Příběh dívky s nenaplněnými představami o životě (2018)

Spisovatelka Alena Mornštajnová debutovala v padesáti letech románem Slepá mapa. A hned zaujala. Čtenáři si oblíbili i její druhý román Hotýlek, který vyšel v roce 2015. O rok později autorka vydala svou třetí knihu Hana, která už několik měsíců patří k nejprodávanějším titulům a mezi knihami vydanými brněnským nakladatelstvím Host vede. Kromě toho se umístila na 6. – 7. místě v anketě Lidových novin Kniha roku.

Brněnské rozhlasové studio natočilo desetidílnou četbu z románu Hana, kterou v režii Alexandry Bauerové interpretují Barbora Goldmannová a Eva Novotná. Pro rozhlas text adaptovala Pavla Nejedlá a v těchto dnech jej vysílá stanice Český rozhlas Dvojka.

V magazínu Zelný rynk kromě ukázky z rozhlasové adaptace zazní rozhovor s Alenou Mornštajnovou. Čtenáři jí prý píší, že román přečetli jedním dechem a že se díky jejím knihám začali vracet k české literatuře. „U Hany je zaujalo téma, které jsem se snažila zpracovat vážně, důsledně, ale zároveň tak, aby nebylo jen tíživé a pesimistické, ale aby tam byla naděje,“ říká spisovatelka.

Sama Hanu charakterizuje takto: „Je to příběh dívky, která měla určité představy o životě, ale ty se nenaplnily tak, jak by si přála. My žijeme v jiné době a máme velké štěstí, že se k nám dějinné události nechovají tak krutě, jak se zachovaly k postavám mojí knihy.“ Ústředními hrdinkami příběhu jsou Hana a její neteř Mira. „Hlavním motivem té knihy je, jak se tyto dvě ženy, které dohromady svedl osud, spolu naučily žít.“

O čem dál kniha je? „Původním tématem bylo soužití těch dvou žen, ale prvotním impulsem ke psaní byla událost, která se odehrála ve Valašském Meziříčí v roce 1954, a to byla tyfová epidemie,“ vysvětluje Mornštajnová. „Několik lidí tehdy dokonce zemřelo. Věděla jsem, že velice vážně onemocněla i moje babička. Začala jsem si o tom hledat materiály a přitom jsem narazila i na holokaust. Zjistila jsem, že pokud chci psát o našem městě, měla bych do toho zahrnout i ty válečné události.“ Tomuto tématu je podle autorky věnována jen malá část knížky. „Ale při zpětném pohledu vidím, že to je nejnosnější část,“ přiznává prozaička.

Impulsem k napsání Hany se tedy původně stalo rodinné vyprávění o tyfové epidemii. „Bylo to v období MDŽ a tyfová epidemie pocházela ze zákusků z cukrárny na náměstí, která brala vodu z infikované studny,“ upřesňuje spisovatelka. Lidé nakažení tyfem byli rozváženi i do nemocnic v Ostravě, tehdejším Gottwaldově (Zlíně) a také v Uherském Hradišti.

Právě tam byla odvezena autorčina babička, která pak ve vysokých horečkách bloudila po nemocniční chodbě, měla přitom pocit, že ji někdo honí, a nakonec vypadla záchodovým okénkem – přesně tak, jak je popsáno v románu, v němž se nositelkou tohoto motivu stala hrdinka Hana. „Babička měla štěstí, že spadla na stříšku nad vchodovými dveřmi, která její pád ztlumila. Byla tedy velice polámaná, ale pád přežila.“

Hrdinka knížky Hana však na rozdíl od autorčiny babičky byla přeživší holokaustu. „Navzdory jménu, které jsem vyvdala, já ani můj manžel nejsme židovského původu,“ vysvětluje Mornštajnová. „Když jsem se ale rozhodla, že Hanin příběh bude procházet touto linkou, tak jsem o tom začala víc číst. Sehnala jsem si dostupnou literaturu, ale nejcennějším zdrojem pro mě byly výpovědi přeživších holokaustu, které byly zaznamenány v 80. a 90. letech a jsou dostupné na internetu. Mezi těmito záznamy se mi podařilo najít vyprávění pana Michaela Honeyho, který pocházel z Nového Jičína a na začátku války odešel s celou rodinou do Valašského Meziříčí. Ten popsal všechny události včetně cesty své rodiny na shromaždiště v Ostravě, pak do Terezína a po nějaké době do Osvětimi. Z jeho vyprávění jsem čerpala hodně.“

Podle tzv. Hellerova seznamu bylo ve Valašském Meziříčí před válkou téměř 200 židovských obyvatel, na jejich osud se však ve městě jakoby zapomnělo. Až v roce 2003 zde byl z podnětu Michaela Honeyho, který jako jediný z rodiny holokaust přežil, postaven památník židovským obětem s uvedením jmen těch, kteří holokaust nepřežili. Mezi nimi jsou také jména členů rodiny někdejšího předsedy Židovské obce Karla Hellera: Miry a Hany a jejich maminky a tatínka. „Nechtěla jsem psát o dětech, chtěla jsem ten příběh zpracovat jinak. Ale na památku těch dvou malých holčiček, které válku nepřežily, jsem alespoň pojmenovala své hlavní postavy.“

U jména Hana autorka oceňuje jeho dvojí význam – odkazuje totiž i k pocitu viny, který je takto skryt v názvu knihy. „Hrdinka Hana se však ničím špatným neprovinila. Všechno špatné, co se jí přihodilo a čeho možná byla někdy spouštěčem, zavinil někdo jiný. Chtěla jsem ukázat, že lidé, kteří se provinili, nikdy žádnou vinu necítili nebo si pro sebe dokázali najít omluvu. Ale lidé, kteří se stali obětmi toho všeho, si někdy vyčítali věci, za které sami nemohli,“ připomíná Alena Mornštajnová.