Diagnóza F – Hraniční porucha osobnosti 1/2 (2018)

Ve své psychiatrické dokumentaci mívají mnohdy více diagnóz, například ADHD, bipolární afektivní poruchu, deprese, úzkosti. A když jim přibude hraniční porucha osobnosti, setkávají se u lékařů s odmítavým postojem. Aspoň taková je zkušenost pana Zdeňka (jméno bylo na žádost hosta změněno), který přišel do Diagnózy F vyprávět svůj příběh. Anebo i to byl příznak nemoci? Právě na jakékoliv náznaky odmítnutí jsou totiž lidé s hraniční poruchou velmi citliví.

Svou jinakost si Zdeněk uvědomoval vždycky, už ve škole byl spíš outsiderem, v komunikaci s okolím se mu nedařilo. „Měl jsem pocit, že je mezi mnou a okolní společností zeď,“ popisuje své prožívání. Časem se k tomu přidaly i pocity nenávisti vůči sobě a obrovského studu vůči společnosti.

Ve věku kolem dvaceti let zvažoval vstup do kláštera. Jeho zpovědník ho ale dříve než do kláštera poslal k psychiatrovi. A byl to dobrý krok. Ačkoliv do té doby se Zdeněk vnímal jako celkem zdravý člověk, který se jen dlouhodobě potýká s řadou somatických potíží, ve stacionáři se potkal s lidmi, kteří byli ještě o něco zdravější než on. „Tam jsem dostal zpětnou vazbu o tom, že moje komunikace s okolím není standardní, to mi hodně pomohlo,“ popisuje svou zkušenost. Po stacionáři pokračoval dalších dvanáct let v individuální terapii. „Posun jsem vnímal hlavně v prvních dvou až třech letech, pak už mi to asi moc nedávalo,“ vzpomíná.

O tom, že mu diagnostikovali hraniční poruchu osobnosti, se dočetl ve své dokumentaci. Jakkoliv může být pro někoho nálepka diagnózy nepříjemná, jemu přinesla úlevu. „Začal jsem si k tomu hledat víc informací na internetu. Samozřejmě je potřeba filtrovat blbosti, protože těch je na internetu spousta, ale lze najít i zajímavé zdroje, kam píšou odborníci,“ popisuje Zdeněk, jak si hledal svou cestu k uzdravení. „V současné době mi pomáhá fototerapie, pohyb – hodně chodím na procházky, snažím se lépe jíst, cvičím jógu, každý den se věnuji mindfullness meditaci,“ říká.

V minulosti užíval Zdeněk až deset léků denně, teď má už jen antidepresiva, pracuje jako tlumočník a daří se mu navazovat i kamarádské a přátelské vztahy. Poslechněte si jeho celý příběh!

I v příštím díle Diagnózy F (18. ledna 2018, 17:00) se budeme věnovat hraniční poruše osobnosti – psychiatrický pohled na poruchu přinese profesor Cyril Höschl.

Lit.: Paulík Lichková, Adéla: Cyril Höschl v Diagnóze F: Práce s pacienty s hraniční poruchou osobnosti je nesmírně náročná. In web ČRo Radio Wave, 19. leden 2018 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Ačkoliv některé průzkumy hovoří o tom, že hraniční poruchou osobnosti trpí až 15 procent psychiatrických pacientů, jejich komplexní léčbě se věnuje nesrovnatelně méně odborníků. Podle psychiatra Cyrila Höschla je to i proto, že práce s „hraničáři“ je nesmírně náročná.

„Je to záležitost na mnoho let, někdy i na celý život,“ říká v rozhovoru Diagnózy F, který tentokrát navázal na předchozí díl, jehož hostem byl muž s vlastní zkušeností s hraniční poruchou osobnosti. I on shodou okolností mimo vysílání zmiňoval své nepříjemné zkušenosti s některými odborníky a jejich odmítavým přístupem k němu. Velká citlivost vůči odmítnutí či jeho jakýmkoliv náznakům je však jednou z nejvýznamnějších součástí poruchy. „Oni jsou na odmítnutí velmi citliví, ale zároveň se chovají právě tak, aby odmítnuti byli. Nespolupracují, stěžují si, obviňují vás, dávají na vás žaloby, a pak zase přijdou a vůbec nereflektují, že ještě minulý týden vám chtěli zapálit kancelář,“ popisuje realitu práce s těmito pacienty Höschl. „Když přijmete do léčby ‚hraničáře‘ a rozhodnete se mu věnovat, tak se ho jen tak nezbavíte.“

Potíže lidí s hraniční poruchou osobnosti spočívají zjednodušeně řečeno ve velké emoční nestabilitě, nízké frustrační toleranci, citlivosti vůči odmítnutí a jakési rozmazané identitě „já“, která se jen obtížně odděluje od okolního světa. Symptomů poruchy je samozřejmě mnohem více a mohou se s věkem proměňovat. Za kritické období pro vznik této poruchy odborníci považují část druhého roku života dítěte, kdy si, podle psychoanalytického výkladu, dítě začíná uvědomovat ambivalentní vztah k matce – ona je osobou, která uspokojuje potřeby dítěte, ale zároveň jej může i trestat a nastavovat mu hranice, na které dítě naráží.

Kde se vlastně vzala hraniční porucha osobnosti a proč mívají pacienti diagnostikovánu i řadu dalších poruch? V čem spočívá léčba poruchy? A co se stane terapeutovi, který si vezme do péče několik „hraničářů“? Poslechněte si celý záznam rozhovoru!

A protože jde o skutečně obtížné téma, vrátíme se k němu i do třetice – příští týden (čtvrtek 25. ledna, 17:00) si s vedoucí lékařkou Národního ústavu duševního zdraví Jiřinou Kosovou projdeme konkrétními kroky léčby lidí, kteří se s hraniční poruchou osobnosti potýkají.