Příběhy 20. století – Zdeněk Zelený (2018)

Přidal: Premek |

Březen 18, 2018

Zdeněk Zelený se za 2. světové války zapojil do protinacistického odboje ve skupině Obrana národa. Po válce ho komunisté věznili deset let v uranových lágrech. Zemřel letos na konci února, bylo mu 93 let.

Natočeno 2018. Premiéra 18. 3. 2018 (ČRo Plus, 21:05 h.). Repríza 7. 8. 2022 (ČRo Plus, 20:05 h.). K poslechu zde.

Lit.: Kroupa, Mikuláš – Drda, Adam: Lilie z lágru. Příběh vězně, rytíře a skauta Zdeňka Kádi Zeleného, který pečoval o postižené. In web ČRo Plus, 18. 3. 2018 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Zdeněk Zelený získal přezdívku „Káďa“, protože tajné zprávy pro odboj ukrýval na půdách, kde se nacházely kádě s pískem pro případ požáru.

Když přišel desetiletý Zdeněk Zelený poprvé do oddílové klubovny v pražských Emauzích, stál ve dveřích tichý a stydlivý kluk.

Maminku jeho plachost znepokojovala, a protože se znala s paní Svojsíkovou, manželkou zakladatele českého skautingu, přihlásila syna do oddílu. Za 2. světové války, kdy skautskou organizaci nacisté zakázali, Zdeněk prokázal neobyčejnou houževnatost a statečnost jako člen Obrany národa.

Získal přezdívku „Káďa“, protože tajné zprávy pro odboj ukrýval na půdách, kde se nacházely kádě s pískem pro případ požáru. Také utekl z lágru u norimberské továrny, kde byl nuceně nasazen. Měsíce se ukrýval na Slovensku, v Maďarsku, „na lehko“ přešel rumunské Transylvánské Alpy. Zapojil se i do Pražského povstání v květnu 1945.

Svůj pevný a zásadový charakter prokázal v roce 1951 během devítiměsíčního komunistického vyšetřování v kobkách ostravského vězení a devítiletého věznění na Mírově, jáchymovských a příbramských uranových lágrech. Káďa, zakladatel pražského skautského střediska Maják, zemřel 21. února 2018 v 93 letech.

Příběh Zdeňka „Kádi“ Zeleného zdokumentovali lidé pro projekt Paměť národa. Unikátní sbírka čítající tisíce vzpomínek je financována především z drobných darů jednotlivců. Připojte se k nim i vy. Přihlaste se například do Klubu přátel Paměti národa zde. Děkujeme.

Zdeněk Zelený se narodil 1. prosince 1924 v Praze v katolické rodině ruského legionáře. Za druhého tatínka označoval svého oddílového vedoucího pátera Metoda Klementa: „Vynikající člověk. Měl pro nás ohromné porozumění, vůbec mu nevadilo snížit se k dítěti. S ním jsem se učil postarat se o sebe a i o druhé, poznával jsem, co je bratrství a dobrý skutek,“ vzpomínal Káďa na člověka, kterému dal slib, že až bude příležitost, sám oddíl založí.

V devatenácti měl Zdeněk Zelený za sebou zbrojní průmyslovku obor puškař a obdržel předvolání na nucené práce do Norimberku do fabriky Hermann-Göring-Werke. Tady nastupoval na dvanáctihodinové směny, spal v lágrových barácích pro 500 lidí.

Když spojenecké letectvo vybombardovalo část fabriky a bomby zasáhly kartotéku, domluvil se Zdeněk se čtyřmi přáteli, že spolu utečou. Cigaretami uplatil staršího vrátného, který v poškozené kartotéce našel jejich karty a spálil je. Každý den ušli desítky kilometrů, žebrali o jídlo nebo ho kradli, spali obvykle přes den a večer a v noci pokračovali v cestě na východ.

V Rumunsku pomáhali rybářům na moři. V Ploješti, kde se v té době nacházely největší ropné rafinerie, objevili v odpadních kanálech pramínky tmavé mazlavé hmoty, kterou sbírali do konví a směňovali za chleba se starými lidmi. Mazut se používal k topení.

Po měsících putování se Zdeněk vrátil zpátky do Protektorátu. Tatínek pro něj našel úkryt na vltavském nábřeží, kde dnes stojí známý Tančící dům. Káďa se schovával asi deset dní v podzemí domů, který pobořilo spojenecké bombardování. V této době se zapojil díky tatínkovi do odbojové organizace Obrana národa.

Jako spojka měl za úkol přenášet zprávy, ve kterých se kromě jiného připravovalo národní povstání. V květnu 1945 se aktivně účastnil bojů. A mimo jiné se mu povedl husarský kousek. Odzbrojil posádku německého vojenského auta těžítkem – maketou pistole.

Snad Bůh tomu tak chtěl, napsaly mu děti

V srpnu 1945 splnil slib, který dal páteru Klemetovi. Oslovil asi patnáct dětí mezi 10-15 lety z pražského Podskalí a založil družinu Lišáků. Scházeli se v parku na Karlově náměstí před kostelem sv. Ignáce ve vypuštěném bazénku. Tak vzniklo dnes slavné skautské 47. středisko Maják fungující dodnes a v letošním roce čítající přesně 181 dětí a vedoucích.

Po válce Káďa založil další oddíl Tetřev. Naučil se znakovou řeč, protože to byl oddíl, kam chodilo asi 40 neslyšících dětí. Z tohoto období si Káďa uchovával lístky, které mu děti na otázku, proč šly do skauta, napsaly:
„Snad sám Pán Bůh tomu tak chtěl, že jsem se dostal do katolického a dobře organizovaného oddílu Junáka.“
„Pohnutkou je u mne společnost chlapců stejného věku, poněvadž jsem se se spolužáky mimo školu stýkal jen málokdy. Líbí se mně i skautská zásada, která nařizuje milovati vlast a chránit slabšího.“
„Těšil jsem se, až budu míti dostatečný věk, abych mohl do družinky a hlavně o prázdninách jeti na tábor.“

Zájem o Junáka byl po válce ohromující. V té době se do něj přihlásilo kolem 250 tisíc členů. V únoru 1948 v Junáku vznikl Ústřední akční výbor. Ten začal organizaci různě omezovat. Junácká organizace byla rozhodnutím výboru následně plně podřízena Československému svazu mládeže a oddíly, které se odmítaly podrobit, byly v podstatě nuceny se rozejít.

Tak začala postupná likvidace celého hnutí. Jako první přišly na řadu oddíly s křesťanskou výchovou. Skauti z Majáku pokračovali tajně: v Bohosudově, Příbrami a Praze, kde Káďa vedl oddíl roverů.

Šířil poselství českých biskupů

Zdeňka „Káďu“ Zeleného zatkla šestice estébáků 13. ledna 1951. Po devítiměsíčním martyriu ho Státní soud v Brně odsoudil k 15 letům vězení. Jeho spis obsahuje všemožná obvinění. Chystal prý útěk přes hranice jednoho bohoslovce, vyzbrojoval prý špionážní velezrádnou skupinu a usiloval o svržení lidově-demokratického zřízení. Ve skutečnosti toho Káďa proti režimu tolik neudělal. Kopíroval a šířil biskupský pastýřský list.

Co Káďa všechno během devítiměsíční vyšetřovací vazby zažil, nevíme. Prostě o tom nechtěl mluvit: „Osobně nerad vykládám, nebo snažím se vždycky slušně mluvit o těch záležitostech, kde teče krev. Kdo to prožil – má svoje zážitky, svoje následky. Vykládat o tom? Ono to jde špatně ven.“

Zdeněk Zelený mezi léty 1951 a 1960 prošel téměř dvaceti lágry a věznicemi. Vypráví o pevném přátelství, která tam navázal, o skautském bratrství, které se v lágrech projevovalo službou ostatním. Vzpomínal, jak mu spoluvězni pomohli s bolavým zubem. Bez umrtvení mu ho vytáhli nějakým hákem. Zažil takřka vše, co komunistický režim pro lidi jeho druhu přichystal: buzeraci, hlad, zimu, korekce, dřinu v uranových dolech.

Lilie z lágru, symbol svobody, vzdoru proti bezpráví a skautského přátelství

Káďa v příbramském táboře Vojna založil pracovní partu složenou z deseti skautů. Společně byli určeni na stavbu mimo lágr i doly na sídliště Březové hory. Tady si vytvořili ve zdi jednoho stavěného paneláku skrýš, kam jim skauti z venku zanechali fotoaparát. Káďovi se v polovině 50. let podařilo tajně nafotit politické vězně, tábor a příbramské staveniště.

S ostatními skauty – mukly sesbírali z vypálených pojistek plátky stříbra. Měsíce trvalo, než měli vzácného kovu tolik, aby z něho odlili skautskou lilii. Ukryli jí ve zdi jednoho domku sídliště. Až po mnoha letech jí vykopali. Káďa vše, co shromáždil, tedy fotografie, písemnosti, kresby vězňů, předměty z lágru, které vězni vynesli přes civilní zaměstnance dolů a stavby sídliště, uchoval v pečlivě vedeném domácím archivu.

I po propuštění na amnestii v roce 1960 Zdeňka sledovala StB. Říká, že se musel chovat opatrně, jeho propuštění bylo pouze podmínečné s podmínkou trvající po deset let. Zdeněk pracoval u Staveb silnic a železnic jako údržbář. Dál se scházel se skauty, udržoval kontakty s kněžími, uchovával naději, že se blíží doba, kdy se skaut obnoví.

To se stalo v době Pražského jara 1968, v dubnu toho roku se probudilo středisko Maják, a pod ním 19 oddílů. Těžko popsat zklamání, které prožil s příchodem normalizace. Skauting byl opět postaven mimo zákon, majetek oddílů rozkradli pionýři, Káďa se dostal zase pod dohled StB.

V roce 1989 mu už bylo 65 let, ale dožil se pádu komunismu. Svůj skautský slib splnil potřetí. Maják existuje dodnes. A Káďa patří mezi legendy skautského hnutí v naší zemi.

Radiodokument