Jazz na druhou – Vinyl Story 1/?? (2018)

V době natáčení alba Capricornus bylo kytaristovi Luboši Andrštovi 32 let a měl už za sebou pestrou hudební dráhu. V šedesátých letech vystupoval v několika rockových kapelách, roku 1968 založil vlastní trio Blues Company Ltd. Ve studiu poprvé natáčel v roce 1970 ‒ bylo to s Framus Five, album Město ER. Po rozpadu Framusu hrál s Jazz Q, je ho slyšet na desce Pozorovatelna.

Začátkem roku 1973 založil rockový Energit, který se ovšem po pár měsících dočkal zákazu. Obnoven byl v jiné sestavě a s odlišným hudebním zaměřením ‒ mahavishnovským jazz rockem. Později opět výrazně změnil zvuk, deska Piknik přinesla dechovou sekci a funkové prvky. Andršt se také podílel na sólovém debutu Emila Viklického V Holomóci městě, dočasně se vrátil k Jazz Q.

To všechno byla docela různorodá hudba, ale kytarista cítil, že ho to táhne ještě někam jinam: „Po dvou LP deskách jazzrockového Energitu mi bylo jasné, že tohle období je u konce. Kapela se stejně začala sypat, hráli jsme čím dál méně a byl to samý záskok. A přicházela na mě Kristova léta, vše jsem začal vidět poněkud z jiného úhlu,“ říká Andršt v prvním díle Vinyl Story.

Poslechněte si, jak se míchala deska Capricornus: Luboš Andršt o mixu desky Capricornus

Rok 1980 byl pro Andršta muzikantsky velmi plodný. „Hrál jsem s kapelou Jiřího Stivína, tam jsem poznal Alana Vitouše. V akustických duetech jsem vystupoval s Emilem Viklickým nebo s Honzou Hrubým, někdy pro změnu s Rudolfem Daškem nebo Zdeňkem Hráškem. Založil jsem Luboš Andršt Blues Band, který se poprvé představil v červnu 1980 v pražské Baráčnické rychtě. Do toho jsem dopisoval a nahrával ve Smetanově divadle Capricornus.“

První Andrštova sólová deska se lišila od jeho předchozích nahrávek i od hudby, kterou tehdy hrával na koncertech. Capricornus byl čistě studiový jazzový projekt, plný melancholických a kontemplativních nálad. Se všemi muzikanty, které si na natočení alba pozval, se Luboš Andršt už předtím znal, s nikým z nich však nehrál často, takže spolupráci nepoznamenávala rutina.

„Uklidnil jsem se a hledal jsem rovnováhu,“ rekapituluje Luboš Andršt. „Chtěl jsem nahrát něco niterného, co nejvíc pravdivého. Chtěl jsem tam dostat jazz, blues i rock, samozřejmě v určitém oduševnělém kontextu.“

„Při nahrávání jsme byli opravdu pestrá společnost. Honzovi Hrubému je blízké křesťanství. Gabo Jonáš byl v té době buddhista, několik měsíců strávil v buddhistickém klášteře. Já jsem křtěný husita. Alan Vitouš byl praktikující Svědek Jehovův a Jirka Veselý mi připadal jako existenciální filosof.“

Houslista Jan Hrubý a basista Jiří Veselý byli členy skupiny Etc…, s níž předtím Andršt hrál asi dva týdny jako záskok, s Hrubým občas vystupoval i v duu. S bubeníkem Alanem Vitoušem Andršt účinkoval v souboru Jiřího Stivína.

Osvědčila se i spolupráce s Gabrielem Jonášem. „Už předtím mě Gabriel několikrát pozval do Bratislavy, abych hrál s jeho kapelou jako host. Hned jsme si rozuměli. Nebyl to tedy nějaký skok do neznámé vody, takový risk bych si nedovolil.“

Zkoušení probíhalo separátně, spoluhráči napřed dostali demosnímky, dohromady se všichni potkali až ve studiu. „Byli to schopní muzikanti, takže hned věděli, o co jde. Velmi rychle jsme našli společný jazyk. A myslím, že určitá semknutost kolem materiálu, který jsem přinesl, je z nahrávky cítit. Řekl bych, že je ta muzika chytla.“

I když Luboš Andršt některé skladby předtím i potom hrál na koncertech, v této sestavě nikdy živě provedeny nebyly. „Tehdy jsem se nemohl jen tak domluvit s muzikanty a jít hrát. Bylo nutné mít přehrávky, být v dramaturgickém plánu agentury. Pořadatel zase potřeboval souhlas krajské agentury a povolovací řízení.“

Ostatně ani schválení natáčení alba Capricornus neprobíhalo snadno. „Když jsem s tím přišel na Panton, bylo to víc než rok před zahájením natáčení, seděl tam redaktor Aleš Sigmund. Poslechl si demo a řekl: ‚Mně se ta hudba zdá příliš exkluzivní.‘ Zeptal jsem se: ‚A to je dobře, nebo špatně?‘ ‚Je to špatně, protože se to neprodá.‘ Takže mě s tím vyhodil.“

„Když už jsem to viděl černě, producentsky se do toho vložil Hynek Žalčík. Donesl ty nahrávky šéfredaktorovi Pantonu Jiřímu Maláskovi, který byl mimo jiné skvělý muzikant. Vzkázal mi, že to vydá.“

Pro studiové natáčení chtěl Luboš samozřejmě použít co nejlepší kytary. „Chtěl jsem akustickou kytaru Ovation Legend. Potíž byla, že v té době se u nás taková kytara koupit nedala. Naštěstí někteří veksláci byli naši fanoušci a pro muzikanty měli dobré ceny.“

„Vyměnil jsem tedy našetřené peníze za německé marky a dal je svému kamarádovi, Čecho-Holanďanovi, aby je vyvezl za hranice a poslal do Států. Pak jsem dostal výzvu, že mám na letišti v Ruzyni zásilku k proclení. Dva celníci ji rozbalili a prohlíželi. Jeden kytaru otočil a udiveně povídá: ‚Koukej, Fando, voni to už dělaj z umělý hmoty.‘“

„Vycítil jsem svoji příležitost a řekl jsem: ‚To není skutečná kytara, jenom taková atrapa na cvičení, aby to nebylo moc slyšet a nerušil jsem sousedy v paneláku.‘ ‚Aha, tak to jo,‘ souhlasil celník a odložil Ovationa stranou. Pak se upřeně zadíval na prázdný originální futrál, vykládaný zlatou mechovkou, a prohlásil: ‚Ale ten futrál bude drahej.‘ Zaplatil jsem pár stovek za futrál a mohl jsem se do toho pustit.“

Nahrávka vznikala od června do srpna 1980 ve Smetanově divadle. Luboš Andršt na toto období vzpomíná: „Měli jsme k dispozici šestnáct stop, pro nás to bylo až dost. Bicí se beztak točily rovnou smíchané do dvou stop, podobně i klavír. Byl jsem na to dost připravený ‒ musel jsem být, protože na nějaké velké opravy, předělávky a vymýšlení ve studiu nebyl čas.“

„Docela těžké bylo nahrát doprovodnou kytaru bez kliku, pak ji zdvojit a trefovat se do takového základu s melodickou linkou, zejména v rubatových pasážích s nepravidelným, volným tempem. Při nahrávání základů se tehdy ještě běžně metronom nepoužíval. Tempo je pak v závislosti na cítění muzikantů mírně flexibilní a dýchá. To nahrávkám dává jistý půvab, protože strojový rytmus se pro takovou muziku ani nehodí.“