Příběhy z Vysočiny – Jaroslava Doležalová (2018)

Přidal: Premek |

Leden 24, 2018

Připravila Dagmar Dáša Kubíková. Dokument.

Natočeno 2018. Premiéra 23. 1. 2018 (ČRo, 6:00 h). K poslechu zde.

Lit.: Kubíková, Dáša: Jaroslava Doležalová ukrývala za války židovskou holčičku, léta o tom mlčela. Dnes je čestnou občankou Žďáru. In web ČRo Vysočina, 23. ledna 2018 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Příběh o záchraně malé židovské holčičky ve Žďáře nad Sázavou dlouho nikdo neznal. Ani nejbližší rodina Jaroslavy Doležalové, která se malé Jarušky ujala. Dnes dvaadevadesátiletá paní získává za svůj čin ceny i vděk. Za války se vdala za svého kamaráda Jaroslava, aby nemuseli jako ostatní svobodní lidé do Německa na nucené práce.

Manželství vydrželo celý život, Doležalovi měli tři syny. Svou první rodičovskou roli si ale vyzkoušela nanečisto, když se starala o pětiletou Jarmilku Wilhelmovou.

Bratři Wilhelmové měli v Prostějově malou továrnu a do Žďáru nad Sázavou často jezdili k Rouskovým do místní továrny. „Jarmilky tatínek se paní Rouskové svěřil, že má strach, že brzy dojde na děti ze smíšených manželství. On byl totiž árijec, ale jeho manželka byla židovka, v té době už byla v Terezíně. Měli tři děti, nejmenšího Péťu by si nechali doma, ale dvě větší holčičky chtěli strčit někam do rodin, aby si zvykly, a s těmi lidmi se sžili a potom, při tom bezprostředním nebezpečí, že by děti rychle k těm lidem šupli,“ vzpomíná na příčiny, které rodinu Wilhelmovu vedli k tomu, aby malou Jarmilku nechali dočasně schovanou u Doležalových.

Přivezli na vozíku dětskou postýlku a hned u nás Jaruška bydlela

Továrnice paní Rousková řekla Jarmilčině tatínkovi, že jedině Jaruška Doležalová by holčičku mohla schovat a měla pravdu. Jaroslava nezaváhala ani na chvilku. Ukrývat u sebe doma člověka židovského původu vyžadovalo velkou osobní odvahu, hrozily za to vysoké tresty. Paní Jaroslava nad tím ale nikdy nepřemýšlela, pomoc druhým brala vždycky jako samozřejmost. „Večer už přišla služka od paní továrníkové a přivezla na vozíku dětskou postýlku s lůžkovinami. Potmě, aby to nikdo neviděl. A tak jsme ji postavili do ložnice a už u nás bydlela,“ vzpomíná s úsměvem.

Jarmilka Wilhelmová se nakonec po prázdninách vrátila ke své rodině, protože nebezpečí, kterého se obávali, pominulo. „To už Hitler nestihl, pozavírat smíšené rodiny do koncentračních táborů.“ Její zachránkyně vzpomíná s velkým dojetím: „V tu dobu, kdy byla u mě, dostala jsem dopis od jejího dědečka. Nepátrala jsem po tom, jestli to byl dědeček z maminčiny nebo tatínkovy strany, ale byl to dopis, který jsem snad celý promáčela slzama. To byl mně neznámý starý pán, ale jaký nádherný dopis on mně napsal. No ale já jsem ho spálila ze strachu. Protože já jsem ty prohlídky německých policajtů z Jihlavy zažila. Kdyby na ten dopis přišli, tak by to odskákala celá rodina.“

Nechtěla jsem, aby mi byla zavázaná

S Jarmilkou Wilhelmovou, která se později odstěhovala do Německa, nebyla paní Jaroslava v kontaktu a už se nikdy nesetkaly. „Schválně jsem si s ní nepsala, nechtěla jsem, aby mně byla něčím zavázaná. Ale tři fotografie jsem měla, které mi pan Wilhelm poslal. Na každé mám od ní malou noticku, Jaruška dozadu vždycky napsala: tak vypadá malá Jaruška. Velké Jarušce,“ usmívá se Jaroslava Doležalová.

Když na příběh Jaroslavy a Jarmilky historikové narazili, mohla se zachránkyně setkat s Jarmilčinou dcerou. Na pozvání velvyslance Izraele se podívá na návštěvu této země. Město Žďár nad Sázavou udělilo Jaroslavě Doležalové cenu města a na začátku roku 2018 také čestné občanství města. Po letcích z druhé světové války a českém podnikateli z australské Tasmánie bude první ženou, která tento titul získá. Paní Jaroslava se tomu radostně směje: „Já jsem z toho úplně vyvedená z míry! Představte si, jsem první ženská, která čestné občanství získá!“

Radiodokument