Mozaika – Osmičkový rok (2018)

V hodinové debatě Mozaiky se nad tímto tématem sešli moderátoři Petr Šrámek a Lukáš Matoška se spisovatelem Pavlem Kosatíkem a historikem Michalem Stehlíkem.

Pavel Kosatík připravuje pro Paseku nový Masarykův životopis, podle jeho scénáře vzniká také film Hovory s T. G. M s Martinem Hubou v roli prvního československého prezidenta a Janem Budařem v roli Karla Čapka. Událostem spojeným se vznikem samostatného státu se věnuje výstava „Fenomén Masaryk“, kterou Národní Muzeum otevřelo u příležitosti 80. výročí Masarykova úmrtí. Cílem této výstavy bylo prezentovat Tomáše Garrigue Masaryka mimo klasická a zažitá klišé „Prezidenta Osvoboditele“ a „tatíčka“.

Sto let samostatnosti bylo neobyčejně rozporuplných. Prvních dvacet let to lidé prožívali s pocitem, že pokračuje předchozí velký nástup, náběh, který začal někdy v roce 1848, a že to tak půjde donekonečna, že národ a stát se budou upevňovat, a hlavně, že bude vznikat československý státní národ. V Mnichovu došlo k přeražení páteře, ze kterého jsme se nevzpamatovali tak úplně dodnes a ani to nejde. Pak jsme zažívali jakési osmičkové refrény Mnichova, to znamená rok 1948, 1968, kdy národ do porážek už vstupoval s očekáváním, že přijdou zase. Pavel Kosatík

Michal Stehlík stál v čele realizačního týmu této výstavy. Představuje postavu TGM ve třech rovinách. Expozice nejprve nabízí pohled na Masaryka jako konkrétního člověka v síti mezilidských vztahů, člověka s jeho vírou, idejemi a názory. Masaryka pak nahlíží také jako osobnost silně působící ve veřejném prostoru – nejprve v roli univerzitního profesora, později v roli prvního muže státu. Jedním z důležitých témat výstavy je obraz, který Masaryk sám o sobě vytvářel.

Sto let samostatnosti bylo dost nesamostatných. Kolik let z toho jsme byli závislými na někom jiném? Nazval jsem si to dějinami víry, nikoli vyznání. Prvních dvacet let věříme v republiku, v Masaryka, v systém, pak je tu šest let okupace, ale díky víře máme republiku, mučedníky. Víru ve stát vystřídala v roce 1945 víra v lepší svět. To se dostane do šíleného marasmu padesátých let. Pak poslední nádech víry, rok 1968, kdy věříme, že to jde reformovat. A pak je tu hrozný marasmus, u kterého si nejsem jistý, zda jsme se ho zbavili dodnes. Těch několik týdnů listopadové revoluce jako historik nepovažuji za velké období víry. Od roku 1969 je tu velká míra skepse, deprese a ironie, že všechno bude špatně. Michal Stehlík