Osudy – Zdeněk Kirschner 1/5 (2018)

Přidal: Premek |

Březen 12, 2018

Rozhlasové vzpomínání historika literatury a fotografie, publicisty a překladatele. Připravila Marina Feltlová.

Natočeno 2018. Premiéra 12. – 16. 3. 2018 (ČRo 3 Vltava, 11:30 h.; 5 x cca 28 min). Repríza 1. dílu 13. 3. 2018 (ČRo 3 Vltava, 0.00 hodin).

Lit.: Feltlová, Marina: Osudy Zdeňka Kirschnera. In web ČRo 3 Vltava, 12. březen 2018 (článek + nahrávky k poslechu). – Cit.: Historik a teoretik literatury a fotografie, publicista, překladatel z angličtiny Prof. PhDr. Zdeněk Kirschner (1928) působil v Památníku národního písemnictví, v Uměleckoprůmyslovém muzeu Praha a jako pedagog a prorektor na pražské FAMU. Jako historik fotografie se věnoval především dílu českých fotografů Františka Drtikola a Josefa Sudka (monografie Josef Sudek, 1982), sestavil řadu výstav z jejich díla i z děl jiných výtvarníků a připravil mnoho výtvarných publikací. Z angličtiny překládal zejména beletrii. Až do svých 85 let přednášel na Fakultě sociálních věd UK a na New York University (NYU) v Praze. Dnes je odkázán na invalidní vozík a čas si krátí psaním povídek. Poslechněte si jeho rozhlasové vzpomínání.

Že bude jeho profesní život spjat s literaturou, na tom měl velkou zásluhu Bohuslav Brouk ze známé firmy Brouk a Babka. Když byl Zdeněk Kirschner v posledním ročníku gymnázia, jeho otec, který pracoval pro velkou pojišťovnu a znal mnoho významných podnikatelů, navštívil pana Brouka, aby se s ním poradil, který z oborů Filozofické fakulty by mohl být pro syna nejvhodnější. A pan Brouk doporučil srovnávací dějiny literatur, zejména přednášky profesora Václava Černého. K tomuto oboru si Zdeněk Kirschner přibral anglistiku a o jeho budoucím směřování bylo rozhodnuto.

Tři osobnosti významnou měrou ovlivnily životní názory a kulturní rozhled mladého Zdeňka. Jednou z nich byl profesor Václav Černý, díky kterému se naučil zkoumat smysl literárního díla v souvislostech doby, historického vývoje i ve vztahu k jiným druhům umění.

Architekt Otto Rothmayer, žák a spolupracovník Jože Plečnika, mu odhalil význam detailu pro celek, ať už v architektonickém či jiném uměleckém díle. Díky němu objevoval významové, estetické i etické souvislosti mezi architekturou a literaturou.

S láskou vzpomíná i na fotografa Josefa Sudka:

Naučil mě, co je to osobnost, a jak přijímat osobnostní projev, i když je ukryt pod starým, špinavým kabátem. Leckdo měl Sudka za podivína, za takovou zvláštní figurku, ale svým významem byl – nejen v kontextu českého umění – velikánem. Jsem rád, že jsem měl možnost pozorovat ho a vnímat jeho soustředění a do jisté míry i osamocení, izolovanost v okamžiku tvorby, když hledal a nalézal konkrétní motiv, když se mu v hlavě rodil určitý obraz, který pak zachytil svým fotoaparátem.

V pořadu Osudy se Zdeněk Kirschner zamýšlí také nad vývojem naší země.

Obávám se, že to, co je český národ dnes, je něco úplně jiného, než jak se náš národ po staletí vyvíjel. Chybí v něm Němci a Židé. Neříkám to sentimentálně. Po staletí tu byla velká skupina jazykově dvoustranných lidí, kteří byli nedílnou součástí našeho národa a kultury, a ti tu dnes nejsou. Byli součástí našeho vývoje a najednou zmizeli. Dnešní Češi už jsou jiní.

Zdeněk Kirschner ve svých rozhlasových vzpomínkách přibližuje i pocity aktivního, tvůrčího člověka ve chvíli, kdy kvůli zdravotním potížím musí přestat pracovat. Bylo mu tehdy 85 let. Do té doby přednášel na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy a na New York University (NYU) v Praze, ale ze dne na den, když mu přestala sloužit kolena, musel práci opustit.

Poprvé v životě jsem seděl v tom svém bytě vypolstrovaném knihami a neměl jsem co dělat. Strašně dlouho mi trvalo, než jsem se s tím vyrovnal. Nemůžu užít jiného slovesa, než že jsem čuměl do prázdna a nevěděl, co si počít. Pak jsem najednou přišel na to, co mi říkali známí celý život: Proč nepíšeš? A tak jsem začal psát povídky. Jsou takovou léčbou proti nudě a nicnedělání a taky proti brzké smrti, ať už je duševní nebo tělesná.

Radiodokument