Portréty – Laurence Steinhardt (2018)

Přidal: Premek |

Březen 9, 2018

Tři poválečné roky byl americkým velvyslancem v Praze Laurence Steinhardt, který u nás zažil i události února 1948. Někteří historikové si myslí, že pro upevnění demokracie v Československu toho udělal méně, než mohl. Nad jeho působením v Praze se v pořadu Portréty zamyslí historik Jan Adamec. Připravil a moderuje David Hertl.

Natočeno 2018. Premiéra 8. 3. 2018 (ČRo Plus, 20:05 h.). K poslechu zde.

Lit.: Hertl, David: Laurence Steinhardt. Velvyslanec, který prý měl proti komunistům udělat víc. In web ČRo Plus, 8. 3. 2018 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: V roce 1945 prezident Truman jmenoval Laurence Steinhardta velvyslancem v Československu.

„Československo nemuselo být ztraceno, kdyby tam byl někdo, kdo by pro to něco udělal,“ napsal v padesátých letech šéf americké zpravodajské služby CIA Allan Dulles. Kritizoval diplomaty, kteří v letech 1945 až 1948 působili na velvyslanectví v Praze a prý nevyužili všechny možnosti pro šíření demokracie v Československu.

Samé promarněné příležitosti

Nejčastěji bývá kritizován velvyslanec Laurence Adolph Steinhardt (1892 – 1950). Historikové mu vyčítají, že se nevěnoval naplno své misi, často pobýval mimo Prahu a orientoval se na „svůj byznys“, tedy na právnickou kancelář, kterou provozoval v USA.

V roce 2014 u nás vyšla knížka historika Igora Lukeše Československo nad propastí. Selhání amerických diplomatů a tajných služeb v Praze 1945 – 1948. Lukeš hodnotil práci velvyslancova týmu velmi kriticky, a i když to tak výslovně nezazní, zdá se, jako by práce amerických diplomatů v Praze byla jednou promarněnou příležitostí za druhou. Ale bylo tomu skutečně tak?

Mohli opravdu američtí diplomaté udělat něco pro zachování demokracie v Československu? Na tuto a podobné otázky se pokouší v pořadu z cyklu Portréty odpovědět historik Jan Adamec.

O čem snil Steinhardt?

Steinhardt přitom nebyl v okamžicích jmenování do Prahy v diplomacii nováčkem. Vystřídal velvyslanecké posty ve Švédsku, Peru a ožehavé křeslo velvyslance v Sovětském svazu v letech 1939 až 1942. Pobyt v Moskvě z něj udělal zarytého antikomunistu. Jeho depeše z Moskvy označují dodnes historikové za brilantní hodnocení situace ve Stalinově říši.

V roce 1942 byl vyslán do Turecka a s tím, jak se chýlila válka ke konci, uvažoval o změně své kariéry z diplomatické na politickou. Snil o nominaci do voleb guvernéra státu New Jersey, snil o cestě do Bílého domu coby prezidentský poradce. Nevyšlo to.

Když se v únoru 1945 dozvěděl, že nebyl zařazen do týmu presidenta Roosevelta na konferenci v Jaltě (pro svůj antikomunismus nebyl pro vyjednávání se Stalinem z pohledu amerického prezidenta vhodným typem), řekl si prý, že v diplomacii dosáhl vrcholu.

Chyběly mu informace

Podle Lukeše už Steinhardt práci v Praze nebral s takovým nasazením jako svá předcházející angažmá. Spíše si užíval postavení amerického gentlemana v Československu, který pořádá večírky, cestuje po zemi a setkává se s demokratickými politiky a bývalými šlechtici.

„Nadstandartní“ vztahy se Steinhardtem popsala ve svých pamětech například hraběnka Cecilia Sternbergová, jejíž rodině nakonec americký velvyslanec pomohl do exilu. Pokud jde o sledování dění v Československu, upozorňují někteří historikové, že Steinhardtovy analýzy poválečného vývoje u nás nebyly tak trefné, jako ty ze Sovětského svazu.

Chyběly mu informace o poměrech uvnitř KSČ, špatně odhadl výsledky voleb v květnu 1946 (ale kdo je odhadl dobře?) a necitlivě se postavil proti americkým půjčkám rozvrácené československé ekonomice. Na přelomu let 1947 a 1948 byl opět mimo Prahu a do Československa přiletěl až 19. února 1948 a už jen sledoval, jak komunisté přebírají moc ve státě.

Kritika? Ano, ale…

„Dvě Steinhardtovy cesty do Spojených států během jeho diplomatické mise nepovažuji za nic excesivního, zvláště když odvedl ve prospěch americko-československých vazeb množství práce přednáškami i prosazováním kulturní či obchodní smlouvy v klíčových amerických úřadech. Dokazují to záznamy o jeho jednáních i korespondence s pracovníky velvyslanectví v Praze. Vystupoval na podporu Československa, aby nebylo odepisováno jako součást sovětského bloku ani novináři, ani vládními kruhy,“ reagoval na Lukešovu knihu historik Vít Smetana.

Zároveň dodal: „Steinhardt si zaslouží notnou dávku kritiky. Zčásti vzhledem ke svému neopodstatněnému optimismu ohledně vývoje československé demokracie, který ve Washingtonu vedl k ignorování příznaků toho, jak je tato demokracie nestabilní a od podzimu 1947 na pokraji kolapsu. A i vzhledem k tomu, do jaké míry dopustil, aby byl při plnění povinností rozptylován osobními či obchodními záležitostmi. Tak se dostal do konfliktu s hlavním zájmem Spojených států v Československu – snažit se upevňovat demokratické zřízení v zemi.“

Lit.: Hertl, David: Velvyslanec, který nebyl tam, kde být měl. In Týdeník Rozhlas 12/2018 (článek).