mezi předky je určitě měl. Jinak by nebyl „muzikář“.

Muž ze severu

Pochází Frýdlantu v Čechách, to je sever, bývalé Sudety. Vzpomíná na svou první návštěvu v liberecké opeře, dávali Offenbachovy Hoffmannovy povídky, on sám ale od chvíle, kdy se rozhodl věnovat se hudbě jako své profesi – bylo to na Konzervatoři v Teplicích a lví podíl na tom měl jeho pedagog Jiří Spěvák – toužil hrát ve velkém symfonickém orchestru.

Svůj sen si splnil, přes dvacet je členem Symfonického orchestru Českého rozhlasu, kde působí jako vedoucí fagotové skupiny, a na fagot hraje i v Západočeském symfonickém orchestru Mariánské Lázně, jehož je od února letošního roku ředitelem. V mariánskolázeňském orchestru kdysi začínal a poslání regionálních orchestrů jako „správců“ kulturního dědictví mu hodně leží na srdci.

Doménou velkého orchestru je romantický repertoár a v něm se Milan Muzikář cítí jako ryba ve vodě. Má rád ale i moderní hudbu. Víc než třeba baroko – jako všichni fagotisté, i on musel začínat Vivaldim, ale už na svůj absolventský koncert z tradice uhnul a nechal si pro tuto příležitost napsat původní skladbu.

„Ondřej Kukal a Milan Muzikář, to je osudové setkání.“

Složil ji pro něj Ondřej Kukal a z Fagotissima je dnes úspěšné dílo, které se hraje i na zahraničních koncertních pódiích. Milan Muzikář tenkrát ocenil zejména možnost pracovat na skladbě přímo s jejím autorem.

Co pocítí orchestrální muzikant, když si na nástěnce přečte, že v sezóně se bude hrát Svěcení jara nebo Brahmsova Čtvrtá symfonie? Hrkne v něm? Těší se? Podle toho, co Milan Muzikář říká, je za každou takovou výzvu rád.

S Milanem Muzikářem máme vzácnou příležitost nahlédnout do zákulisí hudebního života, kde tím nejdůležitějším, co umělce motivuje, inspiruje a pohání, jsou setkání s vynikajícími osobnostmi, kolegy muzikanty a dirigenty. Milan si dnes cédéčka kupuje jen výjimečně, hudbu poslouchá spíš z datových nosičů. CD přehrávač má nicméně v autě. A jeho výběr je znamenán úctou k hudebníkům jako Jaroslav Kubita, Zdeněk Tylšar či Zdeněk Pulec nebo dirigentům Vladimíru Válkovi, Jiřímu Bělohlávkovi, Zdeňku Mácalovi.

Na návštěvě nás přivítal v Lysé nad Labem, kde žije se svou rodinou v bývalé kovárně. Protože míní, že „hudba musí být rambajz,“ moc neposlouchá komorní hudbu a k poslechu nám nabídl orchestrální a koncertantní skladby Antonína Dvořáka, Richarda Strausse, J. G. Albrechtsbergera, Gustava Mahlera, P. I. Čajkovského, G. Ch. Wagenseila, Ladislava Simona…