Mozaika – Magnesia Litera má své vítěze (2018)

Autoři nejlepší české prózy, nejzdařilejší básnické sbírky, nejprogresivnější publicistiky nebo nejinvenčnější dětské knihy vydané v roce 2017 si svá ocenění převzali na Nové scéně pražského Národního divadla. Slavnostního ceremoniálu se zúčastnila také literární redaktorka Markéta Kaňková.

Oceněná Pánkova novela – od xenofobie po rasismus a další globální jevy

V kategorii próza porota vyzdvihla Pánkovu novelu „Láska v době globálních klimatických změn“. „O Pánkově knize, která je v pořadí jeho druhým knižně vydaným textem, se po celý loňský rok psalo a mluvilo v superlativech – jako o svébytné, tematicky i stylově originální a překvapivé knize, která je absolutně nezávislá na jakémkoli literárním trendu. Autor se na 150 stranách dotkl řady aktuálních témat, od xenofobie po rasismus a další globální jevy, a to nijak těžkopádně nebo duchamorně, naopak, s nadhledem člověka, který procestoval většinu světa. Jak napovídá název, jde tu i o lásku, která je právě momentem, který hlavního hrdinu vystaví tomu, aby si zabojoval se zakořeněnými předsudky a kulturními stereotypy,“ říká literární redaktorka Vltavy Markéta Kaňková, která s Pánkem o jeho novele mluvila v Mozaice.

Další sledovanou kategorií je poezie. Podle porotců nejlepší básnickou sbírku v loňském roce napsal Milan Děžinský. Jeho „Obcházení ostrova“ podle slov odborníků znepokojuje zdánlivě nesourodou obrazností a proměnlivou intenzitou básnické výpovědi.

Litera za knihu pro děti a mládež: Mrazivý příběh z terezínského ghetta

Do klání o nejlepší české knihy roku tradičně patří i literatura pro děti. Letos byla nominovaná Petra Soukupová s knihou „Kdo zabil Snížka“, Jana Šrámková s „Bratry v poli“ a František Tichý s „Transportem za věčnost“. A právě František Tichý si odnesl cenu za nejlepší knížku pro děti. „Tichý, který se dlouhodobě věnuje problematice holocaustu, se v ní vrátil do období Protektorátu let 1940-1943. Popsal v ní sílu nerozlučného klukovského přátelství, která vzniká a upevňuje se za zdmi terezínského ghetta. Tahle kniha si Literu zasloužila – je silná a zůstává v paměti,“ říká Markéta Kaňková.

Kreativně a s důvtipem. Zasloužená cena za překlad pro Radvana Markuse

Porota včera na Nové scéně ocenila i české překladatele. V této kategorii byly nominovány tři velmi srovnatelné tituly, a to Purity amerického prozaika Jonathana Franzena v překladu Lucie Mikolajkové, Osada na pahorku izraelského autora Asafa Gavrona v překladu Magdalény Křížové a Hřbitovní hlína irského prozaika Mairtína O´Cadhaina v překladu Radvana Markuse. Za překlad si cenu odnesl Radvan Markus. „Markus s tímto vrcholným textem irského modernismu rozhodně neměl lehkou práci. Autor jej totiž napsal connemarským dialektem, kterému dnes nerozumí ani mnozí irští mluvčí. Navíc je to text plný slovních hříček, barvitých nadávek a nejrůznějších ekvivalentů, takže to opravdu chtělo nejen erudici, ale i kreativitu a důvtip,“ přibližuje Markéta Kaňková.

Loni se mezi soutěžní kategorie znovu vrátila Litera za „nejlepší publicistiku“. Vítězným titulem se stala kniha čtyř polemických textů Patrika Ouředníka, jejichž společným jmenovatelem je téma islamismu. O této knize hovoří porota jako o „brilantní ukázce toho, že kritika opřená o výkladovou logiku odvozenou z faktů je stále životaschopnou a přesvědčivou metodou reakce na každý pokus zkreslovat nebo překrucovat realitu„.

Publicistický titul se nakonec objevil i jako vítěz kategorie „Objev roku“. Vedle básnické sbírky Anny Prstkové, prozaického debutu Vladimíry Valové „Do vnitrozemí“ porota  nominovala i biografii Ivana Martina Jirouse z pera novináře a dlouholetého reportéra Respektu Marka Švehly. „Porota ocenila to, jak Marek Švehla dokázal zachytit Magorovu složitou, mnohovrstevnatou a v mnohém protikladnou osobnost a nasvítit jí v mnoha různých situacích a kontextech. Na pozadí složitého osudu téhle figury Švehla v podstatě zmapoval vznik fenoménu české neoficiální, podzemní kultury, undergroundu a politické situace normalizačního období,“ doplňuje Markéta Kaňková, která si s Markem Švehlou o jeho knize povídala v Mozaice.

A další publicistický titul se letos dokonce stal i českou Knihou roku. Těměr dvě stovky zástupců české literární a knižní branže zvolili napříč všemi kategoriemi knihu novináře a současného šéfredaktora Respektu Erika Taberyho „Opuštěná společnost: Česká cesta od Masaryka po Babiše“, ve které Tabery stopuje vývoj české společnosti od demokracie k totalitě zpět k demokracii a klade si podstatné otázky po tradicích našeho politického systému a po tom, jakým hrozbám čelíme dnes.

Po knihách Vládneme, nerušit z roku 2006 a Hledá se prezident z roku 2008 přichází český novinář, politický komentátor a šéfredaktor týdeníku Respekt Erik Tabery s knihou Opuštěná společnost.

V knižním eseji Opuštěná společnost: česká cesta od Masaryka po Babiše popisuje dobrodružnou českou cestu od vzniku republiky v roce 1918 po současnost a zasazuje dnešní politické a společenské události do historického a evropského kontextu. Při vědomí souvislostí mapuje, jak se v rozhodujících momentech novodobých českých dějin chovaly naše politické elity a popisuje, jak se toto chování vepsalo do podoby tehdejší i dnešní české společnosti. Sleduje ideové pilíře, na kterých v jednotlivých obdobích stál český stát. Ptá se po kultuře politického i společenského života minulosti i dneška a ukazuje na hrozby, kterých by se česká společnost měla vyvarovat.

Opuštěná společnost – to je jasný a zasvěcený vhled do politického vývoje naší země od Masarykovy První republiky až po komplikovaný dnešek. Co stálo a stojí za touto knihou? Z jakého podnětu jste ji psal?

První koncept jsem měl připraven před pěti lety. A během posledních dvou let ve mně zintenzivněl pocit, že chci spoustu věcí zachytit, popsat a pojmenovat. A stejně jako u předchozích knih to dělám tak trochu pro sebe. Valí se toho na nás strašně moc, něco zveličujeme, něco podceňujeme. Je třeba se ale zastavit a ty věci pochopit. Tato kniha mě vnitřně oslovila. Cítil jsem, že to ze mě musí jít ven. Možná i proto, abych já sám lépe pochopil, co se kolem nás děje.

Z Vašeho pohledu je česká společnost „opuštěná“… Opuštěná kým, od koho?

Je. A myslím, že dvojsměrně. V něčem je důležitá politická opuštěnost. Přišlo mi to hlavně v momentě, kdy vypukla uprchlická krize. Měl jsem pocit, že politická reprezentace zmizela, bála se kontaktu s veřejností, téměř nekomunikovala. Viděl jsem, jak společnost propadá panice a depresi. To je politická chyba, ale i naše, veřejná. My jako Češi si neumíme vytvořit slušnou poptávku vůči politikům. Neptáme se, co se děje, nechceme odpovědi. Je tam vzájemný nedialog, nedebata. Vytvořilo to hned několik problémů: pocit ztráty důvěry ke státu, politice, větši propast mezi lidmi vzájemně. Řada problémů se prohloubila.

Jak moc je současná česká společnost a její demokratický systém v ohrožení? Co jsou nejnebezpečnější hrozby dneška?

Demokracie je v permanentním ohrožení. Je to vůči nám nejvstřícnější, ale zároveň nejslabší systém. Dává prostor i populistům, extremistům. Mnohdy je demokracie nahrazena totalitou. Kdybych měl popsat základní problémy – je to malý zájem o to, co se vlastně děje, ať už ve společnosti nebo politice. Lidé se třeba málo snaží kontaktovat volené zástupce. Málo se učíme tomu, jak funguje stát, jaká jsou pravidla, základní práva.

Za velkou, pravděpodobně jednu z nejnebezpečnějších hrozeb demokracie považujete populismus, jehož analýze i souvislostem věnujete nemalou část knihy. Jakou má populismus v Čechách tradici? Je to něco, co bytostně patří k naší politické kultuře?

Populismus k politice patří. Jde jen o míru, jak výrazný je. V něčem je populismus zdravý, upozorňuje na to, kde selhává tradiční politika. Problém je v zemích, a mezi ně patří i Česko, které mají kratší tradici svobody. V nich se populismus jeví jako ideální lék na všechno. Takové výkřiky, že parlament není potřeba, že nejsou třeba zastupitelé, že stačí jen starostové, vytváří pocit, že nejsou potřeba pravidla ani instituce. Přitom to, co nás dělí od zmatku, anarchie, teroru, jsou právě fungující instituce a pravidla. Ale díky tomu, jak často se přerušovala demokratická cesta, to nemáme v krvi. Ale abych nezněl příliš pesimisticky – máme obrovskou výhodu v tom, že v naší historii je velká spousta chytrých lidí – Masaryk, Havlíček Borovský, Čapek. To jsou lidé, u kterých bychom mohli hledat odpovědi na to, jak by mohl vypadat moderní stát.

Opíráte se o úvahy řady vlivných a významných postav české kultury a českého společenského života – Karla Havlíčka Borovského, T. G. Masaryka, Ferdinanda Peroutky, Václava Černého, Jana Patočky nebo Václava Havla. Do jaké míry je dnes tato demokratická tradice živá?

Mám obavu, že tyto osobnosti necháváme stranou a neodkazujeme na ně. Začínáme pořád znovu. Neradi navazujeme na to, co bylo předtím a neustále si přistřiháváme kořeny. Naším úkolem je, abychom tyto osobnosti hledali a brali si z nich, co potřebujeme. Když se podíváte na kteroukoli dobu, ve které panovala nesvoboda, tak se společnost k těmto lidem uchylovala – každá rodina měla doma něco od Masaryka, Čapka, Peroutky. My podvědomě víme, na čem bychom měli stát, ale občas na to zapomínáme a někdy bohužel chceme zapomínat. Tato cesta, kterou nám ukazují, je mnohem náročnější, něco po nás chce. Nemůžeme být pasivními diváky, chce po nás aktivitu. My si raději žijeme uzavřené individuální životy a pak na politiku nadáváme.

V knize popisujete, na jakých ideách fungoval český stát v jednotlivých historických obdobích. Sledujete Masarykův humanismus s klíčovým akcentem na lidskou individualitu a hledání návaznosti na tuto etapu po pádu komunismu, formování nových idejí státu po roce 1989. Na jakých ideách stojí naše společnost dnes? Máme nějaký ideový základ?

Základem je důraz na lidská práva, spojení s evropským příběhem, legendární Masarykův humanismus, který není pouhá teoretická formulka, jak si spousta lidí myslí. Je to definice důstojnosti. Kdybychom to vzali za své, tak společnost bude jinak přemýšlet o tom, jak se k sobě máme chovat, jak se má chovat politika vůči veřejnosti a naopak. Tyto myšlenky nás navádí k tomu, abychom si nezjednodušovali cestu, abychom k sobě byli kritičtí a přemýšleli nad tím, jak dělat společnost lepší. My se těmto otázkám bráníme.

A jak to tedy je? Já osobně mám pocit, že jsme společnost ztracená. Bez hodnot a ideálů.

Cítíme se ztraceně, opuštěně. Je to tím, že spousta politiků tradice a pilíře odmítá a útočí na ně. A zároveň nenabízejí nic nového. Ptáme se – když neplatí to, co jsme si mysleli, tedy kontinuita s první republikou, tak co tedy máme? Máme toho hodně a máme na čem stavět. Masarykovy ideály nezestárly a měli bychom je akceptovat. Pravda je taková, že dnes na vše jdeme kupeckým přístupem: „V Evropě buďme jen dokud nám budou platit.“ My Češi chceme hledat nejjednoduší cestu. Pro část společnosti by možná bylo příjemnější zbavit se svobod, než být v riskantním světě. Ale svoboda nejde oddělit od rizika, od nejistoty. Moje odpověď je: pokud chce společnost nabýt vnitřního klidu, musí se vrátit k základním hodnotám. Musí na ně navázat a vědět, co je základním principem státu a co z toho plyne pro nás všechny.