Bakšiš a Žena v závorce (2018)

Dvě prózy spojené nejen lokalitou Brna a jeho okolím, ale i osudovým milostným tématem přineslo první pololetí letošního roku: Novelu Jiřího Kratochvila Bakšiš a román Ludvíka Němce Žena v závorce. Oba autoři mají také rozhlasovou zkušenost – je to znát ovšem jen na románu Ludvíka Němce.

Kromě žánru je zásadní rozdíl mezi oběma knihami v přístupu k vyprávění: Kratochvil ve své grotesce vsadil – řečeno s klasikem – na virtuózní lehkost, Němec v románu na osudovou tíhu. První si zvolil jako vypravěče zlomyslného pohádkového skřeta, druhý zhruba padesátiletého fotografa Marka Fárného, jenž příběh vypráví v první osobě. S jistou nadsázkou lze tvrdit, že obě knihy usilují odpovědět na otázku, proč mnohé lidské životní osudy připomínají „příběh vyprávěný blbcem“.

V Bakšiši Kratochvilův rarach zlomyslně řídí příběh nádherné povětrné děvy, jež si za okupace hojně zadávala s wehrmachtem – a nebýt zásahu skřeta, dopadlo by to s ní velice špatně. Téhle Daniele strčí šotek do cesty čtrnáctiletého neopeřeného panice Jakoubka. Ale už předtím si dal Kratochvilův skřet tu práci, aby milého Jakoubka seznámil v kulise horkého července a líbezné Vysočiny v roce 1946 s elementárními položkami vznětu lásky: se zážitkem ženské krásy, vilnosti a nakonec s cudností.

Bakšiš je naplněn skutečně skřetovskou vyprávěcí virtuozitou a autorskou imaginací, jak se přesvědčí každý, kdo si tuhle knížku vezme do ruky. Jen těch vypravěčských hříček, obžerného hromadění synonymických výrazů, vtipu, nadnesené lehkosti ne jedné straně a významové koncentrovanosti na straně druhé – to je Kratochvil ze svých nejlepších časů.

Být lehký neznamená nutně být plytký, dokazuje Kratochvil, když sděluje drobná, leč zásadní naučení i uprostřed týdenních líbánkových orgií nerovné dvojice: Rarach o novomanželích ví, že oba tuší, „že vesmír je nic a nesmrtelnost je nic a všechno je nic a jediné, na čem skutečně záleží, je ten zběsilý smutek, (…) že tady chvíli jsou, ale (…) že to všechno za chvíli už navždycky zmizí, strašlivý a ničivý stesk pomíjivosti zvířat, lidí, věcí, pomíjivosti krásy. (Kdesi uprostřed vesmíru leží na zádech mrtvý brouk.)“

Jakoubkovi se posléze pouhé týdenní sbydlení s Danielou (neboť tak se rozhodl zlomyslný skřet) změní v pubertální sen; Daniela vydrží hledat svého Jakoubka až do své houmlesácké smrti na špilberské lavičce. Ne nadarmo je skřetovský vypravěč milovníkem „melancholických anekdot“.

Devízou „osudové“ Kratochvilovy novely Bakšiš, (což je prý slovo znamenající v perštině Dar), je groteskní a vědoucí zkratka marnosti. Ještě osudovější příběh fotografa Marka Fárného, hrdiny a vypravěče Němcova románu Žena v závorce má více než 300 stran a najdeme tu mnohé: parafrázi antického mýtu, pojetí díla jakožto sebefixace jedince v čase, milostnou vášeň, lásku, vinu a trest.

Vše se děje v časovém rozmezí asi o dvacet let kratším než u Kratochvila, s doteky normalizace i reflexí dnešních časů. „Nádivka“ obsahu je zabalena v tenounké slupce osudového oidipovského mýtu, neboť Marek Fárný je zajatcem díla i osobnosti své matky Barbory. To je sebestředně vychýlená spisovatelka, alkoholička stižená Korsakovovým syndromem, neznající v touze po publikování zábran, jak ukazují zlomky i rozsáhlé ukázky z jejího díla.

Pak je tu milostný trojúhelník Marka Fárného a notářky Vandy Bérové, provdané za přebohatého autora počítačových her, jenž svého bohatství užívá k okázalé sociální činnosti. Zakládá totiž domov sociální péče, v němž nalézá útočiště mj. i Markova matka Barbora, protože Adolf Bér její zapomenutá díla obdivuje.

Všichni jsou postiženi zásadními traumaty: Matka Fárná neschopností dosáhnout literárního úspěchu, syn Marek neschopností vymanit se z jejího tyranského područí a otcovy sebevraždy, Adolf Bér je náhodný bratrovrah, jeho žena Vanda se děsí těhotenství, protože už jednou na kratičkou chvíli přivedla na svět nesmírně defektní dítě.

Žena v závorce je románem emocionálního přetížení a „přepříběhování“, jakkoli formálně přesně uspořádaného. Těch ponurých příběhů poznamenaných je zkrátka moc; posedlé romantickou i zcela vychýlenou smyslností a jakýmsi životním gamblerstvím nedovolují čtenáři, aby se s nimi ztotožnil. Román se tak mění ve společenství vychýlených, neschopných pohlédnout mimo sebe.

Svět Ženy v závorce je panoptikem lidských vášní a zoufalství, asi jako Kingovy romány jsou královstvím strachu. Je to technicky dovedně napsaný román vzrušení a čtenářské relaxace; obávám se, že jiné sdělení než to, že milostná a literární vášeň je mimo zlo i dobro, v něm nelze ani najít. Což nepřekvapí u skřetovských vypravěčů; u lidí je to poměrně varovné. Když Oidipovi sdělili, čeho se dopustil, oslepil se vlastní rukou. I Marek Fárný přijde o zrak, když se napije po sporu s Vandiným manželem z nastražené láhve pančované metylalkoholové vodky. Tíha Ženy v závorce je těžká jako náhrobní kámen stvořený pro filmové účely.