Příběhy 20. století – Věra Duľová – Richterová (2018)

Přidal: Premek |

Květen 21, 2018

Připravil Adam Drda.

Natočeno 2018. Premiéra 20. 5. 2018 (ČRo Plus, 20:05 h).

Lit.: Drda, Adam: Prostě jsme do transportu nešly. Příběh Evy Grossmannové (Fromowitzové) a Věry Ďulové (Richterové). In web ČRo Plus, 20. květen 2018 (článek + nahrávka k poslechu) – Cit.: Když se v Čechách a na Moravě připomíná konec nacistické okupace – nedávno bylo už 73. výročí – o židovských osudech se příliš nemluví.

Mlčení jistě není tak úplné jako před listopadem 1989, přesto je zarážející, nejen vzhledem k počtu židovských obětí (270 tisíc z celkových 343 tisíc v Československu), ale i k míře jejich utrpení. V Příbězích 20. století jsme se židovským osudům věnovali mnohokrát, tentokrát chceme připomenout historii dvou dívek z tzv. smíšených manželství. Evu ukrývala za nacismu rodina v Olomouci a dnes žije v Izraeli; Věra zůstala sama v Praze jako desetiletá, když její matka musela nastoupit do transportu a dceru odmítla odvézt do terezínského ghetta.

Nynější archeoložka Eva Grossmannová se narodila jako Eva Fromowitzová v Olomouci. Otec Wilhelm pocházel z židovské rodiny, vystudoval národohospodářství a pracoval v rodinném mlýně ve Chvalkovicích u Olomouce. Maminka Helena byla vyučená krejčová, za svobodna žila v Paříži, pracovala v módním salonu. Před svatbou se vzdala křesťanské víry a přijala manželovo náboženství, do židovské matriky nechali rodiče zapsat i obě své dcery, Ricardu (1930) a Evu.

Co by kdo dělal ženě s dvěma dětmi?

Už od roku 1936 uvažoval Wilhelm Fromowitz o odchodu ze země. Často cestoval, byl si vědom nebezpečí, které Židům hrozí, plánoval odjezd rodiny do Brazílie: „Tehdy jeho bratr namítal, že nikomu nic neudělal a nemá důvod odcházet. Stejně tak moje maminka tvrdila: ‚Co by kdo dělal ženě s dvěma dětmi?‘,“ vzpomíná Eva Grossmannová v rozhovoru, který jsme natáčeli v roce 2015 v Tel Avivu.

Otec rodinu nepřesvědčil a rozhodl se, že tedy odejde sám: v roce 1939 stihl uprchnout do Palestiny. Po jeho odchodu se Helena nechala rozvést a byla formálně považována za křesťanku, navíc s rakouským občanstvím: „Rozvod mamince poradil známý, který měl mezi Němci vyšší postavení, snad byl i esesák. Vím o něm jen proto, že jsem ráda poslouchala za dveřmi, o čem se dospělí baví.“

Podle normimberských zákonů však byly Heleniny dcery Židovky. Eva musela ve druhé třídě opustit školu a roku 1942 dostala spolu se sestrou předvolání do transportu:

„Matka tehdy prohlásila, že nikam nepůjdeme, že nás schová. Všem známým rozhlásila, že už v transportu jsme a uklidila nás k dědečkovi. Co oči nevidí, hlavu netrápí, říkala. Takže jsem byla celé dny v zahradě a sestra u dědečka v domě.“

Není dnes jasné, zda měla matka nějakou úřední pomoc, každopádně po dívkách nikdo usilovně nepátral. Eva Grossmannová, tehdy desetiletá holčička, sice spala v domě svého křesťanského dědečka v dnešní Dvořákově ulici v Olomouci, ale brzy ráno ji vždy odvedli do rozlehlé zahrady. Vzpomíná, že si mohla číst a že jí knihy nosil kluk ze sousedství, který jako jeden z mála o jejím ukrývání věděl. Nesměla se přibližovat k plotu. Někdy mohla být v zahradním domku, kde měl děd – tesař malou kancelář, nářadí a sklad dřeva, mohla si vlézt do chlívku ke zvířatům:

„Byly tam kozy a slepice, byli tam i králíci. Mohla jsem s nimi promluvit, pomazlit se, pohrát si. V té době to byli moji nejbližší tvorové.“

Poslední rok strávila doma v posteli s fingovanou nemocí, a i to naznačuje, že její matce kdosi pomáhal. Známý lékař vystavil potvrzení, že Eva má spálu:

„Nemohla jsem vylézt z postele, sousedi pod námi stejně nesměli vědět, že tam jsem. Celé dny jsem byla sama, ani jsem si nesměla dojít na záchod. Vedle postele ležely bonbony, ty mi měly zabarvit jazyk na červeno jako při spále, měla jsem si je vzít, kdyby přišla kontrola. Ale když někdo klepal na dveře s cedulí, varující před nakažlivou nemocí, byla jsem tak paralyzovaná strachem, že jsem se ani nehnula.“

Eva i její sestra Ricarda nacismus přežily, na rozdíl od mnoha příbuzných. V roce 1949 se i s matkou vystěhovaly za otcem do Izraele. O následcích skrývání se Eva Grossmannová nakonec zmíní, byť okrajově:

„Kdykoli jsem se zranila, nikdy jsem nemohla nahlas zaplakat, což mi zůstalo. Když jsem po válce nastoupila na gymnázium, kde nás bylo dvaačtyřicet ve třídě a občas všichni mluvili naráz, nevěděla jsem, co dělat, a vstoupily mi slzy do očí.“

Sama v Praze na Břevnově

Věra Duľová – Richterová se narodila 31. března 1935 do národnostně smíšeného manželství. Tatínek byl Rakušan a pocházel z Aše, maminka Jolana přišla na svět na Slovensku v židovské rodině Weiszových (měla osm sourozenců), ale vyrůstala v Napajedlech na Moravě.

Před svatbou pan Richter přestoupil k judaismu. S manželkou a malou Věrou žil v Praze. Po nacistické okupaci skončili židovští příbuzní Richterových většinou v cizině nebo je deportovali do vyhlazovacích táborů. Babičku, paní Weiszovou, zavraždili v Osvětimi, tetu Amálii našli vojáci britské armády roku 1945 v Bergen Belsenu jako jedinou živou v hromadě mrtvých.

Věru a její maminku chránilo poměrně dlouho smíšené manželství. 15. ledna 1943 však otce sebralo gestapo:

„Hlavní důvod byl, že se otec coby občan rakouské národnosti odmítl rozvést se svou židovskou manželkou. Odmítal také přijmout tu ´čest´ být nasazen do první linie wehrmachtu a nechat se zabít.“

Věznili ho v káznici Bernau, odkud měl být později přeřazen do koncentračního tábora. V lednu 1945 musela Věřina maminka Jolana do Terezína. Její příbuzní byli buď mrtví, nebo v lágrech, členové otcovy rodiny žili daleko v Sudetech. Nenašel se nikdo, kdo by si vzal k sobě desetiletou židovskou dívku, byť mezitím pokřtěnou a po otci Rakušanku.

Věra v roce 2010 vyprávěla:

„Máma se mnou obcházela různé známé, ale nikdo mě nechtěl. Měli zřejmě strach. Až nakonec jakýsi pan Trojan řekl, že už jsem velká holka, že to zvládnu doma sama a že si k němu někdy můžu přijít pro peníze.“

Maminka musela nastoupit do transportu, z pochopitelných důvodů se bála vzít dceru s sebou, a tak Věra v rodinném břevnovském bytě osaměla. Pan Trojan ji nejen nepomohl, ale když mu 15. února 1945 přinesla ukázat vysvědčení, vrazil jí pár facek.

„Neučila jsem se špatně a z toho bití jsem byla v šoku. Rodiče mě nikdy neuhodili, největší trest byl, když mi máma řekla, že se mnou nebude mluvit…“

Věra Richterová se dožila konce války díky pomoci dvou lidí – nebýt jich, skončila by zřejmě v sirotčinci nebo v lágru. První dobrou duší byl obchodník Chmelař, který dával dívce jídlo, druhým pomocníkem se stal domovník Jan Kameník, který ji například zařídil ošetření, když onemocněla.

Desetiletá Věra byla několik měsíců odkázaná na milodary a soucit v podstatě cizích lidí – a taky sama na sebe. Počínala si obdivuhodně dospěle:

„K snídani jsem měla chleba namočený v teplé meltě, k obědu chleba namočený v octu a k večeři jsem s dávala lahůdku – chleba namazaný hořčicí.“

Rodiče nacismus přežili. Maminka Jolana se vrátila z Terezína 10. května 1945. Otec, který se dožil osvobození káznice, přijel o šest dnů později:

„Máma ho ani nepoznala – vlastního manžela. Zůstaly mu jenom oči. Já ho ale poznala hned, podle hlasu. A volala jsem: Mami, vždyť to je táta, pusť ho dovnitř!“

Radiodokument