Historie Plus – Pokládání základních kamenů Národního divadla (2018)

Přidal: Premek |

Květen 17, 2018

Historie Plus připomene sto padesát let starou slavnost. Pokládání základních kamenů Národního divadla. Jaká byla cesta k této ve své době velkolepé události, to vám popíše Milena Štráfeldová.

Natočeno 2018. Repríza 20. 5. 2018 (ČRo Plus, 2:05 h) v cyklu Historie Plus.

Lit.: Štráfeldová, Milena: Položení základních kamenů Národního divadla, jeden z nejšťastnějších okamžiků v českých dějinách. In web ČRo Plus, 19. květen 2018 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: 16. května roku 1868, tedy právě před 150 lety, proběhla největší slavnost 19. století. Zúčastnilo se jí na 150 tisíc lidí.

Na pozemku na vltavském břehu v Praze byly položeny základní kameny budoucího Národního divadla. Jak tato slavnost proběhla a co jí předcházelo?

Je pět hodin ráno 16. máje 1868 a před Invalidovnou v pražském Karlíně se řadí nekonečný průvod. Jsou v něm krojované jízdy, sokolové, zpěvácké spolky, granátnická hudba, divadelní ochotníci, studenti, ale také řezníci se sekerami, kožešníci, zlatníci, bednáři nebo slovenští dráteníci. A samozřejmě čeští politici, poslanci, zahraniční hosté, všelijací Hejslované i deputace českých spolků z Ameriky. Průvod čeká, až na vrchu Žižkově vystřelí hmoždíř, aby se mohl vydat na pochod ku Praze. Slunce svítí, podél cesty stojí tisíce přihlížejících a provolávají Sláva a Nazdar Národnímu divadlu.

„Ten průvod procházel kolem jednoho místa jednu a půl hodiny,“ uvedl při letošních oslavách 150. výročí ředitel Národního divadla Jan Burian. Slavnost položení základních kamenů v roce 1868 podle něj patřila k nejšťastnějším okamžikům v českých dějinách. V souvislosti s letošními oslavami 100. výročí vzniku samostatného Československa zdůraznil, že česká státnost je založena na boji o vlastní kulturu.

„Náš stát nevznikl vojenskými výboji. My jsme naopak začali nejprve pečovat o vzdělání, kulturu a o společné hodnoty. A to pak vyústilo ve vznik vlastního státu.“

Slavnostnímu položení základních kamenů Národního divadla však předcházelo zhruba 80 let úsilí českých vlastenců, se všemi vítězstvími i prohrami, tahanicemi a spory, nadšením i zklamáním, které podobnou akci nevyhnutelně provázejí. O privilej pořádat české divadlo totiž požádali čeští herci císaře Josefa II. už v roce 1786. Svědčí o tom i uctivá suplika, podaná ve Vídni v březnu roku1786:

Vaše císařsko-královské Veličenstvo!

Podepsaní prosili již počátkem února o nejmilostivější privilegium, aby jim jako provinciálním hercům bylo dovoleno navštěvovati v Království českém jednou ročně města Plzeň, Cheb, Budějovice, Hradec Králové, Litoměřice a Nové Město pražské a dávati zde pravidelné české hry, německé opery, dohry a balety. Byli však se svou žádostí odmítnuti, nejspíše proto, že ve své prosebné žádosti použili slova privilegium. Opakují proto tímto svou prosbu ještě jednou a podporují ji následující důvody: Všichni jsou synové této země, znalí obou zemských jazyků, a neočekávanou výpovědí z divadla v Praze ocitli se od března 1786 se svými ženami a dětmi bez chleba. Manželka jednoho ze žadatelů, Magdalena Zappová, vrhá se jako nejponíženější prosebnice se svými pěti batolaty a nedospělými dětmi k nohám Jeho Veličenstva a dovolává se nejmilostivějšího slibu, kterého se jí dostalo v Praze. Bude-li totiž potřebovat chleba a pomoci, že se může s největší poníženosti hlásit na nejvyšším místě.

Za všechny prosebníky nejponíženější a nejposlušnější Vincenc Karl Anton.

V Praze v té době už ovšem české divadlo hrálo, upřesňuje historik Jiří Rak. První česká představení probíhala v Nosticově, dnes Stavovském divadle. Zde však byla od roku 1785 uváděna jen občas a nepravidelně. I Nosticovo divadlo v době jeho vzniku prohlásil mecenáš hrabě Nostic za české národní divadlo. Tento pojem měl ale jiný smysl, nežli mu rozumíme dnes. V počátcích národního obrození totiž došlo k proměně zemského vlastenectví, daného příslušností k určité zemi bez ohledu na jazyk, ve vlastenectví definované jazykem.

„Nemáme-li vlastní stát, mějme aspoň své divadlo,“ řekli si čeští vlastenci a stavitel František Pfanner postavil roku 1786 na Koňském trhu, dnešním Václavském náměstí, dřevěnou Boudu. Na plakátech se ovšem skvělo Vlastenecké divadlo. Už po třech letech byla však Bouda kvůli finančním potížím stržena. Českému divadlu se ovšem podle Jiřího Raka v té době nedostávalo nejen peněz, ale i publika. Česká společnost zkrátka ještě nebyla dost ekonomicky, sociálně ani intelektuálně vyspělá, aby mohla vlastní divadlo udržet.

Potrvá dalších šest desetiletí, než čeští vlastenci dospějí ke vzniku Sboru pro zřízení Národního divadla. V jeho čele bude stát historik a spisovatel, Otec národa František Palacký.

„Co po dlouhé věky pohřešovali jsme v tužbách svých, oč ušlechtilé duše mnohých vlastenců nadarmo se snažily, čeho naši otcové téměř ani doufati se neodvážili, stalo se nám již skutkem a jistotou. Čech i s bratřími svými na Moravě, ve Slezsku a Slovensku stojí opět co národ v řadě národů, stojí roveň mezi sobě rovnými. Pročež kojíme se utěšenou důvěrou, že novým přičiněním a jednocenou podporou všech přátel umění a národu českého povstane brzy Národní divadlo co pomník nabyté rovnoprávnosti konstituční a zdobiti bude hlavní město národu českého, naši staroslavnou krásnou Prahu.“

To stojí v prvním provolání Sboru pro zřízení českého Národního divadla z r. 1851, v proslulém Slovu k upřímným přátelům národu českého.

Jenže od provolání k prvnímu představení bude ještě dlouhá cesta. Nejdřív je třeba opatřit peníze. Sbor tedy vyhlásí sbírku. Jiří Rak říká:

„Od počátku bylo přitom jasné, že ze sbírek se divadlo nezaplatí. Sbírky však měly manifestační smysl. Pokud se na divadlo bude skládat celý národ, budou mít lidé pocit, že je skutečně jejich.“

Sbírky v polovině 19. století však byly zakázány, protože úřady se v době Bachova absolutismu obávaly vzniku organizace, která by za sbírkami stála. Povoleny proto byly jen v Praze. Teprve po Bachově pádu se mohly rozšířit i na venkov.

Obrázek české vlastenky, která vybírá krejcárky do pokladničky na budoucí Národní divadlo, patří v našich dějinách k těm ikonickým. Stojí přitom za to připomenout, kdo a čím do sbírek také přispěl. Tak například Josef Kalle přislíbil, že dodá kamna v ceně 30 zlatých. Jednota harfeníků poslala dva zlaté sedmdesát. 24 vnoučat z jedné rodiny mezi sebou vybralo 5 zlatých padesát. A dokonce Jaroslav Dvořák, žebrák, přinesl do pokladny Národního divadla dva krejcary. Na sbírky zlaté kapličky přispívali hráči kulečníku, pijácké společnosti, pěvecké i divadelní spolky. Mnohatisícové částky ovšem darovala i zemská šlechta a panovník, což se později rádo zamlčovalo.

Sbírky však nepokračují dost rychle a propuká velký konflikt, který ovládne českou politiku na další desítky let. Jde o spor staročechů s mladočechy. Staročeši v čele s Františkem Palackým a jeho zetěm Františkem L. Riegrem se chtěli více spoléhat na Vídeň, zemskou šlechtu a velké donátory, zatímco mladočeši v čele s Karlem Sladkovským spoléhali na drobné přispěvatele. Staročeši přicházejí s myšlenkou postavit zatím „něco menšího“, tedy Prozatímní divadlo, radikální mladočeši chtějí rovnou stavět velké Národní. Podle historika Raka přitom každý má svou pravdu…

Roku 1862 je podle návrhu architekta Ullmanna postaveno Prozatímní divadlo. Otevřeno je 18. listopadu a prvním představením je – Král Vukašín od Vítězslava Hálka. Premiéru tu bude mít i Smetanova Prodaná nevěsta. Sám Smetana jako stoupenec mladočechů přitom napsal: „Buďme vděční za Prozatímní divadlo, prosme ale současně Boha, aby nás z něj co nejdřív vysvobodil.“

A skutečně už roku 1868 se bude chystat poklep jeho základních kamenů Národního divadla. K trochu úsměvným otázkám patří i to, kolik jich vlastně je. Šestnáct, dvacet nebo dokonce třiadvacet? Svážely se z celých Čech a Moravy, každý chtěl přispět na stavbu divadla svým kamenem. Už samotné jejich svážení provázela velká sláva. Kameny ozdobené girlandami z chvojí a červenobílými vlajkami Království českého putovaly do Prahy na vozech, a kdekoliv se zastavily, tam se řečnilo. „Matky držely děti, aby se mohly kamenů dotknout. Lidé kameny líbali, pěvecké spolky zpívaly,“ uvádí Jiří Rak.

Kameny do Prahy doputovaly v předvečer 16. května, tedy tradičních svatojánských oslav. A na druhý den byla naplánovaná právě ona největší slavnost 19. století. Jako slavnostní řečník vystoupil s dlouhým projevem Karel Sladkovský:

„Zaplesej, dlouho svírané srdce české, zaplesej, sbratřené s ním srdce slovanské! Již zasvitla nám zora jasného, nadějeplného dne, již opět probuzen jest národ náš k novému, činoskvělému životu, a dílem slavným chystá základ slavné budoucnosti své. Aj, ty předrahá máti naše Praho, jež blažeností zářícím okem pohlížíš na bezčetné zástupy lidu nesčíslného, jenž v nepřehledném průvodu slavnostním jeví se dnes před tebou!“

Zazní však i hořký hlas Jana Nerudy: „Na všechen způsob bude mít naše divadlo tu slávu, že jeho stavba trvala nejdýl ze všech divadel na světě! A bude-li konečně jednou dostavěno, což se řadou nepředvídaných náhod přece snad může někdy přihodit, budou dávno mrtvi už i vnukové těch, kteří na divadlo přispívali proto, aby se v něm hrálo, a nikdo se nebude více pamatovat, proč byla budova ta vlastně vystavena. Jde to s naší stavbou divadelní kupředu jako s českou politikou a jako se vším u nás.“

O tom, jak slavnost probíhala, se dochoval v archivu Českého rozhlasu unikátní záznam. V 50. letech minulého století na svou účast při pokládání základních kamenů Národního v rádiu zavzpomínala paní Stolařová. V té době jí bylo kolem devadesáti let. Slavnosti se zúčastnila jako čtyřletá holčička, se svým otcem a starším bratrem. Když slavnost skončila, chtěla si prý i ona poklepat na základní kámen. „Jeden z těch pánů šel ke mně, vzal mě na ruku a řekl, tak pojď a zaklepej si pro štěstí. Dal mi do ruky kladívko a třikrát jsem zaklepala,“ řekla paní Stolařová.

To, že Národní divadlo stojí a že se v něm hraje, považujeme už za naprostou samozřejmost. Sotva nás napadne, že to tak samozřejmé nebylo. Patos, který vznik divadla provázel, nám dokonce může dnes připadat až komický. S tím ale Jiří Rak nesouhlasí:

„Já bych se toho patosu nebál. V některých případech funguje a tady platí. Já si docela rád dělám legraci z národního obrození, ale těch lidí si vážím. Dokázali to, čemu nikdo na počátku 19. století nevěřil. Oni to divadlo postavili!“

Radiodokument