Mraky (2018)

Představení mělo premiéru v roce 2011 v divadle Alfred ve dvoře, kde se dodnes hraje. Skupina Handa Gote se v mnoha projektech zabývá tzv. „malými dějinami“ a v Mracích se tentokrát obrací do vlastních soukromých archivů.

Veronika Švábová pátrá v dějinách vlastní rodiny po důležitých momentech i zdánlivých maličkostech, které se v paměti rodinných příslušníků dochovaly až do dnešního dne a které vytvářejí charakter rodinného společenství.

Mraky jsou subjektivní studií vlastní rodiny, prezentovanou sérií příběhů, deníkových záznamů, dopisů. Tyto části jsou seřazeny v časové posloupnosti, ale bez kauzální souvislosti tak, jako fragmenty minulých událostí žijí v naší paměti.

Přestože se jedná především o zachycení soukromých osudů příslušníků rodiny Švábových, velké dějiny se v nich zrcadlí i velmi fatálně. Dokument nás letmo provede historií Československa, zejména první poloviny 20. století. Od meziválečné republiky, přes druhou světovou válku a protinacistický odboj, koncentrační tábory až po politický proces s takzvaným spikleneckým centrem Rudolfa Slánského, v rámci něhož sami čeští a slovenští komunisté poslali na popraviště řadu svých čelných představitelů.

Moji rodiče pocházejí z úplně jiných poměrů a přesto už spolu žijí více než 50 let. A to mě vždycky fascinovalo. Moje máma pochází z rodiny podnikatele, který se vlastní pílí a houževnatostí vypracoval z chudých poměrů, ale komunisti mu nakonec všechno sebrali. Můj táta je zase z rodiny zapálených komunistů a idealistů, spoluzakladatelů KSČ, které těžce poznamenala 50. léta a politické procesy. Celá rodinná historie mě začala v určitou chvíli zajímat. Každý člověk se asi dostane do stadia, kdy ho začne zajímat minulost a odkud pochází. A taky se u nás v rodině o minulosti moc nemluvilo a pro mě to bylo vždycky trochu tajemství a pro spoustu členů rodiny byly určité historické události traumatem. Tak jsem se začala zajímat a trochu jsem v historii rodiny pátrala. Chtěla jsem všechno pochopit, zvlášť to, co se dělo v 50. letech. Nevím, jestli se mi to podařilo, ale aspoň jsme o tom začali v rodině mluvit. Myslím si, že je velmi důležité o minulosti mluvit, zvlášť v dnešní době. A taky jsem chtěla vzdát hold a uctít památku všech svých předků, babičce Libuši, dědovi Krčmovi, babičce Noře, dědovi Rudovi, prababičce Kristýně, pradědovi Martinovi, Marii Švermové, Karlu Švábovi, zkrátka všem o nichž jsem se ve svém pátrání něco dozvěděla a seznámila jsem se s jejich příběhy. Jinak se máme dobře, děda Krčma by řekl čím dál tím stejně. Veronika Švábová

„Uchovejte si radost z mladého života – pro všechny případy všeho svého života.“

Drph. Leoš Janáček (Tento zápis ve svém památníku uchovávala teta Říhánková s velkou úctou až do konce života.)