Jak zní Sýrie v Praze (2018)

Přidal: Premek |

Březen 1, 2018

Daniel Kupšovský. Strach z válečných uprchlíků, kteří u nás rozšíří svou kulturu a náboženství, je v Česku, i tři roky po vrcholu evropské migrační krize, stále tématem číslo jedna. Aktuálně je v našich zemích usazeno obávaných imigrantů pouze čtrnáct. Jak se jim daří chápat českou kulturu, kdo jim pomáhá, a jaké mají plány, zjišťuje Daniel Kupšovský. Natáčení začíná před vánoci 2016 v Německu, kam se většina běženců chce dostat. Navštíví českou lektorku němčiny, která pomáhá uprchlíkům s integrací. Hovoří s majitelem restaurace, který cizince zaměstnává, a s mnichovským pracovním úřadem, který je přiděluje a někdy řeší problémy střetu kultur. V Praze pak zkoumá práci integračních organizací a hovoří se syrskými uprchlíky, kteří se zde usadili. Natáčení končí o jedny vánoce později, při konzumaci tradičního českého kapra, se syrskou rodinou, která žije v Česku přes třicet let.

Natočeno 2018. Premiéra 4. 3. 2018 (ČRo 2 Praha, 22:00 h). K poslechu zde.

Následovalo Noční Mikrofórum. Moderuje Romana Růžičková. Hostem Lukáš Wimmer, ředitel Centra pro integraci cizinců.

Lit.: Kupšovský, Daniel: Jak zní Sýrie v Praze. Dokument o osobních setkáních. In web ČRo 2 Praha, 4. 3. 2018 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: V oblíbené kebab restauraci v centru Prahy jsem si povídal s několika muslimy, kteří žijí v Česku desítky let a za manželky mají české křesťanky.

Změny nálad v české společnosti v souvislosti s uprchlickou krizí v roce 2015 byly od počátku dost znepokojivé. Migrace se nečekaně stala tématem číslo jedna – v politice, v hospodách i v domácnostech. Sílil strach, že je pouze otázkou času, kdy nás zaplaví vlna muslimů, kteří nám znásilní ženy a dcery, podříznou krky a z katedrál udělají mešity.

Nechci migrační krizi zlehčovat. Osobně také netoužím po otevírání hranic Evropy komukoliv. Přesto jsem hysterii kolem migrace považoval za přehnanou a uměle živenou. Některým zprávám o tom, jaké katastrofy se dějí v Německu, kam většina migrantů mířila, se prostě nedalo věřit. Byla jen jediná možnost, jak se přesvědčit – osobně se tam vydat.

Jen dva odpovídali stereotypu

Na Vánoce 2016 jsem odjel do Mnichova. Navštívil jsem tam Alenu Novosadovou, která učí uprchlíky němčinu. Na její lekce docházeli denně studenti nejrůznějšího věku, zejména ze Sýrie. Z těch, se kterými jsem se osobně setkal, odpovídali pouze dva té dokola omílané nálepce „zdravých mladých mužů s mobilními telefony“. Jeden z nich byl IT specialista, druhý stavební technik.

Oba mluvili kromě arabštiny dobře anglicky a teď se učili německy. Tomu, že uprchli z válkou ničené Sýrie, jsem se nemohl divit. Stejně jako většina mladých lidí, i oni toužili normálně žít a vydělávat si peníze. Ostatní studenti přišli do Německa s rodinami nebo partnery. Všechny přivedl do Evropy strach o život a nejspíš i nechuť žít ve věčném provizoriu uprchlických táborů.

S nepřizpůsobivými se rozloučil

Thomas Zufall zaměstnal už několik žadatelů o azyl. Někteří pro něj pracují dodnes, s některými se musel rozloučit. Buď nebyli schopní osvojit si některé pracovní návyky, nebo nerespektovali základní evropské hodnoty, jako je například rovnost pohlaví.

Po zvládnutí základů němčiny se o cizince v Německu dál stará pracovní úřad. Na ten se obracejí zaměstnavatelé, kteří v Mnichově, kde se nezaměstnanost blíží nule, hledají nové zaměstnance. S jedním z nich, Thomasem Zufallem, jsem se sešel v jeho restauraci. Zaměstnal už několik žadatelů o azyl.

Někteří pro něj pracují dodnes, s některými se musel rozloučit. Buď nebyli schopní osvojit si některé pracovní návyky, nebo nerespektovali základní evropské hodnoty, jako je například rovnost pohlaví. Takovým pracovní úřad obvykle doporučí zamítnutí žádosti o udělení mezinárodní ochrany.

Jak zmírnit sílící strach v Česku

Němci mě utvrdili, že sílící strach v Česku není možné zmírnit bez vlastní pozitivní zkušenosti s migranty. Vyhledal jsem proto několik organizací, které se u nás specializují na integraci žadatelů o azyl. Setkal jsem se s milými dámami, které pomáhají lidem v nouzi bez ohledu na původ a náboženství. V oblíbené kebab restauraci v centru Prahy jsem si povídal s několika muslimy, kteří žijí v Česku desítky let a za manželky mají české křesťanky.

S několika uprchlíky, kterým se podařilo úspěšně integrovat do naší společnosti, jsem se setkal osobně. Ať už to byl student Ahmad z Pardubic, který se naučil překvapivě dobře česky jen za dva roky, nebo programátor Jasir, který utekl ze Sýrie poté, co mu uvěznili otce-lékaře z důvodu poskytování péče i znepřátelené straně. Když se Jasir dostal přes Jordánsko a Turecko do Evropy, jeho otce ve vězení zabili.

Ta trocha Sýrie u nás

Jasirova žena Samira je napůl Češka, její matka je česká výtvarnice. Žili společně v Aleppu, než z města zbyly jen trosky. Samira se po dlouhých letech života v Sýrii přestěhovala do Prahy, kde pracuje jako lékařka v nemocnici. Poslední návštěva vedla k Hedarovým, rodině, která v Praze žije přes 30 let.

Na Vánoce jsem se sešel u společného stolu i s jejich příbuzným, kterého ze Sýrie před dvěma roky vyhnala válka a dodnes hledá nový domov. Povečeřeli kapra, krocana a bramborový salát. Jen koledy vystřídaly syrské lidové písně.

Žádné nebezpečí se nekonalo. Z těch, které jsem během roku potkal, jsem neměl nepříjemný pocit ani jednou. Ta trocha Sýrie, kterou k nám přivezli, zněla sice exoticky, ale roznodně ne nebezpečně.

Radiodokument