Rozhovor s básníkem Michalem Žákem (2018)

Zmiňuje se v něm také o dalších autorech, spolurodácích, kteří o Jundrovu píší – malíři a básníkovi Petru Veselém a výtvarnici Karle Hanušové. Michal Žák dodává: „Všechny tři nás Jundrováky ale předešel J. H. Krchovský ze sousedního Komína svou básní bez názvu ze sbírky Poslední list, kde vzpomíná, že v dětství ze zahrady hospody Na Piavě pozoroval, jak ‚dál plyne řeka mého zrodu / má Svratka, řeka záhuby!’.“ Když se Michal Žák oženil, přestěhoval se z Jundrova do Horních Heršpic.

Autor je absolventem brněnské filozofické fakulty, kde vystudoval češtinu a ruštinu. Je členem Syndikátu českých novinářů a literární sekce Sdružení Q. V roce 1964 si v časopise Tvář přečetl úvahu Martina Heideggera se slavnou větou: „Básnicky bydlí člověk.“ Podle něj „řeč je dům bytí člověka“.

Michal Žák vysvětluje, že ho to tehdy velmi ovlivnilo a usoudil, že „vše se stává tím, čím je, až když to pojmenujeme“. Když v 60. letech začal psát, zabýval se vždy i lingvistikou. Proto svou novou knihu fejetonů nazval Trochu jinak, „jazyková složka totiž hraje roli ve všech částech té knihy“.

Michal Žák po absolutoriu nastoupil jako pedagog na gymnáziu v Hodoníně, zde působil 17 let. Po jedenácti letech soustavných žádostí se konečně dostal do Brna, kde sedm let učil na středním odborném učilišti na Charbulově. „Když přišel Listopad, tak jsem se školstvím skončil, bylo to v létě roku 1990. Díky svému kamarádovi Ludvíku Štěpánovi jsem šel do redakce časopisu Krimi.“

Vyšlo však jen jedno číslo. „Mezitím se vyskytlo místo v Moravských novinách, ale i ty za rok zrušili. Mezitím se vyskytlo místo na radnici, kde bylo třeba založit radniční časopis, tak jsem udělal konkurs na radnici a založil jsem časopis Brněnský Věstník, který se později změnil na Haló, Brno a pak nynější Metropolitan.“ V roce 2009 Michal Žák odešel do důchodu.

K novinařině tíhl odedávna. V 80. letech psával recenze básnických sbírek brněnských a ostravských autorů do Zemědělských novin. Účastnil se také setkávání členů Literárního klubu v Brně. Na Slovensku se tehdy seznámil se spisovatelem Jánem Buzássym, jehož tvorbu má rád dodnes. Také do radničního časopisu plánoval psát články o kultuře, ale přednost měly logicky zprávy z dění na radnici.

Brněnský zpravodaj zpočátku tvořily jen čtyři listy, až později bylo možné věnovat kultuře větší prostor v rubrice Trochu jinak. K fejetonistům, kteří Michala Žáka inspirovali, patří autor „malých recenzí“, básník Jan Skácel. „Jedenáctý bílý kůň, to byla moje bible,“ přiznává publicista. Četl také Janáčkovy fejetony, „i ty mě možná trochu ovlivnily“.

Oblast Žákova zájmu se však neomazuje na kulturu, literaturu a lingvistiku. V nové knize je také oddíl věnovaný zvířatům a ptákům. „Zejména ptáci mě vždycky v zimě fascinují, když se slétávají k našemu krmítku,“ vypráví autor, „ale je jich bohužel pořád méně a méně. S ptáky a se zvířaty vůbec je však spjata spousta literárních a hudebních děl“. V oddíle Všehochuť najdeme kratší glosy – některé z nich byly před lety psány pro Český rozhlas Brno.

„Když se mě teď přátelé ze Syndikátu novinářů ptali, kdy zase něco vydám, tak jsem jim řekl, že v nejbližší době asi nic,“ tvrdí Michal Žák. „Nechci psát víc než Jirásek a vydávat každý rok jednu knihu. Tak si dám chvíli pauzu, než vydám svou pátou sbírku,“ uzavírá.