DokuVlna – Věra (2018)

Téma partnerské nevěry není v rozhlasovém dokumentu zcela nové. A přesto se znovu zdá být odvážným autorským krokem a také znovu ukazuje, že intimním námětům rozhlasové médium jednoznačně prospívá. Po novém dokumentu Mariky Pecháčkové Věra – O věrnosti a nevěře v partnerském vztahu, který v cyklu DokuVlna odvysílalo v květnu Radio Wave, následovala na Vltavě jen o dva dny později repríza osm let starého dokumentu Andrey Hanáčkové Bokovky.

Zatímco Hanáčkové dokument se zaměřuje na moment, kdy se ženy aktuálně ocitají uprostřed manželského trojúhelníku, Marika Pecháčková soustředí pozornost na dobu po nevěře. Detailně zkoumá a ohledává, co se se vztahem děje dál, jakou má šanci na další fungování a především, jak nevěra proměnila (proměňuje) aktéry této často bolestivé hry. Autorka zdůrazňuje, že tato životní zkušenost ji překvapivě přivádí na cestu za sebepoznáním a sebedůvěrou. Odtud tedy název Věra, a nikoliv Ne-věra.

Marika Pecháčková na sebe upozornila dokumentem pro ČT Portrét strachu (2016), v němž sledovala občany vesnice Smilovice, do níž bylo umístěno několik křesťanských uprchlíků ze Sýrie. Nyní, když bylo nutné zaměřit se pouze na zvukovou podobu dokumentu, je citelné, že autorka je zvyklá uvažovat ve filmovém modu. Do auditivního média tedy vnáší způsob práce, který se na první poslech může zdát hodně nepřehledný, příliš komplikovaný a s nejasným sdělením. Díky dramaturgii Brit Jensen se ale podaří dokument vypointovat a přinést posluchači nekonvenční zážitek.

Autorské a zdá se, že také terapeutické pojetí, typické pro cyklus DokuVlna, seznamuje posluchače s palčivými otázkami, které autorka klade sama sobě a diskutuje je v kruhu tří blízkých přítelkyň se stejnou zkušeností: Kde vlastně začíná a končí nevěra? Co to znamená být někomu nevěrný? A komu jsme v danou chvíli vlastně nevěrní?
Konzultace probíhá i s psychoterapeutkou, jež považuje nevěru za přirozenou součást většiny vztahů a klade důraz právě na hledání příčin u sebe sama. V tomto dokumentu neuslyšíme spílání nevěrníkům a nevěrnicím, milencům a milenkám, nedočkáme se ani pohoršení. O třetí osobě ve vztahu dvou lidí se zde mluví jako o novém podnětu, který může posílit všechny zúčastněné a doslova je donutit k introspekci, které se doposud bránili.

Do dokumentu výrazným způsobem vstupuje další dějová linka v podobě vzniku nám neznámého uměleckého díla s tématem nevěra, které autorka dokumentu natáčí se svou kamarádkou – herečkou. Exaltovaný projev herečky je v kontrastu s poklidnými diskusemi nad nevěrou v kruhu kamarádek i zjevně vyrovnaným postojem autorky. Tato dějová linka ale odkazuje do období před smířením, kdy je nevěra přece jen silným a většinou vyhroceným zásahem do vztahu.

Naposledy do děje, v posledních minutách a nečekaně, vstupuje muž – partner dokumentaristky. V intimním dialogu dvojice odhaluje nevěry na obou stranách a vzájemně sobě i posluchačům vysvětluje, jak nevěra posílila, ne-li zachránila jejich společnou cestu, a dokonce otevřela cestu novou – k sobě samým.