Rozhovor o knize Lásky a lijavce Antonína Přidala (2018)

Myšlenka na knížku vznikla prý v momentě nejsmutnějším – když Antonín Přidal 7. února loňského roku zemřel. „Uvědomila jsem si, kolik jsem toho s ním natočila. Jedna z nejzásadnějších věcí byly jeho vzpomínky,“ vysvětluje Olga Jeřábková – editorka knížky Lásky a lijavce (Books & Pipes Publishing, 2018) a dříve dramaturgyně Českého rozhlasu.

„Měla jsem možnost se s paní Dagmar Přidalovou probírat velmi vzácným a velmi bohatým archivem pana profesora,“ vysvětluje editorka. „A alespoň něco jsem v knížce použila – například část korespondence s Olegem Susem nebo Vlastou Zábranským. Na jeho psacím stole také ležely čtyři básně, které nebyly dosud publikovány, takže i ty najdeme v knize. Pak tam byl krásný malý fejeton Co s tím listím – byli jsme překvapeni, že i toto téma pana profesora zajímalo,“ uvádí.

Podstatou knihy jsou však vlastní Přidalovy vzpomínky. Názvy některých kapitol: Zlatá éra rádia, Na cizí jméno, Na svoje jméno… naznačují, o co jde. Posledně jmenované se týkají jeho překladatelské činnosti a publikování. Nejprve „na cizí jméno“ (jako zakázaný autor i překladatel) a až později pod vlastním jménem. „Není možné, aby nebyla jedna kapitola věnována slavnému Rostenovu Panu Kaplanovi a jeho překladům a také setkání s autorem,“ podotýká Olga Jeřábková.

Poměrně dlouhá pasáž je v Přidalových vzpomínkách, a tedy i v knize, věnována jeho pobytu na Kubě. Jedna z nahrávek z roku 2002, které v pořadu Zelný rynk také zazní, bude proto věnována této Přidalově zkušenosti. Podstatnější je však jeho zkušenost rozhlasová.

„Můj poslední rozhlasový pořad se vysílal 7. února 1970 a jmenoval se Cesta k Ďáblovu chřtánu,“ tak začíná – jak upozorňuje editorka – kapitola nazvaná Na cizí jméno. Po tomto posledním vysílání musel Antonín Přidal z brněnského rozhlasu odejít a uzavřela se jedna slavná éra.

Dalšímu Přidalovu působišti, JAMU, příliš mnoho prostoru v knize věnováno není. Je to však dáno podobou původních, tedy rozhlasových vzpomínek. „Odpověď je rozhlasově jednoduchá: ono se to tam už nevešlo,“ vysvětluje Jeřábková. „Pro profesora Přidala bylo významné, když začal působit na Janáčkově akademii, kde založil nový obor. Měl radost ze svých žáků a vždycky o nich velice pěkně mluvil. Byla to však ta nejčerstvější minulost, v té době vlastně ještě současnost, když jsme natáčeli, a on chtěl tehdy spíš zaznamenat svoje vzpomínky.“

V knize tedy najdeme chronologické vyprávění počínající příběhy z dětství Antonína Přidala, které dosud mohli znát jen jeho přátelé. „Setkávali jsme se ve slavné čtvrtky u malíře Vlasty Zábranského a tam to bylo neformální. V knížce je taky báseň věnovaná Vlastovi Zábranskému, kde se o těchto návštěvách ateliéru mluví,“ podotýká editorka.

Druhá část knihy Lásky a lijavce obsahuje vzpomínky na Antonína Přidala z pera Milana Uhdeho, Jiřího Plocka, Miroslava Plešáka, Sylvie Richterové, Františka Mikše a také Dagmar Přidalové, která vypráví o tom, jak se s budoucím manželem seznámila.